The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Davídek (* 1935)

• narozen 14. dubna 1935 v Lipnici u Spáleného Poříčí

• rodina vlastnila statek s dvaceti hektary polí

• vzpomíná na konec války v Lipnici poblíž demarkační linie

• v době kolektivizace rodina označena za kulaky

• otec byl odsouzen za nesplnění dodávek obilí

• od věznění ho uchránila amnestie po smrti prezidenta Gottwalda

• statek rodině vrácen v roce 1990

Josef Davídek se narodil jako nejmladší ze tří sourozenců 14. dubna 1935 v Lipnici, nedaleko Spáleného Poříčí. Jeho otec Václav Davídek a matka Růžena hospodařili v Lipnici na statku. O všechno se starali a děti musely od útlého věku pomáhat. Středobodem a smyslem života celé rodiny byl statek a všechno, co s ním souviselo. Nikdy nekončící koloběh prací na polích, v lese a u dobytka. Ale byli tak zvyklí žít a bylo jim dobře.

Američani nám dávali žvýkačky a čokoládu a my jsme byli jako v sedmém nebi

Během druhé světové války začal Josef Davídek chodit do školy. Pamatuje si, jak k nim v té době chodily časté kontroly a přepočítávaly dobytek. Museli odvádět dávky pro německé vojáky, ale říká, že to nebylo tak přísné jako za komunistů. Pořád jim zůstávalo dost, aby se sami uživili. Ve škole se učil německy a doma byla zatemněná okna, jinak se válka Lipnice příliš nedotkla, jen jednoho ze sedláků prý za nedovolené mletí obilí poslali do vězení a z něj už se domů nevrátil.

Až s končící válkou se situace v Lipnici změnila. Načas se k nim nastěhovali příbuzní z Plzně, kteří museli utéct před bombardováním. Denně se na nebi objevovaly americké stíhačky a na nádraží v Lipnici rozstřílely německé nákladní vagony. Bylo v nich všechno možné, od vojenských plovacích vest až po různé stroje a součástky. A také sudy s olejem. Ty začaly hořet a požár zachvátil i část pole rodiny Davídkových. Ze zničených vagonů si pak místní odnášeli, co se jim hodilo. Klukům se líbily vojenské plovací vesty.

A pak si Josef Davídek vzpomíná, jak k nim jednou přišel soused i s kapelou. Vyhrávali a hlásili, že válka skončila. Lipnice ležela na demarkační linii a jako první přijeli američtí vojáci v džípech. A několik dní po nich sovětští vojáci na koních. Američani rozdávali dětem žvýkačky a čokoládu, sovětští nic, sami nic neměli, a maminka jim naopak dávala mléko a buchty. „Byl velký rozdíl mezi vojáky americkými a sovětskými. Ale byli to dobrý kluci, jak Američani, tak Rusové.“

Také Lipnicí procházel zástup zajatých německých vojáků. Někteří v uniformách a některým se podařilo sehnat civilní oblečení, aby se ztratili ve zmatku končící války a snáze se jim utíkalo před postupující Rudou armádou do amerického zajetí. Vojáci na konci zástupu nesli sklenici a prosili o vodu. Nedostali ji, naopak jeden z místních prosícího vojáka praštil holí přes ruce.

Nadávali na Hitlera, že je podvedl

Ještě před osvobozením také do jejich statku nastěhovali německé vojáky, kteří spali ve stodole a v chlévech a čekali tam na přesun do amerického zajetí. Nadávali na Hitlera, že je podvedl. Josef Davídek vzpomíná i na Němce ze Sudet. Tehdejší hranice ležela poměrně blízko Lipnice a oni prý přijížděli s naloženými žebřiňáky, směřovali do vnitrozemí a hledali, kde by se mohli ubytovat. Jenže nikde pro ně nebylo místo a museli se obrátit zpátky a šli pak stejně do odsunu.

