Zdeňka Děrdová

„Udělala jsem zásadní chybu, která mě nenapadla. Víte, já jsem se v té době oblékala z Tuzexu věcma a já bohužel jsem nešla tam oblečená jako nějaká otřepaná chudinka, ale oblečená z Tuzexu. A to byla chyba u tý sestry, víte. Tu nezajímalo, co já říkám doktorovi, jak jsem z toho nemocná, ta hned: ‚Prosím vás, odkaď máte ty boty?‘ A já říkám: ‚To jsem si nechala dělat, na Starým Městě jsem si je nechala dělat soukromě.‘ – ‚A odkaď máte ten oblek?‘ – ‚To mám z Tuzexu a z ciziny.‘ No to bylo všechno špatně. Čili nakonec ten doktor říká: ‚No, já vás z toho nemůžu jako vyjmout, víte?‘ A já říkám: ‚No, tak půjdu do té výroby.‘“

„Jo, přišli sem Němci [do domu Sokola pražského], chodili tady po barákách. Jak byla ta heydrichiáda. Chodili po barákách a můj tatínek měl na rádiu zatrženo, kde se chytá Londýn, a teď k vám přijde Němec... a to byli Němci, ti měli tady lebky, to byli ti nejhorší, sada prostě lidí. No ale tatínek je ohromil vždycky němčinou. To byla ta úžasná výhoda, že on je ohromil tou němčinou. Takže na to rádio se nešli podívat, nic, vyšlo to dobře, ale měli jsme strach, aby ho nezavřeli jako sokola.“

„‚A já pocházím z Opavy a já to tam...‘ A já jsem jí řekla jméno tý rodiny a ona mi říká: ‚No, Zdeno, vy jste blázen, že jste si ho nevzala, to byla nejbohatší rodina v Opavě!‘ Já říkám: ‚No jo, ale vždyť on odjel do tý Ameriky, on zbohatnul ohromně v tý Americe a on chtěl, že si mě veme a že pojedeme tam. Já jsem ho nechtěla. Já jsem říkala: ‚Ne, já jsem chtěla být zamilovaná, mně musel mužskej něco říkat.‘ A ona říká: ‚To byla chyba.‘ Já říkám: ‚No jo.‘ Víte, on koupil takovej, si představte, že viděl, že se mnou nepochodí, tak říkal mýmu otci: ‚Já vám zaplatím, abyste věděl, do čeho by vaše dcera přišla. Já vám zaplatím cestu do Ameriky i zpátky.‘ Já chápu, to víte, tatínek už byl v létech a už něco znamenal u tý firmy Svoboda a Hynais. Takže taky nechtěl, abysme se jako rodina odstěhovali do ciziny. Vždyť tady je náš domov, tady jsme žili, tady to milujeme, ale on tohle všechno chtěl a říká: ‚Tady to bude špatný, tady bude komunismus, vzpomeňte si na mě.‘ A já jsem si na něj mockrát vzpomněla.“

„Já nastoupila do tý lékárny. To víte, byla válka, byli lidi v koncentrákách. Nebyly léky. Nebyly léky, ale já, protože jsem tomu nerozuměla a pak já jsem věřící, já bych neukradla... Ty, co tam byly magistry zaměstnaný, ty to znaly, že jo. Takže, když se potom dělala... oni měli dva sklady v tom Světozoru, dva sklady těch léků, tak jsem to dělala já se starým panem Písaříčkem, on mi diktoval ty léky a já zapisovala a všecko. A taky jsem posílala... protože měli někoho známýho v koncentráku, a tak se smělo jednou za čas poslat tam balíček. A starej pan lékárník mně přines léky a říkal: ‚Prosím vás, udělejte pěknej balíček do toho koncentráku a tak, aby se to tam všechno vešlo do tý krabice.‘ Takže i tohle jsem mohla dělat, a když potřebovali udělat dobrý léky pro oči, tak to dá dost práce a pintlich všecko, to mi taky dávali všechno dělat, že mi věřili, že to neodbydu, že to poctivě udělám.“

„Na kartičky jako bylo maso. Mýho spolužáka zabili, a pak za měsíc zrušili už todle. Vždyť to byl kluk jednadvacetiletej, když ho popravili, byl to můj spolužák ze školy na Zlíchově.“ – „V těch politických procesech?“ – „Ano.“ – „A můžeme se zeptat v kterém... z čeho ho obvinili?“ – „Oni ho obvinili, že falšovali lístky na maso, že s tím kšeftovali. A byl to bratranec Gustava Nezvala, toho básníka, a ten mu nepomohl. Ten mu nepomohl.“