The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Alena Dixon (* 1957)

• narozena 18. července 1957 v Sušici Karolině Trčkové, rozené Hosnedlové, a Petru Trčkovi

• dědeček Petr Trčka byl ve Třebsku vedoucím místní organizace Československý Orel, aktivním členem Československé strany lidové a Okresní zemědělské organizace, zastupitel okresu Příbram

• jako vlastník 12 ha odmítl vstoupit do JZD, načež byl 29. srpna 1952 zatčen StB

• vyslýchán v okresní věznici v Příbrami a pak v Klatovech, kde byl obviněn z velezrady

• dne 18. června 1953 mu byl u soudu v Karlových Varech navržen trest smrti, návrh pak byl změněn a byl odsouzen k odnětí svobody na doživotí

• po letech těžké práce v jáchymovských lágrech a věznici Mírov propuštěn na amnestii 10. května 1960

• Alena Dixon vyrůstala v Jindřichovicích a poté v Kolinci, kde zažila okupaci vojsky Varšavské smlouvy

• po studiích Střední pedagogické školy v Karlových Varech nemohla studovat vysokou školu, v roce 1976 nastoupila rovnou do práce

• dostala umístěnku do Zvláštní internátní školy v Měcholupech, poté pracovala ve Zvláštní škole Klatovy, po dálkovém studiu učila v Klatovech

• v roce 1981 se provdala za Jaroslava Soukupa, narodily se jim dvě děti

• manžel s kamarády v roce 1982 sledovali v televizi německý rockový festival Rockpalast, následoval zásah StB

• po 17. listopadu 1989 v ulicích Klatov vylepovala plakáty Občanského fóra a chodila na jeho první schůzky

• v červenci 2005 se provdala za Angličana Richarda Dixon, osm let žili spolu ve městě Portsmouth

• v době natáčení (2024) žila se svým manželem v domě svých předků v Kolinci

Alenin dědeček Petr Trčka je příkladem vzdělaného a pracovitého člověka, který odmítl svou půdu, jež mu byla nejdražší, dát do jednotného zemědělského družstva (JZD), a tvrdě za to zaplatil. V komunistických kriminálech si odseděl osm let. Na svobodu se vrátil s podlomeným zdravím a brzy nato zemřel. Jeho vnučka s láskou a péčí schraňuje jeho paměti, které vyprávějí mimo jiné o tvrdých časech v jáchymovských lágrech. Také jejího života se dotkla zlovůle komunistického režimu.

Hospodářství jako těžký úděl

Alena Dixon, dívčím jménem Trčková, se narodila 18. července 1957 v Sušici Karolině Trčkové, rozené Hosnedlové, a Petru Trčkovi. Vzali se v únoru 1953. Rok nato se jim narodila první dcera Karla. Při křtu malé Alenky v roce 1957 byla za kmotru tatínkova sestra Růžena Siblíková, provdaná Trčková. Tatínek byl zaměstnán jako řídící učitel v Jindřichovicích v sušickém okrese. Vyučoval pracovní výchovu a také v budově vše zařídil a opravil. K bydlení dostali dvě místnosti ve škole. Učil také v Kolinci. Maminka se starala o domácnost a později ve škole uklízela. Rodiče rádi jezdili do divadla. Sám tatínek provozoval ochotnický spolek.

Prarodiče z tatínkovy strany pocházeli ze Třebska. Babička Růžena Trčková, rozená Kačenová, byla velice statečná a laskavá žena. „Můj tatínek, maminka i já jsme každý měsíc jezdili za babičkou do Třebska vlakem a později autem,“ uvádí své vyprávění Alena Dixon. To už dědeček Petr Trčka nežil. Alenina teta a kmotra Růžena Trčková ml., provdaná Siblíková, byla nejstarší dcerou jejích prarodičů. „S mým tatínkem byli jak siamská dvojčata. Svěřovali si radosti i trápení.“ Provdala se do hospodářství v Ostrově u Milína a její manžel a tchán byli v době komunistických perzekucí uvězněni jako kulaci. Byla jim zabrána půda a museli těžce pracovat v JZD. Sama Růžena musela v kravíně v bývalém rodinném statku tvrdě dřít, i když byla těhotná. O prvního syna přišla brzy po jeho narození. Měla těžký život, který se kvůli tvrdé práci v hospodářství uzavřel předčasně.

