Jan Darsa

„Když jsme přišli na první náměstí, tak začaly houkat sirény, které ohlašovaly přílet amerických letadel. Tak otec rozhodl, ne, my nepůjdeme do sklepa, nikam. A teď jsme jeli na druhé náměstí, na třetí náměstí nahoru až k průmyslovce, dnešnímu muzeu. Tak jsme jeli tou silnicí na kole a všichni zmatek a všichni se schovávali. A když jsme přijeli ke gymnáziu, tak odhoukali, že nálet se nekoná. Že americká letadla to směřovala někam jinam. Tak jsme nahoře udejchaný, umořený strachy a tím šlapáním, tak jsme tam odpočívali. No a pak jsme jeli domů.“

„Když jsem byl v tý vesnici ve Vidovli. Němečtí vojáci doprovázeli ten celý pochod. To bylo v pětačtyřicátém roce, to bylo ještě před příjezdem Rudé armády. To ty vězni už nemohli, víte, už nemohli dále. Ty Němci jim neměli co dávat. Už jim neměli co dávat. Oni byli stejně oslabený. Ty byli kost a kůže a já jsem viděl, jak šli k německému sedlákovi prosit o brambory nebo kus chleba. Viděl jsem, jak selka povídá: ‚Tady máte na dvoře haldu brambor. To jsou vařený brambory. To můžete jíst.‘ Ty to viděli, to bylo asi deset těch trestanců. Ti se vrhli na to a jedli to přímo ze země. To musí být skutečně hlad.“