„Hned po válce chyběli pomocníci do zemědělství. Tatínek jel do Plzně, na Bory, a tam byli mladí kluci, němečtí zběhové, co dostali jen malé tresty. Byli ze smíšených manželství a pocházeli z Čech. Ale protože měli tátu Němce, museli jít do války. A můj táta přivezl tenkrát tři německé vojáky. U nás pak zůstal jeden, jmenoval se Honza Langer, byl z Litomyšle. Táta Němec, máma Češka. Říkal, že jeho táta půjde do odsunu... Dostával od mámy dopisy a pak plakal. Říkal, že se jeho táta sdružoval v hospodě s Němci, a proto že půjde do odsunu. Moje maminka se ho pokaždé snažila rozptýlit, aby neplakal. Honza neměl oko… vyprávěl, že to oko mu zachránilo život, trefila ho střepina z granátu, když se zvedl v zákopu při německém ústupu. Šel do nemocnice a mezitím skončila válka,“ vypráví Josef Davídek. 

Dostali povel: Vpravo hleď! Měli se tak obrátit na Gottwalda, ale oni se všichni otočili vlevo

Po válce panovaly v Lipnici hezké sousedské vztahy, lidé si pomáhali, po večerech sedávali venku a povídali si. Hrálo se ochotnické divadlo. Rodiče Josefa Davídka šetřili, aby si mohli postavit novou chalupu. Bydleli pořád ve staré s doškovou střechou. Jejich syn Josef chodil s ostatními dětmi cvičit do Sokola a v roce 1948, krátce poté co převzali moc komunisté, se zúčastnil XI. všesokolského sletu v Praze. Tehdy mu bylo třináct let a byl to pro něj obrovský zážitek. Ani nevadilo, že zrovna když cvičili, pršelo a byli celí zablácení. V paměti mu zůstala příhoda, jak stovky nastoupených sokolů na letenské pláni odmítly splnit povel a místo na nového prezidenta Klementa Gottwalda se otočily opačným směrem.

„Když šel průvod mužů a žen po Letenské pláni, z Lipnice tam bylo družstvo mužů, dostali povel ‚vpravo hleď!‘, a měli se tak obrátit na prezidenta. Ale oni se otočili vlevo. A pak za nimi přijeli policajti a vyšetřovali je za to… Byla to vzpoura proti komunistům.“

Najednou se lidé na vesnici začali třídit. Na malé a střední zemědělce a na kulaky

S počátkem padesátých let se atmosféra v Lipnici začala měnit. Důvodem bylo zakládání jednotného zemědělského družstva. Proběhlo několik schůzí, ale družstvo se založit nepodařilo. Lidé tam nechtěli. Po mnoho generací žili spolu poklidně, drželi při sobě, ale teď mezi nimi rostlo napětí. Rozdělili je na tři skupiny, na drobné a střední zemědělce a velké sedláky. Ti poslední dostali hanlivé označení kulaci a patřili tam všichni, kteří měli nad patnáct hektarů polí. Otec Josefa Davídka měl hektarů dvacet a rázem se z něj stal nepřítel, kterého je potřeba zlomit. Začali nucenými dodávkami obilí, které byly vyšší než tehdejší výnosy. Vymlácené obilí jim denně odváželi a neustále kontrolovali, jestli odevzdávají všechno. Na vlastní obživu jim už nic nezbývalo.

V tom samém roce Josef Davídek ukončil základní školu a měl nastoupit na zemědělské učiliště. Jenže nemohl, otec ho doma potřeboval, protože musel pomáhat s výmlatem obilí.

„Před žněmi nám vzali mlátičku na obilí a dali nám jinou, za kterou jsme museli platit, a ještě nám vyměřili nucený výmlat. Táta musel vyjednat ženské, já jsem nenastoupil do školy, musel jsem pomáhat, abychom to stihli. Deset nebo čtrnáct dní jsme pracovali v jednom kuse a večer pokaždé přijelo auto z výkupu a vymlácené obilí odvezlo. Pro nás nezbylo vůbec nic,“ vzpomíná pamětník. 