Aleniny prarodiče z maminčiny strany pocházeli z Kolince. Babička Karolina Hosnedlová, rozená Šosová, a dědeček Karel Hosnedl vlastnili téměř deset hektarů polí, luk a les. Měli dva koně, krávu a další domácí zvířectvo. Také oni v důsledku kolektivizace přišli o část svého hospodářství.

Veselé i smutné časy dědečka Petra Trčky

Alena Dixon na svého dědečka z tatínkovy strany moc ráda vzpomíná, byť za svého života okusil více smutku nežli radosti. Kusé vzpomínky mohla postupem času doplnit o zajímavosti z jeho životopisu, jehož je autorem. Až ladovsky psané vyprávění popisuje dědečkův život již od útlého věku. Vypráví v něm o letních i zimních radovánkách chlapce z vesnice, ale také o těžkém údělu svých rodičů, jejichž život se předčasně uzavřel.

Petr Trčka se narodil 8. srpna v Nesvačilech v okrese Blatná. Jeho tatínek Emanuel Trčka živil svou rodinu jako horník. Na následky těžké práce zemřel, když bylo jeho synovi pouhých pět let. Po jeho smrti se mamince narodilo čtvrté dítě, které však záhy zemřelo. A maminka do roka po manželovi zemřela také. Tři děti rázem osiřely. O Petra Trčku se nejprve starala babička, poté poručník se ženou. U nich však šťastný nebyl, nechovali se k němu dobře. Utekl proto zpátky k babičce, která si jej nechala ještě do jeho osmi let. Pak si ho vzal k sobě strýček František Záruba. Zajímavostí je, že bojoval v první světové válce, o čemž Petr Trčka píše ve svých pamětech. Jeho bratr Rudolf vlastnil restauraci a pozemky v Praze Na Jizerce. Jeho vnučka emigrovala do Švýcarska.

Manželé Zárubovi vychovávali Petra spolu s jeho sestrou Justýnou v Třebsku. Měli hospodářství o dvanácti hektarech luk a polí. Strýček Záruba byl jeden čas i starostou obce Třebsko a také byl členem Československé strany lidové. Byl velice pracovitý, vzdělaný a zajímal se o veřejné dění. Ve stejném duchu vedl i syna, kterého přijal za svého.

Odmítnutí vstupu do JZD a návštěva dvou podivných mužů

Dětství uteklo jako voda a z Petra Trčky byl dospělý muž. Stal se aktivním členem Československé strany lidové a také Okresní zemědělské organizace. Rovněž byl vedoucím místní organizace Československý Orel. „Plno jeho kamarádů a vrstevníků se scházelo a žilo v tom jejich spolku čestným životem,“ říká Alena Dixon. Po studiích se stal zastupitelem příbramského okresu.

Dědeček pracoval na polích a lukách, na hospodářství, které mu Zárubovi předali, už když mu bylo patnáct let. „Po válce ale přišla doba východního vlivu. V dědových zápiscích jsem se dočetla, že vznikla Liga proti bolševismu. S jejími proslovy a varováním před bolševismem přijeli také do Třebska.“ Brzy se v Třebsku zakládalo JZD. Petr Trčka, rolník a vlastník dvanácti hektarů, do něj odmítl vstoupit. „Dědeček se vždycky zajímal o celosvětovou historii a politiku. Také poslouchal cizinu, což se mu později uvádí v rozsudku, že byl v době socialismu nepřítelem národa. Nevěřil, že je tato ideologie něco dobrého, a tak se tomu bránil.“ Se svým pevným názorem se stal vzorem pro své přátele, rovněž hospodáře, kteří tudíž také vstup do JZD odmítli. Začátkem roku 1952 za ním přišel redaktor Lidové demokracie jménem Souček s manželkou a dětmi, pohostili ho a dlouho si povídali o tuzemském veřejném dění i o osobních záležitostech. Redaktor se zmínil, že má velkou sbírku kamenů a že by si do ní přál sehnat i kámen z uranových dolů v Příbrami. Dědečkův kamarád v tamějších dolech pracoval, a tak měl při další návštěvě redaktor kámen již u sebe[1]. Když se pak Petr Trčka za ním vypravil na uvedenou adresu v Sedlici u Rožmitálu, nikdo už ho tam neviděl, dle sousedů se údajně odstěhoval do pohraničí. Dědečkovi se to zdálo podivné stejně jako návštěva muže se žlutým kufříkem, který se za ním zastavil v témže roce. Žádal jej o spolupráci s tím, že ho za ním posílá pan Šimanovský. Toho ale Petr Trčka neznal a spolupráci odmítl.

