Bohumil Doležal

„Chtěli jsme získat nové lidi, bylo nám fuk, zda to budou disidenti, nebo ne, ale spíše jsme v Demokratické iniciativě oslovovali známé našich známých a to byli ve většině případů lidé, kteří s disentem měli jen okrajové zkušenosti. Nabíralo se nesystematicky, když byla nějaká příležitost. Tak jsme získali nějaké lidi na Chebsku, na Plzeňsku, v Brně, Budějovicích, ve východních Čechách kolem Hradce Králové, Náchoda, v Ústí nad Labem a Ostravě. Ze začátku to byli řádově jedinci, tři, čtyři, pět lidí. Když poté v roce 1990 [myšleno 1989] začaly větší demonstrace, využili jsme je k získávání nových lidí. Například jsme jeli s Mandlerem a Martinem Litomiským položit květiny na hrob Palacha. Samozřejmě nás zašili hned na nádraží, ale bylo to neobyčejně podnětné, protože tam se podstatně obohatila plzeňská skupina Demokratické iniciativy.“

„Uspořádali jsme v Praze takové korzo k příležitosti Dne lidských práv. Vyhlásilo se to na Svobodné Evropě, která v té době již nebyla rušená. Byla to neformální akce. Od dvou do čtyř odpoledne se na Národní třídě a Na Příkopech, nedělalo nic jiného, než korzovalo od jednoho konce k druhému. Ta akce se mimořádně povedla, protože tam přišlo asi tisíc lidí a policisté s tím nemohli vůbec nic dělat! Lidé nekřičeli, neměli žádné transparenty, jen tam prostě chodili. Všichni věděli, o co jde. Byli tam samozřejmě chartisté, my jsme se navzájem neostrakizovali. Třeba starý Ruml a spousta dalších. Na druhou stranu tam ale byli i lidé, kteří na takové akce nikdy nechodili, například moje dcera, tenkrát jí bylo sedmnáct let, tam přitáhla čtyři kamarádky.“

„Když se tady ten polistopadový systém... Což já musím říct - to je můj režim, já ho držím zuby nehty, neudělal jsem v něm velkou kariéru, ale snažil jsem se pro to něco udělat, od různých jiných, kteří pracovali v různých institucích tenkrát, držím ho a strašně mi na něm záleží. Když jsem viděl, jak to všechno jde do kopru, jak lidi podléhají různým demagogickým představám, hysterickým představám o tom, že se všechno musí zbourat a udělat znovu, což je to samé, jak byli lidi v pětačtyřicátém. Tak jsme s několika přáteli dali dohromady spolek, který se jmenuje Klub na obranu demokracie. Vzniklo to tak, že když Miloš Zeman byl zvolen prezidentem, tak měl inaugurační projev, kde řekl, že chce bojovat proti ostrůvkům negativní deviace vytvářením ostrůvků pozitivní deviace, a tím tu negativní likvidovat. Jednou z těch deviací pro něj byl svobodný... on to takto přímo neřekl, ale skoro ano. Tak jsem zkoncipoval takovou podpisovou akci, která se obrátila ne na toho člověka, ale... tam seděli všichni představitelé starých pořádků, to znamená premiér Nečas, předsedkyně Poslanecké sněmovny Němcová, Štěch jako předseda Senátu. A ptali jsme se, jak je to možné, když prezident vede takové řeči, jak je to možné, že sedí jako pecky a ještě mu tleskají? Nebylo to takto bojově naformulováno. Já jsem v té věci oslovil řadu svých bývalých kolegů z Demokratické iniciativy, a protože se to setkalo s příznivou odezvou a přidali se někteří čtenáři mých Událostí... Já nemám těch čtenářů moc, ale v době mé největší slávy mi tam chodilo dva tisíce lidí denně, což na soukromý blog, který stojí jen na svých nohách, docela jde, a vznikl Klub na obranu demokracie.“

„Lidé z Demokratické iniciativy to měli dost těžké, protože polistopadová média ještě hodně dala na autority a s publikačními možnostmi to nebylo snadné. Klaus tuto strukturu rozmetal, a protože jsem u něj pracoval jako šéfporadce, tak z praktického hlediska to bylo šikovné, protože jsem mohl publikovat v Mladé frontě Dnes jako publicista a posléze také v Respektu. A to bylo mým oborem kromě přednášení na fakultě, to byla ta publicistika, denní publicistika v novinách. Tam jsem ale nikdy nebyl zaměstnán, psal jsem tam vždy dva tři články.“

