Pavel Dimun

„Ivan Dimun z Čertižného, můj jmenovec, neplatil daň z pozemku, tak mu vzali kravičku. A byli tam agrárníci i s hejtmanem, byl už večer, lampami svítili, pak začali řečnit, jeden sfoukl tu lampu a začali se mlátit hlava nehlava. Ti agrárníci s hejtmanem měli auto, tak se sebrali a odjeli. Pak se sešli znova lidi, v Čertižném byla četnická stanice, tak četníci ten houf nahnali do četnické budovy, protože i stříleli, i když jenom do vzduchu. No a ráno my jsme se v Habuře o tom doslechli a vydali se do Čertižného lidem na pomoc. Ten hejtman zmobilizoval celý okres, takže k Čertižnému přijížděli četníci z okolí v autech a my Haburčani za nimi. Znova se tam objevil ten exekutor s tou kravičkou, lidi ho vymlátili, do toho se jednomu z nás podařilo přerušit četníkům telefonní spojení. A to bylo neštěstí, udělali z toho povstání, říkali tomu habursko-čertižná vzpoura. Pak tam přišli další četníci, až z Prahy. Obsadili Haburu, oddělili jednoho od druhého a vyšetřovali Čertižné i Haburu – nejvíc však Haburu, protože tam bylo nejvíc komunistů. Vzali starostu, to byl předseda komunistické strany, a toho jen poslouchali. A nás brali jednoho po druhém, až jsem přišel na řadu, a řezali mě hlava nehlava, až jsem se musel přiznat. Sneslo se pendreků a nejhorší to bylo tím slabým pendrekem. Jak jsme se přiznali, hodili nás do školy na slámu, potom nás svázali po čtyřech a vzali nás do aut a vezli do Medzilaborců.“

„No a potom jsem se stal nepohodlným u Hradní stráže, tak jsem šel k soudní službě a tam jsem byl taky nepohodlný. Tak mě zavřeli. Manželka chodila za tím doktorem Vašem, že mě zná, že i prezident se ptá, proč je ten člověk zavřený. Šlo o to, že jsem byl starý komunista, a do strany jsem nevstoupil. A ten doktor Vaš řekl ženě, že nepůjde nikam, bude tady. I prokurátora, který mi povolil návštěvu, vyměnil za jiného, aby mě vyšetřoval. Tak jsem dostal devět měsíců nepodmíněně, odseděl jsem je a tím pro mě vojna skončila. A žiju.“

„Chodili jsme jako hlídka po třech, bajonety jsme měli, ale měli jsme také přísný zákaz někomu něco udělat. A tam v Jablonci hajlovali – no, jako normálně ještě dnes umějí. A my hlídkovali po kraji města. Já německy neuměl, tak jsem se neznepokojoval, ale ti druzí dva asi uměli. A chodily tak pět nebo šest let staré holčičky v sukýnkách a víte, co provedly? ,Tfuj!‘ - plivaly, ,česká svině!‘“

„To ještě nebyly Košice zabrané, když dcerku odvezli do nemocnice. Manželka byla tehdy v jiném stavu se synem Pavlem.“ Dcera pamětníka: „Byl to starý slovenský lékař, který mě operoval. A já přišla o oko kvůli tomu, že mě dědeček vzal na pole, foukal vítr a do oka se mi dostal zánět. A v košické nemocnici se báli, aby se infekce nedostala do druhého oka, protože neměli čas mě léčit. Košice byly úplně ve tmě, a tak mně to oko vzali, i když maminka nepodepsala souhlas, byla na cestě, ale nedošla: porodila u silnice mého bratra. Vojáci ji našli, ona jim řekla, že rodí, a oni se jí smáli, podívali se jí pod sukni a dítě už bylo venku v příkopě. Tak jí přestřihli pupečník, a maminka tak ani nevěděla, že už jsem po operaci. Pak ji odvezli do Habury. Kvůli těmto událostem já jsem přišla o oko a doplatila na to.“