Zatčení a tvrdé výslechy

Dne 29. srpna 1952, zanedlouho po návštěvě pána se žlutým kufříkem, dědečka zatkli příslušníci StB. „V okresní věznici Příbram jej vyslýchali esenbáci z Milína. Uváděli, že poslouchá cizinu, rozvrací JZD, které se ještě pořádně nedalo dohromady. Že likviduje to budování, které začíná.“ Když pak s dalšími vězni musel chodit venku v kruhu, poznal v jednom z nich onoho pána se žlutým kufříkem. Ten se k němu rozeběhl a prosil ho, aby neprozradil, že u něj byl. A jemu to přišlo hodně podivné. „Proti dědečkovi neměli žádný důkaz, on v podstatě nic neučinil,“ říká Alena Dixon. Výslechy pokračovaly v okresní věznici v Klatovech, kde byl obviněn z velezrady. „Neměl tušení, že tam je i jeho syn, můj strýček František, kterému nebylo ani dvacet let. Také byl vyslýchán.“ Výslechy byly velice tvrdé. „Byli svázáni do kozelce, nazí, hladoví. Strýčka Františka zatkli jenom proto, aby svědčil, že jeho otec je špionem pro Západ a že rozvrací naši republiku. Věděl, že je to pracovitý, poctivý a hodný člověk, takže nic takového svědčit nemohl. A tak ho mlátili a vyslýchali.“

Dědeček svého syna nemohl u soudu poznat

Dědeček se z Klatov dostal do soudní vazby v Sokolově, kde probíhalo další vyšetřování. Následovala soudní vazba v Chebu. Soud probíhal 18. června 1953 v Karlových Varech. „Když se tatínek seznámil s maminkou a v roce 1953 se vzali, tak byl můj dědeček Petr Trčka uvězněn a nemohl přijet na svatbu,“ vypráví Alena Dixon. Obřad se konal v Sušici, zatímco svatební hostina se uskutečnila doma v Kolinci. V témže roce sloužil strýček František Trčka, nejmladší bratr tatínka, vojenskou službu u PTP, kde pracoval v dolech na Ostravsku. Těžká práce ve špinavém prostředí se podepsala na jeho zdraví. Následoval pobyt v brněnské nemocnici, který mu byl prodloužen díky pacientovi, se kterým se na pokoji spřátelil a jehož tatínek byl v nemocnici zaměstnán jako lékař. Mohl se tak dostatečně zotavit a dostal s sebou i zprávu lékaře, že se již nesmí k práci v dolech vrátit. Pracoval tedy na stavbách. „Strýček František byl po vyšetřovací vazbě v Klatovech přiveden jako svědek k soudu v Karlových Varech, kde dědu soudili. Tady se poprvé uviděli.“ Dědeček Petr Trčka ve svých pamětech píše, že svého syna nemohl poznat, jak byl bledý a na kost vyhublý. Jako bývalý pétépák pak pracoval v JZD Třebsko. Po vzoru svého otce kladl důraz na život v pravdě, na čestné chování. A stejně jako on byl také přísný na své děti, snad proto, že toho tolik prožil, a chtěl, aby z nich vyrostli spořádaní lidé.

