„(Účastnil jste se toho pochodu? Jak na to vzpomínáte?) Vzpomínám na to s určitou melancholií. Policie nás nechala mašírovat různými oklikami, a když jsme přišli k Pohořelci, tak nás tam zarazili a rozehnali. Nikdo se k prezidentovi nedostal. Když víte, jak to s prezidentem bylo zdravotně, to už byla troska, stejně by nic nezmohl. Když jsem se z té demonstrace vrátil utrmácený domů, bydlel jsem u tety na Smíchově, celá rodina seděla u rádia. Co tomu říká Londýn? Za války jsme ten Londýn poslouchali. Člověk cítil, že ta klec padala zase. Já jsem šel do své komůrky a šel jsem si balit své věci. Dalšího dne jsem sedl na vlak do Plzně a dál...“
„Na přestupný den v únoru 1948 jsem přešel do Německa. Samozřejmě jsme byli vyslýcháni americkou CIA, co jsme zač atp. … Mezitím se tam shromáždila řada uprchlých politiků. Já jsem měl štěstí, že jsem se s některými mohl seznámit. Můžu jmenovat Krajinu, Vilíma, ministra Procházku. To bylo v Řezně. Pak jsme byli rozmístěni. Ti zasloužilí politikové šli do Frankfurtu, do takové čestné internace, a odtud je poslali do Ameriky, aby měli v případě konfliktu v záloze československou vládu. To se tenkrát dělalo. Ti méně významní, včetně mé maličkosti, se dostali do takového německého lágru, kde to bylo poměrně hrozné. Tak jsem se tam setkal s pár kolegy a s nimi jsme se odvážili do Holandska.“
„Mobilizace, to bylo něco krásného. To mi bylo patnáct. To bylo nadšení, to si nedovedete představit. A nejen v Praze a v okolí, ale i na Slovensku. Já si vzpomínám a zůstává mi to stále v paměti, nějaký sedlák z okolí, z Lamače. Šel do kasáren, protože ho mobilizovali. Byl ve svém svátečním kroji, asi byl chlap pořádně přiožralý slivovicí, a za ním šel cikán a ten mu hrál do ouška. Pán odcházel bojovat. Scéna (nezapomenutelná).“
„Převáděl mne tehdy k hranici předseda Národního výboru v České Kubici, který byl formálně komunista, ale byl to starý sociálně demokratický dělník ze Škodovky. Tam komunisté již delší dobu před pučem vyvíjeli teror na zaměstnance. Tak se jich tam hodně jako formálně přihlásilo, ale komunisty nebyli. Ten pán mne přivedl k hranici – to byla sobota, bezpečáci tancovali – a řekl mi, ukázal mi ji a řekl: ‚Nalevo je český dům, napravo německý.‘ Přišel jsem tam a viděl jsem tam domy tři. Trochu jsem se zděsil toho, že bych někde nesprávně zaklepal. Viděl jsem tam potůček, který se ubíral do Německa. Tak jsem podle toho potůčku šel, až jsem přišel do Brodu nad Lesy (tj. Furth im Wald - pozn. autora). To byla americká zóna a tam jsem se také přihlásil americkým vojákům.“
Emeritní profesor utrechtské univerzity Dr. Zdeněk Dittrich se narodil v roce 1923 českým rodičům v Bratislavě. Do svých patnácti let žil na Slovensku, po roce 1938 musela celá rodina zemi opustit, maturitu si dodělal v českém Kolíně. Po maturitě, během okupace, pracoval ve Státním ústavu historickém v Praze. Po válce začal studovat historii na Karlově univerzitě. Během studia se angažoval v Československé straně sociálně demokratické, přičemž patřil k těm, kteří odmítali sblížení s komunistickou stranou. V únoru 1948 se účastnil pochodu studentů na Hrad za prezidentem Benešem. Několik dnů po „vítězném” únoru 1948 odešel v České Kubici přes hranici do americké okupační zóny. Z Německa přešel do Holandska, dodělal si historii na univerzitě v Utrechtu. Působil na různých univerzitách v Německu a Holandsku, v devadesátých letech byl dvakrát hostujícím profesorem na univerzitách v Praze a v Brně. Jeho syn je známý nizozemský liberální politik Boris Dittrich.
