Jan Darsa

„Tak jsme ty pumy skutečně sesbírali a podél silnice byly takové hraniční mezníky. (Tenkrát to bylo hodně, dneska už se ty kameny neobjevují.) Tak jsme vzali tu pumu a v určité vzdálenosti jsme hodili na ten kámen, a jak to padlo na ten kámen, tak to pochopitelně vybouchlo. Byla to rána. Nebyla to výbušnina, to byla jen taková první roznětka a potom začala z té pumy stříkat (co to bylo?) síra nebo nějaká chemikálie, která hořela. To jsme taky nevěděli, jestli to je puma, nebo výbušnina. Tak jsme vzali kameny a ještě jsme cíleně do toho směřovali ty kameny. A jak ty kameny do toho vletěly, tak to začalo stříkat ještě víc a ještě víc. Pak to dohořelo. To se nám povedlo několikrát. Ale pořád to bylo bez vědomí rodičů.“

„Když jsme přišli na první náměstí, tak začaly houkat sirény, které ohlašovaly přílet amerických letadel. Tak otec rozhodl, ne, my nepůjdeme do sklepa, nikam. A teď jsme jeli na druhé náměstí, na třetí náměstí nahoru až k průmyslovce, dnešnímu muzeu. Tak jsme jeli tou silnicí na kole a všichni zmatek a všichni se schovávali. A když jsme přijeli ke gymnáziu, tak odhoukali, že nálet se nekoná. Že americká letadla to směřovala někam jinam. Tak jsme nahoře udejchaný, umořený strachy a tím šlapáním, tak jsme tam odpočívali. No a pak jsme jeli domů.“