Do jáchymovských dolů a do vyhnanství

U soudu v Karlových Varech byl Petru Trčkovi navržen trest smrti. Jelikož ale pocházel z dělnické rodiny, trest mu byl změněn na odnětí svobody na doživotí. Zároveň byl zbaven majetku a nesměl se nikdy vrátit do rodného kraje. Poté byl umístěn do ústředního lágru Mariánská ve věznici v Ostrově nad Ohří, kde stavěli baráky pro chovance. Potom byl ve stavební skupině v lágru Barbora, pak zase v lágru Mariánská, kde stavěli kasárna pro SNB. Tři čtvrtě roku pak strávil v lágru Nikolaj na šachtě Nikolaj, což byl prý nejhorší lágr, který zažil. Naopak „nejlepší“[2] byl prý lágr Rovnost, kde pracoval jako elektrotechnik na elektrickém vedení. V roce 1957 však onemocněl a byl převezen do nemocnice v Karlových Varech. „Měl nějaký nádor v hrdle, se kterým si tam nevěděli rady, a tak ho dali do nemocnice v Ostrově nad Ohří a poté se dostal do krajské vězeňské nemocnice v Brně u svaté Anny.“ Po operaci a mírném zotavení byl umístěn do věznice Mírov[3] u Olomouce, kde setrval až do amnestie prezidenta Antonína Novotného v roce 1960. Propuštěn byl 10. května, ovšem se zákazem pobytu doma a na příbramském okrese, což mu ale nikdo neřekl. Rozjel se tedy za svou manželkou Růženou, synem Františkem, strýčkem a tetou Zárubovými do Třebska. Po pár dnech pobytu však přišli příslušníci StB s tím, že jeho vyhnanství pořád trvá. Dědeček se tak usadil v rodině Alenina tatínka, řídícího učitele,  v Jindřichovicích. Psali žádosti o návštěvy rodiny ve Třebsku a občas i povolení přišlo. Vzdálený příbuzný z rodu Zárubů, Zdeněk Dítě, který byl v Praze právníkem, pak zjistil, že dědečkův zákaz pobytu ve Třebsku byl amnestií zrušen, a tak se tam dědeček mohl v roce 1962 vrátit. Jeho tetička a náhradní matka v jedné osobě Terezie Zárubová však již nežila. Zemřela, když byl ve vězeňské nemocnici na Mírově. O tom ale nevěděl. V Třebsku už nežil ani nejmladší dědečkův syn František. Ti, co tam vše zabrali, se k němu totiž nechovali dobře, a tak odešel do malé vesničky Druhlice.

Předčasný, ale poklidný odchod ze světa

Dědeček po propuštění z vězení začal pracovat v JZD Malonice. Z kriminálu měl však podlomené zdraví, a tak od roku 1963 pobíral invalidní důchod ve výši čtyři sta korun, ale jelikož byl politický vězeň, soudruzi mu jej snížili na tři sta. Nedělal si s tím starosti a dál pracoval – pletl košíky a vyráběl košťata. „Jeho největší kamarád z věznice Mírov, pan Václav Sedlický, jej pozval na Moravu a on se tam rozjel. Společně navštívili všechny kostely, kde se společně modlili a radovali ze všeho krásného.“ Navštěvoval i další přátele a příbuzné včetně svého syna Františka. Další cesty na Moravu už se ale nedožil. Zemřel 2. července 1965 v nedožitých čtyřiašedesáti letech. Klidně, ve spánku. Ve stejném roce zemřel druhý dědeček i strýček Záruba.

„O věznění mého dědečka tatínek nikdy nemluvil, jenom mu tekly slzy.“ Rozpovídal se až později po sametové revoluci, kdy už jej trápilo zdraví. Dědeček ve svých pamětech píše, že ve vězení prošel vysokou školou. „Protože vedl rozhovory s lidmi, kteří měli nejvyšší vzdělání. Doktoři, inženýři, teologové, zkrátka vzdělaní lidé… Neměli ani rozsudek smrti, ale byli k smrti ubiti,“ říká Alena Dixon dle vyprávění v dědečkově deníku[4].

