Felix Döhner

* 1947

  • „Všechno nám vzali a dostali jsme příděl. Pozemky a statek. Byli jsme ve vlastním statku, ale znovu jsme ho museli zaplatit.“ – „Takže v Třebomi to bylo jinak než jinde na Hlučínsku?“ – „Jistě, protože tam bylo všechno znárodněné. Němce vyhnali. Statky znárodnili a těm, co tam přicházeli, dávali příděly. A my jsme dostali přídělem svůj vlastní statek a museli jsme ho zaplatit. Takže to nebylo jen tak… Otec říkal, že ho osvobodili od poslední košile. Všechno nám sebrali. Komplet.“ – „Co říkal otec?“ – „Že ho roku čtyřicet pět osvobodili od poslední košile. Všechno nám vzali. Muselo se ven z domu a oni si brali, co chtěli. Ti, co tam přicházeli, Lidové milice. Přicházeli do chalupy, a co se jim líbilo, tak si vzali.“

  • „Hnůj se vozil vlečkami na pole. Vlečka se vysypala vždy na jedno místo, a když se hnůj rozvezl, přišli střelci. Do hnoje dali rozbušky a ledek a zalili to naftou. Rozbuška vybuchla a tím se hnůj rozházel na pole. Jenže po výbuchu zůstal v zemi kráter. Musel přijet pásák s radlicí a díry zarovnat. Pole bylo samá díra.“ – „Proč to tak dělali?“ – „Protože neměli rozmetadla, aby hnůj rozmetali. Rozmetadla se kazila a nebylo čím rozmetat. Tak se rozhodli, že to budou rozstřelovat. Dělali to ale jenom jeden rok a viděli, že je to špatné.“ – „Jak to, že neměli rozmetadla?“ – „Protože ty stroje se hodně kazily. Nebyly kvalitní. Dnes je to jiné. Dnes rozmetadlo rozmete hnůj na dvacet třicet hektarů za den.“ – „Vy jste to viděl, jak ten hnůj létal vzduchem?“ – „Šli jsme se na to dívat. To byla sranda, jak to rozstřelovali. Rána za ranou.“

  • „Chodili poslouchat pod okny, jakou řečí doma mluvíme. Protože my jsme doma pořád mluvili německy. Dodnes umím německy, protože jsem se to v dětství naučil. Všichni jsme doma uměli německy. A oni chodili, poslouchali a hlásili na národní výbor, že se doma bavíme německy. To bylo zakázané. Nesmělo se doma mluvit německy.“ – „Tak mi to teď řekněte německy. To, co jste mi právě řekl, že chodili pod okny a poslouchali…“ – „Sie sind unter die Fenster gegangen und gehört, wie wir zu Hause sprechen.“

  • Full recordings
  • 1

    Ostrava, 21.08.2024

    (audio)
    duration: 01:40:32
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 2

    Ostrava, 23.08.2024

    (audio)
    duration: 01:47:09
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 3

    Kobeřice, 07.10.2024

    (audio)
    duration: 40:16
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Jak parními stroji chtěli orat lány, ale sedláka nezdolali

Felix Döhner / 1971
Felix Döhner / 1971
photo: archiv Felixe Döhnera

Felix Döhner se narodil 12. října 1947 v Třebomi na Hlučínsku do rodiny sedláka. Döhnerovi hospodařili v Třebomi několik generací a jako všichni místní rodáci byli německé národnosti. Díky tomu, že matka Valerie byla Polka, nemuseli Döhnerovi do poválečného odsunu Němců. Československé úřady však sedlákovi znárodnily statek, zvířata i sedmnáct a půl hektaru půdy. Část svého vlastního majetku mohla rodina odkoupit od státu zpět, přišla však kolektivizace zemědělství a otec s matkou byli vystaveni nátlaku na vstup do družstva. Nikdy se kolektivizaci nepodřídili a dál soukromě hospodařili. Felix Döhner se vyučil opravářem zemědělských strojů a pomáhal na rodinném hospodářství. Počátkem 70. let se oženil do Kobeřic a začal pracovat jako řidič v sádrovcovém lomu. Po roce 1989 vymohl v rámci restitucí částečnou náhradu za rodinný majetek. V době natáčení v roce 2024 žil v Kobeřicích.