Mgr. Alena Dixon

„[Dne] 21. [29.] srpna 1952, zanedlouho, co byl u dveří pán [se žlutým kufříkem žádající o spolupráci], přišla StB a [dědeček] byl zatčený. Odvezli ho na výslechy do okresní věznice Příbram, kde ho vyslýchali esenbáci z Milína. Uváděli, že poslouchá cizinu, že rozvrací JZD, které se pořád ještě nedalo pořádně dohromady. Že likviduje to budování, které začíná. A také je při těch výsleších vyvedli na dvůr a tam se museli procházet. Já to vyprávím, jak to dědeček popisuje v životopisu. Dědeček si všiml, že i v tom kruhu, kde se procházeli, byl ten mladík, ten pán, co se žlutou aktovkou přišel ke dveřím [jeho domu]. A [on] k němu najednou běží a prosí ho, aby neřekl, že u něj byl. Dědovi to bylo velice podivné. V podstatě oni nevěděli, jakým způsobem… [Zkrátka] neměli na dědu žádný důkaz. Děda v podstatě nic neučinil. A tento pán - [děda] ani neznal jeho jméno - se tam najednou objevil… Ale potom další den a ostatní čas už ho nikdy nepotkal. Potom se dostal do okresní věznice Klatovy, kde pokračovaly výslechy. Obviňování z velezrady…“

„Začátkem roku 1952 k němu přišel redaktor Lidových novin [s rodinou]. A tím, že byl [dědeček] členem [Československé] strany lidové, a strýček Záruba, s kterým společně žili v jednom domě, je s mojí babičkou pohostili. Měli dlouhou rozpravu o politickém nebo veřejném dění v naší zemi v té době. Také osobní věci si sdělovali. Byli velice přátelští. Protože pan redaktor – děda uvádí příjmením Souček – přijel i s manželkou a s rodinou, s dětmi. A zmínil se, že má sbírku kamenů. Že by hrozně rád, aby v té sbírce měl také kámen z uranových dolů z Příbrami. A dědeček mu říká: ‚Můj kamarád tam pracuje, tak by to pro mne určitě udělal. Já vám ho seženu.' Takže se tak i stalo. A potom po nějaké době přijel údajný pan redaktor Souček pro ten kámen, který si odvezl. A dědeček se [pak] za ním vypravil, jelikož uvedl, že žije v Sedleci u Rožmitálu. Ale nikdo už ho tam neviděl, nebydlel tam. Jen někteří lidé říkali, že ho znali, ale že se odstěhoval do pohraničí a že neví, kde žije. Tak to bylo dědovi podivné…“