Zmařený talent

Alenin bratranec a dědečkův jmenovec Petr Trčka původem z Druhlic dostal do vínku velký talent. Studoval konzervatoř s vynikajícím prospěchem a díky svým vědomostem si mohl dovolit přeskočit jeden ročník. Ovládal hru na pět hudebních nástrojů. Byl inteligentní, vzdělaný a nadaný. O to více trpěl tím, že v jeho zemi neměly demokracie a svoboda místo. Po absolutoriu na konzervatoři si usmyslel, že emigruje do Švýcarska. Při pokusu o emigraci byl však několikrát zadržen, vyslýchán StB a byly mu dávány i nějaké tlumící léky, až skončil na psychiatrii v Praze v Bohnicích. Po propuštění se podílel na stavbě Břevnovského kláštera. „To bylo místo, kde v jednadvaceti letech spáchal sebevraždu. Byl to nadaný člověk se srdcem na dlani. Dodnes je mi to velice líto,“ říká se smutkem v hlase Alena Dixon. Na jeho rozhodnutí předčasně ukončit svůj život mohl mít vliv i rozchod s přítelkyní. „Bylo to všechno dohromady.“ Velká rána to byla i pro Alenina tatínka, který byl jeho kmotrem.

Alenino mládí po boku dědečka a těžká práce v hospodářství

Alena Dixon si od roku 1960, kdy jí byly tři roky, užívala přítomnosti svého dědečka Petra Trčky, který s rodinou bydlel v Jindřichovicích. „Dědeček mě brával do lesů v okolí. Jeho nejlepší kamarád byl pan hajný v dřevěné chaloupce uprostřed lesů. Tam vyprávěli krásné příběhy a rozmlouvali o tom hezkém kolem nich. Nikdy nehovořili o politice.“ Dědeček už ve svém životopise píše, že ten nejcennější dar je půda. Také Aleniny rodiče, ač se hospodářství nevěnovali na plný úvazek, protože museli chodit do zaměstnání, si doma ledacos vypěstovali. A tak i ona odmalička plela a zalévala. Vyráběly se kompoty, chovali se králíci, ovce, kachny a slepice. Když přišel čas her, věnoval se Aleně a její sestře bratranec Miloš, kterého měly moc rády. Společně také sportovali. Také však bylo zapotřebí pomáhat rodičům z maminčiny strany, kteří pracovali na svém po komunistickém záboru notně zúženém hospodářství v Kolinci. „Měli nařízené dávky, které kdyby se neodvedly, byla nařízena pokuta nebo i vězení. Tatínek mi v dospělosti ukazoval notýsek, ve kterém se psalo, co mají odevzdat. Byl tam napsaný třeba i mák či heřmánek.“ Museli také podojit krávu, kterou jim jako jedinou nechali. Kolikrát tak byli s prací hotovi až pozdě večer. „Pamatuji si, jak mi kolikrát zábly nohy a měla jsem i hlad, těšila jsem se na večeři.“

Škola, hokej, první džíny a 21. srpen

Stejně jako sestra chodila i Alena do obecné školy v Jindřichovicích. „Když tam přišla nová učitelka, tak tam tatínek a ona učili v jedné třídě spojené dva ročníky.“ Alena pak nastoupila do páté třídy na základní devítileté škole v Kolinci, kde také tatínek učil. „První televize byla v naší škole v Jindřichovicích.“ Scházeli se před ní lidé z okolí, aby shlédli něco zajímavého. Sledovali především sport, zejména hokej[5], který Alenu zajímá od útlého dětství až dodnes. „Dnes už vím, proč tatínek nesledoval zprávy. Protože ty byly o tom, že všechno Komunistická strana Československa dobře naplánovala a také se to všechno splnilo.“ V šesté a sedmé třídě si Alena z volitelných předmětů zvolila náboženství, protože víra byla v celé široké rodině silně zakořeněna. „Ale na podzim roku 1970 už výuka náboženství na škole dovolena nebyla.“ Odmalička toužila cestovat a osvojit si znalost cizích jazyků, a tak si začala dopisovat s Lenou z města Barnaul v jihozápadní části Sibiře, což jediné bylo dovoleno bez postihu.

