Jan Dittrich

„Na tohle má traumatické zážitky moje sestra, která se narodila v roce 1953, takže jí bylo šest let. Byla doma a vzpomíná třeba na to, že tam za ním [za otcem] přišli dva pánové v těch kožených kabátech a zavedli ho do sklepa a teď ho tam přemlouvali... A takhle to vlastně pokračovalo, takže bych řekl, že v tom hledáčku byl de facto i po celý další život. Rodiče navíc udržovali velké styky s různými evangelíky z NDR. No a v té době byla řada těch rodin rozdělených, že někteří byli v tom východním Německu, někteří v západním. No a hodněkrát se u nás v Horní Krupé, protože ti západní Němci mohli kvůli valutám přijíždět sem, z NDR to nebyl problém, tak se ty rodiny scházely třeba u nás na faře. No a pak je tam ještě taková jedna kuriozita, že jeden člen sboru dostal za úkol psát hlášení na otce, jo. Co se děje na faře a tak. No a nevím, proč to ten člověk podepsal, jak ho donutili, ale každopádně přišel za otcem a řekl mu, že je tímhle pověřen, no a tak pak ta hlášení psali společně.“

„Táta se dozvěděl, že ten Václavík skutečně není zavřený, takovým bych řekl skoro legračním způsobem. Máma měla možnost jednou za tři neděle poslat dopis, kde teda mohla psát cokoli. Můj bratr, který se narodil 30. května 1950, měl v té době čtyři měsíce. Když mu [pamětníkovu otci] psala, že váží tři a půl kila, tak ta číslovka byla začerněná, protože si mysleli, že je to nějaká šifra. Zůstalo tam ale, že potkala člověka, který nám dal do opravy rozbité hodiny. A tak se táta takhle dozvěděl, že ten Václavík je na svobodě, protože ten Václavík pracoval v Chronotechně a slíbil nám, že nechá ty hodiny opravit.“