Jaroslav Dolejš

* 1953

  • „Moje založení církve v Montrealu popudilo soudruhy velice. Následoval tlak na mého bratra, kterého si k sobě pozval krajský církevní tajemník a zeptal se ho: ‚Pane faráři, je váš bratr v Kanadě legálně?‘ Brácha odpověděl, že nejsem, a neměl pravdu. V Kanadě jsem legálně byl. [pauza] Tedy, z mého pohledu. Tajemník na to opáčil: ‚No vidíte! A to už stačí k tomu, abychom vám sebrali státní souhlas.‘ Brácha se ve vteřině naštval a řekl: ‚Tak já tedy končím! Tady si ho vezměte. Já už s vámi mluvit nebudu.‘ Tímto aktem odešel ze služeb církve, protože mu došlo, že by to dříve nebo později muselo skončit špatně. Později sháněl práci, aby se z něj nestal příživník. Bylo naprosto evidentní, že jej nikde nechtěli přijmout. Jedinou práci, kterou nakonec dostal, byla na pozici zřízence v plzeňském krematoriu.“

  • „Čekali tam na mě dva slušně oblečení pánové. Ve chvíli, kdy mi nabídli kávičku, mi začalo být jasné, že se něco šije. Jeden z nich začal: ‚Pane faráři, my víme, že se v nymburském okrese tajně scházejí faráři, ale nevíme proč.‘ Já jsem o tom samozřejmě věděl. Dělo se to tak, že paní farářka Benešová napekla buchty a jednou za měsíc se u ní všichni slezli, pili kafe a vyprávěli si protistátní vtipy. To bylo vše. O žádné spiknutí se nejednalo. Já osobně jsem tam nejezdil. Byl jsem tam jenom jednou. Pánům to však očividně leželo v žaludku: Copak tam asi ti spiklenci dělají? V tu chvíli to pro mě znamenalo určitý zlom. Řekli mi, že by byli rádi, kdybych tam zašel a referoval jim o tom, co se tam odehrává. Za to mě měli pustit do Egypta. V tom okamžiku mi došlo, že mám dvě možnosti. Buď bych řekl ne a v životě už se nikam nepodíval. Nebo bych řekl ano a zkorumpoval se jako prostitutka. Ve vteřině rozhodnutí jsem na to kývnul, za což mi dali jednorázovou výjezdní doložku do všech státu světa. Bylo to jedním rázem a bylo to do všech států světa.“

  • „Tenkrát byl naprosto plný Václavák. Šlo o jeden z těch zápasů, který jsme vyhráli 4:3. Přesně už si to nepamatuju. Svobodné slovo, nebo Práce vytisklo vydání, ve kterém ještě nebyl výsledek. Deset tisíc výtisků vyletělo oknem přímo do davu. Lidi to chytali a zapalovali. Kdo začal tu věc s Aeroflotem, si už přesně nepamatuju. Najednou to začalo práskat a třískat. Uprostřed náměstí ležela hromada dlažebních kostek, které tam samozřejmě neměly co dělat. Dle mého názoru to bylo připraveno k tomu, aby se našel první člověk, který si hodí. Vše se dělo ve strašlivé euforii po hokejovém zápase. Šlo o jeden z těch okamžiku, na jehož základě se začaly později utahovat šrouby.“

  • „Náš nejzajímavější případ byl chlapec, který utekl, když mu bylo patnáct. Jeho maminka, paní Nováková, se rozhodla, že spolu pojedou na dovolenou. Čtrnáct dní před tím prodala byt a auto. Státní bezpečnost okamžitě poznala, že to není v pořádku. Když pak oba procházeli pasovou kontrolou, tak jí řekli: ‚Paní Nováková, vy nikam neletíte. Ale váš syn může, jestli chce.‘ Ona se na místě otočila a řekla: ‚Honzo, zůstaň tam.‘ [pauza] Honza tedy letěl sám a vyskočil v Montrealu z letadla. Stalo se to devětadvacátého prosince devatenáct set sedmdesát devět. V Kanadě nikdo nevěděl co s ním, protože na to nebyl precedens. První noc jej nechali v hotelu, kde měly imigrační úřady své křídlo s mřížemi v oknech. Následující den mě zavolali a společně jsme jeli do města. Imigrační soudce mi řekl: ‚Co budeme dělat? My ho nikam pustit nemůžeme, vždyť je mu patnáct.‘ Řekl jsem, že si ho vezmu k sobě domů. Musel jsem zaplatit kauci, která činila pět set dolarů. Částku jsem pokryl církevním šekem psaným na konto, kde jich bylo dohromady asi padesát, a Honzu jsem odvezl domů. V té době jsem žil život svobodného mladého muže. Příští neděli jsme šli společně do kostela, kam pravidelně docházela také rodina Bajerova. Pan Bajer měl elektrikářskou firmu a společně se svou manželkou vychovávali dvě děti ve věku třináct a patnáct let. Paní Bajerová se na něj dlouze podívala a řekla: ‚Honzo, odkud jsi?‘ On odpověděl, že z Chomutova. Ona se zeptala znovu: ‚Jmenuje se tvůj táta Richard?‘ Honza odpověděl, že ano. Pak už jen vykřikla: ‚Tebe jsem vozila v kočárku jako malého kluka!‘ V pondělí jsme šli na imigrační úřad. Tam jsme podepsali nové papíry. Honza se k nim přestěhoval a bydlel u nich až do té doby, než se dostal na univerzitu.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 30.06.2020

    (audio)
    duration: 03:24:33
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Každý týden jsem si mohl být jistý, že aspoň jeden hupne

Jaroslav Jerry Dolejš se narodil 5. ledna 1953 v Českých Budějovicích do rodiny faráře a kazatelky Československé církve husitské. Většinu svých dětských let prožil v Kadani, kde jeho otec vedl farnost. Vystudoval Husovu československou bohosloveckou fakultu v Praze. První státní zkoušku zde složil v roce 1974 a kvůli nedostatku duchovních mu ihned svěřili farnost v Rožďalovicích. V té době už byl také čerstvým otcem rodiny. V následujících letech se začal postupně připravovat na emigraci do zahraničí, kterou plánoval podniknout během dovolené v Egyptě. Pro získání výjezdní doložky podepsal příslib spolupráce s StB, ke které kvůli jeho útěku nikdy nedošlo. V Káhiře se přihlásil na ambasádu Spojených států, která pro něj vyřídila imigrační vízum do Řecka a o týden později mu tam umožnila odletět. Následující dva roky strávil jako varhaník u německého evangelického sboru v Aténách. Na podzim roku 1978 se přesunul do Kanady, kde později získal občanství. V Montrealu založil náboženskou obec Československé církve husitské. V letech 1979 až 1982 pomáhal jako tlumočník československým emigrantům, kteří utekli při mezipřistání z letadla mířícího na Kubu. V první polovině 80. let však byla tato linka zrušena a postupně opadal i zájem o Jaroslavovy bohoslužby. V následující dekádě proto začal podnikat v turistickém ruchu a zřizování restauračních zařízení na Kostarice, Arizoně a v Torontu. V roce 1995 se vrátil zpět do Čech, založil druhou rodinu a pracoval mimo jiné jako vedoucí expedice vozů ve Škoda Auto. V době natáčení rozhovoru v roce 2020 žil v Salt Lake City v Utahu ve Spojených státech amerických