Jindřiška Deáková

* 1934

  • „Němci všechno odvezli, jenom tam nechali ruce a nohy, které doktoři amputovali vojákům. Toho byla plná popelnice. Tak to tatínek potom naložil na vozík a odvezl na hřbitov. Tam vykopal hrob a všechny ty ruce a nohy tam pohřbil, co tam po nich zůstaly. Přivezli tam také jednu raněnou ženu z té křižovatky. Náš doktor tam zrovna nebyl, protože odvážel rodící tetu, ale ten německý lékař ji neošetřil. Ten ji neošetřil. Ona byla těžce raněná a mám dojem, že tam zemřela.“

  • „My jsme se všichni obyvatelé domu museli schovat ve sklepě. Když jsme tam přišli, tak tam byl doktor s rodinou – u něj byla maminka, tchyně a jeho žena. A ta učitelka tam přivedla cizího chlapa, kterého jsme neznali. Až teprve tam jsme se dozvěděli, že to je partyzán, kterého jsme tam měli celou zimu schovaného. Maminka div neomdlela. Říkala, že kdyby to věděla, že by to byla její smrt. Protože esesáci začali dělat denně prohlídky. V noci nás vzbudili, museli jsme se z celého baráku shromáždit v jedné místnosti a maminka jako domácí musela vzít všechny klíče a otvírat všechny dveře. Oni všechno prohledávali – dva vojáci a důstojník chodil s nimi. Maminka s nimi přišla až nahoru do podkroví, kde učitelka v pokoji schovávala toho partyzána. Byla to neděle. Vojáci všechno prohlédli a přišli ke dveřím učitelky. Maminka říkala, že učitelka je svobodná a jezdí na neděli k rodičům, takže to je zamčené a nemůže je tam pustit, protože nemá od toho pokoje klíče. Maminka uměla dobře německy, protože se učila u Žida, a Židé němčili, ty uměli všichni dobře německy. Tak ona se naučila v práci perfekt německy a mluvila s důstojníkem perfekt německy. Doktor měl německé jméno – Fridrich – takže ten důstojník už nebyl tak ostražitý. Mávl rukou, poslal vojáky pryč, odešel s maminkou pryč a nechtěl dveře otevřít. Kdyby ty dveře otevřel, tak nás tam postřílí, jak jsme tam byli – všechny do jednoho.“

  • „Němci si tam přivezli na tu verandu dvě stě padesát psů, německých vlčáků, kteří byli vycvičeni na hledání stop. Měli s sebou i vycvičené psovody. Celou noc tam psi vyli, tolik psů pohromadě bylo zavřených, tak jsme celé noci nespali. Ráno přijely náklaďáky a naložily psi a vojáky a jeli někam. Tam obestoupili kopec, udělali rojnici, že nemohl nikdo uniknout z lesa. Pročesávali ten les a chytali partyzány. To byli samí mladí kluci, kteří utíkali z nasazení na práci v Německu. Utíkali ke konci války třeba z Drážďan, po tom posledním strašlivém náletu přišli pěšky až do Rožnova. Schovávali se tam, protože kdyby je našli, tak by je Němci zase zavřeli. Potkali jsme, jak chytili kluka, vezli ho spoutaného, zbitého v krvi. Voják měl motorku s lodičkou a v té lodičce vezl toho chlapce.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 05.06.2021

    (audio)
    duration: 02:06:48
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Celou zimu byl u nás doma schovaný partyzán

Jindřiška Deáková, ještě jako svobodná s příjmením Wilková, v roce 1953
Jindřiška Deáková, ještě jako svobodná s příjmením Wilková, v roce 1953
photo: archiv pamětníka

Jindřiška Deáková, rozená Wilková, se narodila 26. září 1934 v Ostravě-Zábřehu. Otec Jan Wilk (1897–1997) byl horník v Ostravě, matka Vlasta (1902–1948) provozovala penzion v Rožnově pod Radhoštěm, kam se rodina přestěhovala v roce 1938. Rodinný penzion nejprve sloužil jako azyl českým občanům, kteří byli po záboru pohraničí vyhnáni do vnitrozemí. Pak se v něm ubytovali různí nájemníci. Na podzim roku 1944 dorazila do města jednotka SS, která se ubytovala ve škole, takže děti přestaly chodit do školy. Němci hledali v okolních lesích partyzány, Jindřiška na vlastní oči viděla, jak vlekli zkrvaveného muže. Když se ke konci války v Rožnově bojovalo o každý dům, Wilkovi se s ostatními ukryli ve sklepě, a tam zjistili, že v jejich domě se po celou zimu ukrývá raněný partyzán. Poslední válečné dny si v jejich penzionu zřídili Němci polní lazaret a prováděli tam operace. Německý lékař se u nich v domě zastřelil. V roce 1948 zemřela Jindřišce maminka, takže ji pak vychovávala teta. V roce 1949 odešla studovat do Ostravy střední zdravotnickou školu, pak pracovala v nemocnici v Ostravě. V roce 1955 se provdala za Ing. Milana Deáka (1933–1988) a měli spolu dvě děti. Bydleli v Kladně a v Praze. Jindřiška pracovala nejdříve jako zdravotní sestra, a když si dodělala pedagogické gymnázium, pracovala v mateřské škole. Jako poselství mladé generaci uvedla přání, aby se lidé v životě neživili nenávistí. V roce 2021 žila v Praze a přes léto v Rožnově.