Václav Daněk

„V pětačtyřicátém roce stahovali (Rudá armáda a NKVD) emigranty. (Strýc s tetou) bydleli v ‚Ruském domě‘ ve Strašnicích, je to rohový dům v Průběžné ulici. No a tam odsud po květnu 1945 hodně mužů odvezli do gulagu a málokterý z nich se vrátil. Ale mému strýci přivezli rehabilitaci a nabídli mu sovětské občanství, protože zmapovali celé to jeho působení a zjistili, že byl obětí revolučních omylů. Ale on o tom nevěděl, on se skrýval v jižních Čechách a čekal, až odjedou. To mu přinesli až z vyslanectví, když už první enkávéďáci, kteří to tu sbírali, byli pryč. On samozřejmě občanství odmítl, ale rehabilitaci přijal a jel se podívat do svého rodného kraje, do své domovské obce. Byl z toho celý vyřízený, protože až na jednoho bratra byli všichni mrtví. Teprve pochopil, co se tam dělo.“

„Potom, když on byl chartista, tak jsem mu zařídil, aby neumřel hlady a nemusel dělat dělnickou profesi. On byl vedený jako muž v domácnosti a živil se překlady v rozhlase, které byly uváděny pod jinými jmény. On byl nejpočetnější autor zahraniční poezie v rozhlase, krylo ho asi sedmnáct lidí, hlavně žen, kteří ale byli z toho oboru. Byli to většinou redaktoři a redaktorky z Odeonu a Mladé fronty.“

„Ona bydlela v bytě, který měla rozdělený se Šklovským, což byl teoretik a ideový vůdce futuristů. A oni se neměli rádi, Mandelštam byl akméista a futuristi neměli akméisty rádi. Tam stálo Mandelštam a Šklovskij. Já jsem zazvonil, Naděžda přišla otevřít a udělala (gesto, abych byl potichu) a ukázala, že tam je Šklovskij. I když on byl dobrej, ale ta nedůvěra tam pořád byla. A jenom jako mezi hluchými jsme se dorozumívali. Ona vzala tašku, ukazovala fotky a dávala je dovnitř, ukazovala texty a dávala je do tašky. Oblékla se a šli jsme jako nakoupit. A zavedla mě... To bylo za Chruščeva, kdy už to jako opadalo, ale oni se pořád báli KGB... Zavedla mě do parku na lavičku, koukla, jestli někdo někde neseděl, tak doprostřed, aby viděla. I doma se bála, jestli tam není štěnice. A ani v tom parku ještě... Jen ukázala na tašku a šeptem: ‚Otkrojtě. Ja vam daju rukopisy i fotografii, kotoryje ja prigotovila.‘ Hodila to tam a rozmlouvali jsme potom ještě chvíli, pak jsme šli do obchodu, pak se rozloučila a šel jsem. A takhle jsem přivezl ty její paměti, první díl, který dělala ještě s Otenem.“

„Přijeli jsme do Kralup a já jsem se na kole projel po náměstí. Z několika uliček se vyřítili němečtí kluci starší než já, ti už byli u Hitlerjugend, takoví ti mládežničtí aktivisti od henleinovců. Shodili mě z kola a namlátili mně. Tím to začalo. To bylo koncem srpna (1937) a v září, v říjnu byla manifestace před školou: ‚Hier ist deutsches Reich! Gehen sie in Böhnem.‘ A heslo Henleinovo bylo: ‚Arbeit und Brot!‘ Náš školník byl Němec, pracoval jako dělník v chomutovské Poldovce a byl to sociální demokrat. Jeho žena taky. Ten školník otevřel okno školy před tím davem, sebral dva bochníky chleba, které tam byly pro děti do školy, a vyhodil je do té manifestace a říkal: ‚Hier haben sie Brot!‘ Tady máte chleba. ‚A jakápak Arbeit? Ty děláš v Poldovce, ty v Mannesmannce, tak jakápak Arbeit?‘ A oni se začali smát, přestali být jednotní, ta manifestace ochabla a pak se nějak rozešla. Tak ta se nepovedla.“