„No, to mělo, no tak přišel o práci, že jo, a dělal taxikáře potom. Mělo to teda také ten vliv, že bratr potom se mnou do velké míry, zůstali jsme dobře ve vztazích, ale neměl už ke mně důvěru. Protože já jsem s takovýma postojema nesouhlasil. Jsem mu říkal, že si myslím, že to je jako zbytečný.“
„Přišel za mnou profesor Hynie [MUDr. Josef Hynie], byli jsme s profesorem Hynie, přes věkovej rozdíl velice přátelští, otevření, mluvili jsme spolu bez filtru. No, a Hynie přišel s homosexuálama, mužskýma homosexuálama, že jako, jak to je, že by to potřebovalo upravit. To byly argumenty. Já jsem to řekl Lukášovi [MUDr. Josef Lukáš], co mi říkal Hynie, Lukáš se zamyslel a povídá: ,Takový chudáci, o co o všechno jsou připraveni, a ještě je kvůli tomu trestat.‘ Takže on svým diplomatickým jednáním v roce 1960 docílil, že jsme byli Československo první země, kde nebyla homosexualita trestná. A to ten Lukáš zařídil, takovým tím svým úžasným diplomatickým jednáním.“
„Já jsem pak měl ještě v 68. roce nabídku, abych se stal ředitelem porodnického sanatoria v San Remu. Protože tam jsem vyléčil jednoho italského milionáře ze zácpy, a on mi chtěl nějak projevit svou vděčnost, tak mně tohle nabídl. Ale já jsem tenkrát, v době, kdy tady už byla sovětská vojska, radostně volil svobodu, protože jsem chtěl dělat co mě baví, a tady jsem si to vydobyl. A nemohl jsem tady lidi, kteří na mě byli vázaní, nemohl jsem tady nechat, a říct: ,Já teď mám…‘. A dělat v San Remu porodníka, „seňora sem, seňora tam“, no tak, to by mě neuspokojovalo, já jsem tady měl výzkum. Jak jsme to říkali, ten výzkum je hnát to dopředu, ptát se, nebýt spokojenej s tím, co je, tak to byl hnací motor mého života, víte?“
„A pak přišla okupace. Němci jezdili po Korunní třídě, měli taková mizerná auta, říkalo se tomu cirkus plechový. Tatínek byl v koupelně a pálil všechny materiály. Asi dva dny poté jsem byl v Čáslavské ulici a tam tu ulici přecházel jeden pán. Najednou začal utíkat, přijelo tam auto, z něj dva vyskákali a začali střílet. Střelili ho do nohy, já jsem se tam k tomu připletl. A ten člověk, co tam byl, kterého chytili, byl Němec. Tak jsem to říkal tatínkovi, který nic samozřejmě neříkal. Až po válce říkal, že [ten Němec v Čáslavské ulici] tam na někoho čekal. Takže tam to bylo o dětská prsíčka.“
„Názorový vliv? Největší autoritou byl pro nás určitě otec, který byl bojovník. Když přišla válka ve Španělsku, tak tatínek začal dělat pro Rudou pomoc a později zařizoval přechody sociálních demokratů, co utíkali z Německa přes nás do Maďarska a odtud dál. Na tomto se tatínek podílel. A řekněme si, že v té době tatínek už více tíhnul doleva. A tam byla taková věc, že přišli Alexandrovci a rodiče se šli na ně podívat do Lucerny. A nikdo se nesměl stýkat a mluvit s těmi muzikanty, to nebylo dovoleno. Ale tatínek tam k svému údivu viděl, že v tom sále jsou příslušníci, legionáři z nezávislé jednoty od Medka z pravicové části legií, kteří tam tleskali a byli v té době nadšenými stoupenci spojenectví s Ruskem. Rozumíte, ono, když se na to díváte, tak je to, viděno dnešníma očima, všechno posunuté, ale v tehdejších očích to bylo jiné.“
„Vedle bydlel legionář, tatínkův kamarád v penzi, a ten celou dobu, od rána do večera, poslouchal rádio, nejrůznější stanice, a sháněl celou válku zprávy. Ten tím prostě žil. Uměl rusky, jinak jazyky neuměl. A přiběhl, že slyšel: ‚Churchill, India, twenty millions‘, a říká: ‚Paní Doležalová, už je to tady! Churchill je nyní v Indii a chystá se tam dvacetimilionová armáda indických vojáků, kteří jdou na pomoc Rusům – asi nás osvobodí Indové.‘“
Antonín Doležal se narodil 20. ledna 1929 v Praze jako druhý syn Marie a Antonína Doležalových. Otec pamětníka byl ruským legionářem, stoupencem prezidenta Masaryka, a v tomto duchu byli vychováni také oba jeho synové. V květnu 1945 se pamětník účastnil pražského povstání. Pro studium lékařské fakulty se rozhodl již ve 12 letech. Během svých studií působil jako demonstrátor a volontér na patologicko-anatomickém ústavu a vedoucí fyziologické laboratoře Ústavu pro matku a dítě v Podolí. Po promoci na LF UK v roce 1953 nastoupil na pozici sekundárního lékaře v kladenské nemocnici, avšak s pamětníkovým jménem je spojena především Zemská porodnice U Apolináře, v níž po šest desítek let vedl porodnické oddělení. V roce 1945 se pod vlivem svého staršího bratra Jiřího stal členem komunistické strany. Pod dojmem dalšího politického vývoje ve společnosti se politicky nikdy příliš neangažoval, plně se soustředil na svou práci. Vedoucí pozici na ústavu obhájil i za normalizace, po bratrově podpisu Charty 77, i v bouřlivých dnech po sametové revoluci roku 1989. Jako porodník a gynekolog se stal respektovanou osobností české i světové odborné veřejnosti, nositelem mnoha ocenění a autorem řady odborných i populárních publikací. Doyen českého porodnictví žije se svou manželkou Janou v Praze (2024).