V roce 1968 rodina rekonstruovala dům v Kolinci. „A v těch ranních hodinách 21. srpna se náhodou probudím a naproti gauči běžela televize. Vedle seděl soused Jan Trojan a rodiče. Koukám, co se děje... A v televizi běžely zprávy o okupaci a záběry, jak tanky přijíždějí do Prahy.“ Odpoledne už přijížděly první tanky do Kolince. Jak jely po hlavní cestě, jejich dům se celý otřásal v základech. Sestry měly strach jít jako obvykle na louku obracet seno.

Od roku 1969 už se rodina natrvalo usadila u babičky v zrekonstruovaném domě v Kolinci. Alena Dixon dodnes s nechutí vzpomíná na válečné filmy, na které museli se spolužáky povinně chodit do kina a po kterých měla zlé sny. A také na písemné práce na témata poplatná komunistické straně. S kolineckými přáteli naopak s radostí jezdila za kamarády do Sušice na taneční zábavy. „Měli dlouhé vlasy, poslouchali rockovou hudbu.“ V roce 1973 si poprvé oblékla své vlastní džíny wranglerky. Při hodině gymnastiky se jí přihodil úraz, načež jí byl vyoperován meniskus, ve škole to však zůstalo v utajení.

V tatínkových šlépějích

Alena Dixon zažila politické a společenské uvolnění 60. let. O věznění svého dědečka a strýčka v době své puberty znala jen pouhé střípky. Rodiče ji před smutnými věcmi chtěli ochránit. „Znala jsem máničky, touhu po džínách. Člověk prostě chtěl být rebel. Možná ne každý, ale já to tak cítila. Bylo hodně snadné dostat se do područí StB.“ Už to sice nebyla krutá 50. léta, kdy byli vězněni a týráni její dědeček a strýc, ale i normalizace 70. let přinášela strach z nemilosrdného totalitního režimu. Na základě přijímacích zkoušek složených na výbornou začala v roce 1972 studovat Střední pedagogickou školu v Karlových Varech. Kádrový posudek sice neměla, ale pomohla jí tatínkova učitelská dráha. Ve válečných a poválečných časech totiž studoval na učitelském ústavu s kamarádem, který pak učil právě na oné škole v Karlových Varech. Alena Dixon zažila na střední škole řadu kvalitních profesorů. Nejraději měla profesora psychologie Čapka, který už však v září 1973 jako politicky nespolehlivý nenastoupil. Za nějakou dobu se jeho bývalí žáci dozvěděli, že prodává v drogerii. „A docela mlád potom zemřel.“

Po střední škole chtěla nastoupit na vysokou, ale bylo jí to zamítnuto z důvodu, že má střední odborné vzdělání. Nedopadlo ani dálkové studium českého jazyka a výtvarné výchovy, protože jich bylo přijato tak málo, že obor nebyl otevřen. Šest let pak přece jen při zaměstnání studovala na Pedagogické fakultě v Plzni zeměpis a ruský jazyk. „Na studijním oddělení mi bylo předem řečeno, že mám šanci pouze dálkově studovat ruský jazyk.“

Místo Francie na Sibiř

Devatenáctiletá Alena Dixon tak v roce 1976 nastoupila rovnou do práce. Dostala umístěnku do Zvláštní internátní školy v Měcholupech u Klatov. „Až tam jsem zjistila, že to byl v podstatě výchovně nápravný ústav. Děti byly odebrány z rodin, které byly sociálně závadné, nebo šlo o děti, které přišly o rodiče. Nacházely se tam i romské děti, děti z celé republiky. A byl to výchovný ústav i pro ty zaměstnance.“ Řadě z nich totiž bylo zakázáno učit na „normálních“ školách. Druhá část zaměstnanců neměla v pedagogické oblasti žádné vzdělání, jednalo se o prominentní členy režimu. Alena Dixon si výdělek ze zaměstnání střádala na cestu, kterou chtěla spolu s kamarádem podniknout do Francie. O vízum však žádala marně. Na pozvání se tak vydala alespoň na svatbu své kamarádky ze Sibiře, se kterou si dopisovala.

