„Byl to silnej, vysokej člověk. Bylo to v červnu, tak měl vyhrnutý rukávy, chlupatý ruce jak gorila a přeraženej boxerskej nos. Tak jsem si říkal, že tohle bude můj konec. A on začal nejdřív po dobrým. Já byl připoutanej a on seděl zády k zamřížovanýmu oknu, před kterým měl pracovní stůl. Chvilku mi tykal, chvilku vykal, aby to mělo taky svůj efekt. A říká: ,Mluvte o svý trestný činnosti.‘ A já odpovídám, že jsem nikomu neublížil, nikoho jsem neokradl a žádnou trestnou minulost nemám. A to ho dopálilo, přistoupil ke mně, chytil mě za pracovní mundúr ještě z fabriky a vytrhl chlupy na hrudi. To byla teda jediná bolest, kterou jsem pocítil. Ale v tom strachu to ani nevnímáte. A začal na mě řvát. Pak se vrátil za stůl, posadil se a říká: ,Tak budete mluvit o protistátní činnosti.‘“
„A tak to člověka naplňovalo nechutí, ještě ne nenávistí přímo, vůči těm bolševikům. A chovali se příšerně. A skutečně ta nejnižší garda, která se toho ujímala a který dávali moc, nám dávali ochutnat, co obnáší jejich vláda. Brojili proti první republice, proti nacistům, a co dělali oni sami… To byl důvod, proč jsem vyrůstal v takový myšlence, tak jsem začal mobilizovat. Nejdřív to bylo takový klukovský, měli jsme po válce možnost sehnat spoustu zbraní, takže jsme byli i ozbrojený. Měli jsme ňákej ruční granát, pár pistolí, puška tam byla, karabina… A tady byl ňákej Hoffman, zbrojíř, tak když jsme za ním přišli, povídáme: ‚Dobrý den, potřebujeme devítky náboje.‘ – ‚Jó, devítky Luger,‘ vytáhl šuplík a vyberte si. Za pár šestáků jsme měli munice a jezdili jsme na hory a tam jsme stříleli v lesích. Báby vždycky říkaly: ‚Hoši maj manévry.‘“
„A v tom jednom letáku jsem napsal, a to mně zuřivě vyčítali: ‚Bratři zemědělci,‘ což bylo míněno na to Pelhřimovsko po vesnicích, ‚nevstupujte do JZD, odporujte zemědělské politice komunistů atd.‘ Bylo to na takovou A5, ale stačilo to. Ten druhý leták mi vyčítali ještě víc, to už byl po smrti Jan Masaryk a to jsme všichni prožívali, kdo jsme tomu fandili. Tak jsem tam napsal: ‚Občané, nezapomínejte na památku umučeného Eduarda Beneše.‘ A oni mně pak říkali: ‚Ani nevíš, jak se to píše, on byl Edvard.‘ Tak jsem říkal, že to jsem nevěděl. A pak, že jsem napsal: ‚…a zavražděného Jana Masaryka.‘“
„...Tenkrát jsme sehnali cyklostyl. Byl to víceméně takovej dětskej cyklostyl, koupenej na výstavě v Praze, na Výstavišti. Tenkrát se to ještě dalo koupit, než to zakázali. Potom tak psací stroj, xerox, to ještě ani zdání, to by bejvalo frčelo… Tak jsem to dával tomu Dudovi, aby to na Pelhřimovsku rozhazoval, a on mi tvrdil, že jo. Přitom to všecko odevzdával. Rok mě sledovali, ještě jako kluka nezletilého.“
„A s kým a kde jsi vzal psací stroj a kde jsi sehnal rozmnožovací zařízení… Teď mně to frčelo v palici, a co mu říct. A pro něj bylo nejdůležitější, že mě hnedka přinutil k přiznání. A to jim stačilo k podstatě. Oni chtěli další, jmenovali mně všechny ty kamarády, i ty , co v partě nebyli. Tak jsem viděl, že to jenom zkoušej. A povídá: ‚Budeš říkat pravdu, protože jste tu všichni zavřený, a my hned poznáme, co je lež. A proto máš zavázaný oči, abys je neviděl.‘ Nejvíc mi leželo v hlavě, a to říkám naprosto upřímně, že jsem z těch patnácti kluků neudal ani jednoho. Oni si to špatně spočítali, už rok mě sledovali, ale v době dospělosti mi nic nedokázali. Zbraň nenašli, letáky nenašli, ty jsem ale přiznal. ‚A kam jsi je dal, kam jsi dal cyklostyl.‘ Říkám: ‚To jsem spálil, co bylo dřevěný, a ostatní jsem vyhodil na zavážku.‘ A ten to měl doma, tenhle kluk druhej. Tady na nádraží byla hospoda, co měl jeho táta v nájmu, a nahoře byl byt, v kterým jsme ty letáky tiskli. Tam se taky narodil generál Klapálek, má tam pamětní desku.“