Měl zaplatit dvacet tisíc, nebo jít do vězení

Dodávky se přesto splnit nepodařilo a během kontroly našli i trochu obilí, které považovali za zatajované. Byla to ale jen trocha zbylého nekvalitního zrní, které bylo připravené na krmení pro dobytek. Ale byl to důvod, aby mohli otce Josefa Davídka potrestat. Smutné na tom pro rodinu Davídkových bylo také to, že do vězení ho chtěl poslat bývalý lipnický listonoš, kterému za války Davídkovi dávali pravidelně mléko a jehož synové u nich často celé dny pobývali a společně s nimi jedli. Ale vztahy na vesnici se začátkem padesátých let změnily.

„No a tatínek dodávky nesplnil. Měl zaplatit dvacet tisíc, nebo jít do vězení. Jenže zemřel Gottwald a byla amnestie a tatínek si oddychl. Do vězení nemusel.“

Nakonec se v Lipnici podařilo zlomit všechny, i otce Josefa Davídka. Skončilo přesvědčování a začali vyhrožovat. Šli postupně dům od domu a nutili místní rolníky k podpisu. V opačném případě jim vyhrožovali nuceným vystěhováním a toho se báli všichni.

Pak přišla měnová reforma a rodina Davídkových přišla o všechny peníze, které si našetřila na stavbu nové chalupy.

V JZD si vydělávali málo, a tak měli doma alespoň jednu kravku, aby se uživili. Ale postupně se to zlepšovalo, hlavně díky mechanizaci, která při těžké práci na polích znatelně pomáhala. V družstvu začal pracovat i Josef Davídek. Nejprve jezdil s koňmi, a když koupili první traktor, tak jezdil s ním. Později se stal mechanizátorem. A vydržel tam až do důchodu. Nepracoval už na svém, ale jinou práci, jiné místo a vůbec jiný život by si nedokázal představit.

Věděli, že je lidi nenávidí

„Zrovna kolem nás projíždělo skoro devadesát tanků. Nemohly tam projet, tak se vracely a jely na Poříčí. Tu cestu tam úplně zničily… byli jsme z toho vyděšení… u Poříčí pak měli vojáci u lesa stany a usídlili se tam. Chodili si pro vodu a měli strach. Věděli, že je lidi nenávidí. Báli se tam tu vodu brát, báli se, aby je tou vodou neotrávili.“

V srpnu 1968 přijely do Spáleného Poříčí znovu sovětské tanky. Josef Davídek vzpomíná, jak projížděly Lipnicí. A jak je místní obyvatelé tentokrát nevítali. Přesto tu na dlouhá léta vojáci zůstali a usídlili se v nedalekém vojenském újezdu Brdy. Do přísně střeženého prostoru nikdo kromě sovětských důstojníků nesměl a až relativně nedávno se obyvatelé Spáleného Poříčí a okolí dozvěděli proč. I Josef Davídek si jel prohlédnout rampy pro rakety, které tam sovětští vojáci do roku 1990 hlídali.

Když se u nás sváželi koně, protože měli jít pryč z domu, tak jsem brečel

V roce 1990 rodině Davídkových statek v restituci vrátili. Opravili ho, ale pole pronajali. V Lipnici se téměř nikdo k soukromému hospodaření nevrátil. Sedláci, kteří měli ke své půdě vztah, většinou již nežijí. Každodenní těžká práce pro ně byla něčím přirozeným. Nevadilo jim vstávat časně a nikdy nemít volno. Podle Josefa Davídka je dnes málokdo ochotný podstoupit takové odříkání. A způsobem, jakým se hospodařilo dříve, by se dnes stejně nikdo nedokázal uživit.

„Dřív by nikdo půdu neprodal… když se u nás sváželi koně, protože měli jít z domu pryč, tak jsem brečel… měl jsem tu půdu rád… v tom jsem žil. Dnes lidé chtějí dostat za co nejmíň hodin co nejvíc peněz. A jak to budou dělat, tu práci na poli, to je nezajímá. Protože to není jejich. Ten vztah k půdě dnes není žádný,“ neskrývá Josef Davídek svou skepsi.