V roce 1977 se jí od učitelů dostala do ruky Charta 77 a poté Anticharta. Pamatovala však na slova svého hodného, ale přísného tatínka: „Nikdy nic nepodepisuj, nikdy nikomu nic neslibuj a nic si nepůjčuj!“ Nic z toho tedy nepodepsala. Děti, které měla ve škole na starost, k ní přilnuly, jako kdyby byla jejich matkou, práce to však byla velice vyčerpávající. V roce 1988 tak odešla do Zvláštní školy v Klatovech. „To už v Sovětském svazu nastoupil Gorbačov a ta doba byla jiná.“

Domácí sledování Rockpalast a tvrdý zásah StB

Alena Dixon se v roce 1981 provdala za Jaroslava Soukupa a v dubnu rok nato se jí narodila dcera Petra. Když bydlela v Klatovech, ráda poslouchala hudbu z gramofonových desek, které si kupovala, například Beatles, The Rolling Stones. Texty si překládala ze slovníku. V bytě, který byl ve třetím patře v domě na kopci, chytali na pokojovou anténu německé programy. Manžel s kamarádem chytili německý rockový festival Rockpalast, který tam v kruhu přátel a vojáků propuštěných na propustku v den narození dcery sledovali. „A později o půlnoci jsme zjistili, že v domě byli informátoři a přišla policie. A další den mi manžel pod oknem porodnice vyprávěl, volal na mě: ‚Policie u nás nechala obušek! Některé zmlátili, některé odvezli na záchytku.’ A druhý den si přijeli pro obušek, který tam zapomněli,“ říká Alena Dixon a dodává: „A od té doby jsme v podstatě měli hlídaný byt.“ V roce 1983 se jí narodil syn Zbyněk a o dva roky později začala vyučovat na základní škole ruský jazyk. Požadovali po ní vstup do komunistické strany nebo jiných organizací, vše ale odmítla. První rok výuky ruštiny tak měla ve třídě každý týden inspekci. „Pořád nalézali nějaké chyby a já jsem z toho byla tak zdeptaná, že jsem chtěla školství opustit.“ Naštěstí se uvolnilo místo ruštinářky v Kolinci, kde učil její tatínek a kde setrvala. Po dvou letech se vrátila do Klatov na jinou školu s lepší atmosférou. Neučila tu už jen ruštinu, ale také zeměpis.

Václav Havel, svoboda a cesta do Anglie

Měla dvě malé děti, takže politické dění tolik nesledovala. Kolega v kabinetu jí však jednou ukázal fotografii Václava Havla v Lidových novinách se slovy: „Tohle jednou bude náš prezident!“ A tak se také stalo. Sametovou revoluci přivítala s radostí a úlevou. „To jsme se radovali, to jsme si přáli,“ říká. Dne 17. listopadu 1989 ji právě propouštěli z nemocnice po operaci kolene, takže mohla veřejné dění sledovat jen doma u televize. Za týden už se ale šla s dětmi podívat na klatovské náměstí, kde začaly probíhat protesty proti komunistické vládě. Sama v ulicích vylepovala plakáty Občanského fóra a chodila na jeho první schůzky.

S příchodem svobody začal manžel podnikat. Pracoval v Praze a od rodiny v roce 1994 odešel. Alena si po třinácti letech, kdy zůstala sama s dětmi, v červenci 2005 vzala na Rhodu za manžela Angličana Richarda Dixon. Seznámila se s ním, když prováděla anglickou skupinu přátel na kole po Čechách. Pracoval jako elektroinženýr a programátor. To už měla z roku 1997 složené státní zkoušky pro výuku anglického jazyka, a to na Západočeské univerzitě v Plzni, kde studovala angličtinu dálkově tři roky pro rozšíření aprobace, ale i ze zájmu. Po svatbě se odstěhovala do města Portsmouth v Anglii, kde pracovala jako dobrovolnice v charitativním obchodě Armády spásy, jako uklízečka v zubním středisku a nakonec jako učitelka v mateřské školce. Od roku 2013, kdy ovdovělý tatínek vážně onemocněl, žila s manželem opět ve své rodné zemi. Zde si pak zavedla živnost na výuku angličtiny. V roce 2017 odešla do důchodu a začala si naplno užívat znovunavráceného domova ve starém domě v Kolinci, okolních pozemků a šumavských krás. A jaký má vzkaz pro mladé lidi? „Aby si vážili svobody, demokracie a možnosti cestování. Aby se zajímali o politické dění a měli oči otevřené.“

