The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Darsa (* 1931)

• narodil se 5. února 1931 ve Strkovicích u Žatce do smíšené rodiny

• do roku 1945 navštěvoval německou školu

• po válce studoval na Obchodní akademii v Lounech

• absolvent VŠE v Praze

• pracoval jako učitel na Vyšší průmyslové škole v Mostě

• od roku 1970 byl ředitelem Střední pedagogické školy a obchodní akademie v Mostě

Jan Darsa se narodil 5. února 1931 ve Strkovicích poblíž Žatce rodičům Janu a Marii Darsovým. Otec byl původně horníkem, poté pracovali oba rodiče v zemědělství. Maminka byla německého původu, otec byl Čech. „Smíšená manželství byla tehdy dost rozšířená.“  Předválečné vztahy Čechů s Němci v pohraničí pamětník nepopisuje negativně. „Byli jsme zadobře.“ Potom ale začali šířit neklid henleinovci. „V některých místech to bylo dost ostrý, ale tady na Žatecku ani ne.“

„Zneškodnění“ nevybuchlých pum

V období války bydlel pamětník s rodinou v obci Vidovle a až do roku 1945 navštěvoval německou školu. Zejména kvůli blízké chemičce v Záluží se stával Most častým cílem spojeneckých náletů. Nebezpečné situace ale v chlapcích školou povinných nevyvolávaly jen strach, ale také příležitost zažít dobrodružství.

„Tady v Mostě a v okolí denně přelétávala americká letadla, pětačtyřicet, třiačtyřicet, dvaačtyřicet, a nalétávala tady na Most na mordování chemických závodů. Když třeba jsme šli po skončení těch náletů, tak jsme samozřejmě taky byli zvědaví, co ty Američani tady pozapomněli.“

„Tak jsme ty pumy skutečně sesbírali. Tak jsme vzali tu pumu a v určité vzdálenosti jsme ji hodili na ten kámen, a jak to padlo na ten kámen, tak to pochopitelně vybouchlo. Byla to rána. Nebyla to výbušnina, to byla jen taková první roznětka, a potom začala z té pumy stříkat síra nebo nějaká chemikálie, která hořela. To jsme taky nevěděli, jestli to je puma, nebo výbušnina. Tak jsme vzali kameny a ještě jsme cíleně do toho směřovali ty kameny. A jak ty kameny do toho vletěly, tak to začalo stříkat ještě víc a ještě víc. Pak to dohořelo. To se nám povedlo několikrát. Ale pořád to bylo bez vědomí rodičů.“

Jedním z míst postižených náletem se v roce 1944 staly Kopisty (Kopitz). Jan Darsa s tatínkem tehdy vyrazili na kole se na obec po náletu podívat. Vraceli se se zjištěním, že téměř „každý pátý“ dům je pobořený, znovu však uslyšeli poplach.

„Když jsme přišli na první náměstí, tak začaly houkat sirény, které ohlašovaly přílet amerických letadel. Tak otec rozhodl, ne, my nepůjdeme do sklepa, nikam. A teď jsme jeli na druhé náměstí, na třetí náměstí nahoru až k průmyslovce, dnešnímu muzeu. Tak jsme jeli tou silnicí na kole a všichni se schovávali. A když jsme přijeli ke gymnáziu, tak odhoukali, že nálet se nekoná. Tak jsme nahoře udejchaný, umořený strachy a tím šlapáním, tak jsme tam odpočívali. No a pak jsme jeli domů.“

Podivné ticho po odchodu německých obyvatel

„Po těch silnicích směrem na Žatec, směrem na Chomutov atd. byly pochody německých uprchlíků. Německých obyvatel ze Slezska, kteří šli přes Čechy směrem na Karlovy Vary a Chomutov. Hodiny trval ten pochod, ten odliv těch německých utečenců. Potom, když skončili, šla německá armáda. Německá armáda ustupovala směrem na Žatec. Po nějakým čase skončila a bylo takový divný ticho. Žádní utečenci, žádní němečtí vojáci. Najednou nad tou silnicí a ve vzduchu byl nezvyklý klid. Ale v té době otec dostal zprávu od nějakýho jinýho Čecha, že tam na té silnici, kde chodili němečtí utečenci, tak tam prý stojí nákladní auto, ne vojenské, ale civilní, a je tam prý nějaký jídlo atd.“

Menšina Čechů si řekla, že už je snad pro ně bezpečno. Jan Darsa s tatínkem jeli s vozíkem a v autě našli konzervy a nudle. Nakládali potraviny na vozík, když vtom uviděli, jak po silnici jedou nějací vojáci. „Přišli jsme blíž a blíž a byli to Rusové.“ Na otce mluvili rusky a ten jim česky odpovídal. Chvíli za nimi už dorazila Rudá armáda.

Ačkoli otec byl Čech, doma po celou dobu mluvili německy. S odsunutými Němci se Darsovi srdečně loučili. „My jsme se s těmi Němci dost sžili.“ Po příchodu Rudé armády v roce 1945 se ale situace změnila a pamětník se začal učit česky.

Samostudium pozapomenutého jazyka

Rok navštěvoval obecnou školu v Bitozevsi a díky intenzivnímu individuálnímu samostudiu češtiny mohl poté navštěvovat Obchodní akademii v Lounech. Po čtyřletém studiu se přihlásil na Vysokou školu ekonomickou do Prahy, kterou úspěšně absolvoval. „V životě jsem měl štěstí, že jsem měl řadu dobrých přátel a dobré kantory, kteří se mi věnovali... a proto jsem se taky dostal až do Prahy.“ 

S manželkou se seznámili v Praze ve Slovanském domě na taneční zábavě. Po svatbě se na umístěnku dostali do Mostu, kde vychovali dvě děti a vnoučata. Jan Darsa nejprve vyučoval ekonomické předměty na Vyšší průmyslové škole v Mostě. Později se stal ředitelem střední pedagogické školy a jeho manželka ředitelkou školy mateřské.

Manželé Darsovi oslavili diamantovou svatbu. Jejich syn je ředitelem na základní škole v Ústí nad Labem a dcera také vystudovala pedagogickou školu a pokračuje po vzoru svých rodičů v profesi učitelky.

„Škoda že to tak rychle utíká. Už nám je přes osmdesát, a tak se pomaloučku musíme smířit s tím, že zase nastoupí jiná generace.“