„Takže mě odtáhli domů a dělali domovní prohlídku. Připadalo mi to jako ty filmy o inkvizici. Já nevěděl, že hledaj letáky. Všechno prohledali, oddělali koberce, teď z knihovny brali knihy, vyklepávali a házeli na kupu. No úplná inkvizice. A teď si představte, že tam sestřenice měla piano. Já jsem na piano už hrál. A jak odklopíte víko nahoře a vidíte rám se strunama, na tom byl prostor a ležela tam v pouzdře pistole vždycky. Ale jak sebrali ty hochy, tak jsem zametal stopy a pistoli jsem zakopal. Jak to otevřeli samozřejmě, tak jsem si říkal, pane…“
„A jedla takovej krajíc chleba a přitom s náma jednala. A teď se dívala do těch papírů a, představte si, že tam musely být nějaký zprávy o rodině a navazovalo to i na to, když jsem vycházel školu a měl se zajímat o nějaký zaměstnání. Dívá se do toho a říká: „‚Nó Dlouhý, můžu ti nabídnout akorát doly, hutě, tesařinu, zedničinu a slévačinu.‘ Mám na to i doklady, který jsem si schovával. Další rána od toho režimu, já, obyčejnej člověk, holoprdelník, jak bych to řekl lidově. A takhle s člověkem jednali, ještě z neucelený rodiny navíc.“
„A mně začaly takhle vibrovat nohy, to je pochopitelný. V tichu, a nejhorší je efekt toho, že nevíte, co přijde. A že jsme věděli, že mučej lidi…Teď zase ztichli, já jsem vibroval: ‚Co se klepeš, máš strach?‘ – ,No, čekám, že mě budete asi mlátit.‘ – ‚Co si myslíš, my lidi převychováváme, my lidi neničíme.‘ To od nich bylo hezký. Pak jsem to viděl takhle škvírou pod ručníkem, že to tam bylo napsaný: ‚Lidi neničíme, ale převychováváme.‘ Tak jako Němci převychovávali…“
René Dlouhý se narodil 6. února 1934 v pražských Vršovicích. Soužití rodičů se však brzy rozpadlo, malý René žil s matkou a nevlastním bratrem v chudých poměrech. Během války otec přesvědčil matku a převzal syna do opatrovnictví. Od svých deseti let žil René u otcovy sestry v Novém Městě nad Metují. Po převzetí moci komunistickou stranou musel strýc opustit malý podnik na poživatiny, který vybudoval. René nemohl z kádrových důvodů pokračovat na střední školu. Tyto a další zkušenosti, v kombinaci s národně socialistickým rodinným zázemím, nesl čtrnáctiletý mladík velmi nelibě. Spolu s podobně naladěnými kamarády koupili cyklostyl a tiskli letáky vyzývající k odporu proti politice nového režimu. Učil se zacházet se zbraněmi a snažil se získat informace o případném přechodu státních hranic.
Kvůli vyzrazení jedním z přátel byl René sledován StB. V roce 1952 byl zatčen a odsouzen za sdružování proti republice. Díky polehčujícím okolnostem - neplnoletosti, dělnické profesi či absenci držené zbraně byl odsouzen k šesti měsícům nepodmíněně. Až do roku 1986 zůstal v hledáčku StB. V devadesátých letech se René Dlouhý stal členem Konfederace politických vězňů. Za svoji morální povinnost považoval zpřístupňování témat týkajících se zločinů komunismu. Zemřel 10. prosince 2021.