[1] „V podstatě to byl důkaz, že dědeček je špionem pro Západ, že chtěl kámen z uranových dolů předat na velvyslanectví západních kapitalistických mocností. Aby ho mohli odsoudit, aby měli důkaz, tak mu do jímky dali uranovou rudu. To je v rozsudku, který tatínek získal až později po revoluci v roce 1989. To byl ten údajný největší argument k odsouzení.“

[2] „Rovnost, to byl nejlepší lágr, který na Jáchymovsku existoval, po všech stránkách – jak po stránce zdraví, ubytování, ošacení. I pivo se zde točilo. Tam pracoval jsem v šachtě asi půl roku s F. Jílkem z Chotíkova u Plzně co elektro zedníci. Vrtali a dávali konzole na elektrické vedení, ale mně se tam velmi špatně dýchalo, takže někdy jsem nemohl dojíti ani k šachtě. Žádal jsem proto, abych byl jinam zařazen pracovně. A tak jsem se stal pomocníkem střelmistrů, respektive jejich vedoucích.“ (Ze životopisu Petra Trčky, s. 68)

[3] „Též zdraví moje se po operaci zlepšilo, nevím ovšem, zdali nebyly nádorky rakovinného původu, neb při dotazu dostal jsem vyhýbavou odpověď. Zatím jsem zde spokojen, neb je zde velmi pěkné klima, lehká práce a velmi slušné zacházení.“ (Z vězeňských dopisů Petra Trčky)

[4] „Proč ale toto a mnohé jiné momenty z doby nesvobody píši? Pro sebe? Nikoliv, ale píši toto pro svoje potomky, pro známé i ostatní, kteří snad jen náhodou budete tyto řádky číst. Nevím, kdy to bude. Nevím, budete-li vůbec moje řádky životopisu číst, kdo z vás. Ale budete-li chtít si můj život jen v hrubých rysech a omezení přečíst, nebudete tomu chtít asi ani věřit, že podobného, skutečného váš otec, děd, praděd či strýc prožil ve dvacátém  století našeho letopočtu, ve století tolik kulturním, vzdělaném, osvíceném.“ (Ze životopisu Petra Trčky, s. 84)

[5] „Mně byly čtyři roky, ale dodnes vidím, jak do třídy, ve které byly dřevěné přišroubované lavice s otvorem pro kalamář, přišli vesničané. Třída byla pro mě jako malou holku plná babiček a dědečků. Bylo to v roce 1961, když se uskutečnil zápas československých hokejistů se Sovětským svazem. Odehrávalo se to v Ženevě, to si dodnes pamatuji. Vždycky jsme sledovali olympijské hry, mistrovství světa … V tom roce byl námi Sovětský svaz v hokeji poražen. Při tom hokeji, při každém gólu, všichni mlátili do lavic, křičeli a radovali se. To bylo úžasné! Potom si ještě pamatuji mistrovství světa v roce 1968 a 1969, kdy jsme také porazili Sovětský svaz. A hokejisté líbali led… My jsme ani nedýchali radostí a sousedi vždycky přiběhli na poslední třetinu. My jsme byli v postoji k režimu zajedno.  A také nezapomenu na mistrovství světa v ledním hokeji v roce 1972, kdy jsme na pražském šampionátu vyhráli nad Sovětským svazem a získali zlatou medaili. To už jsem byla v deváté třídě. Měli jsme z toho průšvih, protože kluci koupili víno a šlo se za školu parkem do lesa. Tam jsme oslavovali vítězství nad Sovětským svazem. Jinak se ani nemohlo bojovat… Tak jsme se alespoň radovali z jakékoli další výhry.“