Felix Döhner

„Hnůj se vozil vlečkami na pole. Vlečka se vysypala vždy na jedno místo, a když se hnůj rozvezl, přišli střelci. Do hnoje dali rozbušky a ledek a zalili to naftou. Rozbuška vybuchla a tím se hnůj rozházel na pole. Jenže po výbuchu zůstal v zemi kráter. Musel přijet pásák s radlicí a díry zarovnat. Pole bylo samá díra.“ – „Proč to tak dělali?“ – „Protože neměli rozmetadla, aby hnůj rozmetali. Rozmetadla se kazila a nebylo čím rozmetat. Tak se rozhodli, že to budou rozstřelovat. Dělali to ale jenom jeden rok a viděli, že je to špatné.“ – „Jak to, že neměli rozmetadla?“ – „Protože ty stroje se hodně kazily. Nebyly kvalitní. Dnes je to jiné. Dnes rozmetadlo rozmete hnůj na dvacet třicet hektarů za den.“ – „Vy jste to viděl, jak ten hnůj létal vzduchem?“ – „Šli jsme se na to dívat. To byla sranda, jak to rozstřelovali. Rána za ranou.“

„Chodili poslouchat pod okny, jakou řečí doma mluvíme. Protože my jsme doma pořád mluvili německy. Dodnes umím německy, protože jsem se to v dětství naučil. Všichni jsme doma uměli německy. A oni chodili, poslouchali a hlásili na národní výbor, že se doma bavíme německy. To bylo zakázané. Nesmělo se doma mluvit německy.“ – „Tak mi to teď řekněte německy. To, co jste mi právě řekl, že chodili pod okny a poslouchali…“ – „Sie sind unter die Fenster gegangen und gehört, wie wir zu Hause sprechen.“