„Od léta 1992 jsem pracoval jako šéf poradců premiéra Klause. Chtěli po mně také, abych kandidoval do Federálního shromáždění, což by formálně šlo, nicméně jsem to odmítl, protože jsem se nechtěl nijak vázat na ODS. S Václavem Klausem jsem souhlasil ve dvou důležitých věcech, a to, že je třeba obnovit stranický aparát a že je třeba rozdělit federaci. V tom myslím, že měl pravdu, a myslím si to dodnes. Pak se mi to nejevilo dále jako perspektivní, nechtěl jsem zpřetrhat vztahy s Mandlerem a dalšími. Tak jsem odtamtud odešel a našel jsem si místo na Fakultě sociálních věd Karlovy univerzity a tam jsem přednášel jako odborný asistent dalších deset let.“

„Havel přivedl do redakční rady Tváře další lidi, jako byla Věra Linhartová, renomovaná autorka. Josefa Topola, který byl pak dlouho členem redakční rady. Tito lidé dělali záštitu proti svazu spisovatelů a pomohli nám. Když komunisti poznali, že svaz nefunguje jako převodová páka, tak to vzali do svých rukou a zatlačili na svaz spisovatelů pořádně, a svaz sám o své újmě rozhodl v létě, že je třeba vyměnit šéfredaktora a vyměnit část redakční rady. Zakázáni v redakční radě byli Mandler, Němec, Hejdánek a Nedvěd jako šéfredaktor měl jít pryč. O tom ostatním se mohlo jednat. My jsme udělali na tu dobu krajně neobvyklou věc, a to, že jsme všichni jako jeden muž ten požadavek odmítli a řekli jsme, že v tom případě, pokud ti lidi půjdou pryč, tak my to neděláme a šlus.“

„Mezi námi a Havlem existovalo poměrně velké napětí tenkrát. To napětí mělo jakési kořeny už v minulosti, před převratem hodně zesílilo a v jeho důsledku se Demokratická iniciativa po převratu ocitla na vedlejší koleji. Čili existovala v rámci Občanského fóra (OF), protože nám jaksi nezbylo nic jiného, než se přiřadit k OF jako jakési bezvýznamné uskupení. Tam byl takový chlívek pro politické strany, tam jsme byli my, KDS, ODA a tak dál. To poznamenalo můj život politika, protože já jsem byl politik poměrně bezvýznamný, naštěstí. A fakt je, že z nějakých důvodů Havel sice Štindla - tedy aspoň podle toho, co mi Štindl říkal - skoro hystericky ujišťoval, že ať si nemyslíme, že někdo z nás dostane nějakou funkci, že ani tu nejmenší funkcičku nikdo nedostaneme. Ale pak z nějakých důvodů bylo nezbytné nám dát aspoň mandáty v tom kooptovaném Federálním shromáždění a národní radě. Takže já a Mandler jsme se dostali do Federálního shromáždění jako poslanci a Štindl do [České] národní rady. A zůstali jsme tam i po volbách, protože OF tenkrát nepředpokládalo, že jeho volební výsledek bude tak obrovský, a omylem v podstatě dalo některé lidi z LDS na nevolitelná místa v České národní radě, která se potom stala volitelnými. Takže my jsme tam měli vlastní politický klub. Tím jsme přestali být zas tak úplně bezvýznamní, jak si to Václav Havel původně naplánoval.“

„Vznik Demokratické iniciativy. Kde se ta myšlenka vzala? To bylo hrozně jednoduché. Každý, kdo tenkrát sledoval, co se děje v Rusku a s jakou panickou hrůzou na to reaguje tady ten establishment bolševický, tak každému muselo být jasné, že jestli to v tom Rusku vydrží, tak je s bolševismem konec. Otázka byla kdy, za jak dlouho a jestli to vydrží. To, jestli to vydrží, byla otázka čím dál menší. V téhle situaci jsme se někdy v polovině roku 1987 dohodli, že by bylo dobré nějakým způsobem vystoupit na veřejnost víceméně politicky. A vystoupit opravdu na veřejnost, protože ty sborníky byly dělané tak, že jsme je nechávali opisovat na stroji a rozdávali známým s tím, že nám je vraceli, a pak jsme to dávali dalším lidem. My jsme programově nechtěli publikovat ve Svědectví třeba. Nechtěli jsme to dávat do Svobodné Evropy. Protože v tom okamžiku bychom se ocitli za těmi disidentskými dráty, a to jsme nechtěli. Ta situace mimo ně měla taky tu výhodu, že člověk byl víc ve styku s normálními lidmi, na pracovišti třeba. Mohl s nimi komunikovat, mohl jim dávat číst ty věci, mohl se jich ptát, co tomu říkají. Jako všechno to mělo své výhody a nevýhody. Já si i teď myslím, že ty výhody byly větší. Pokud jde o Demokratickou iniciativu, my jsme chtěli udělat uskupení, které nebude dělané na bázi tradičního disentu, kde se furt opakujou ta samá jména. Měli jsme ctižádost nacucnout lidi, se kterými jsme byli předtím těch sedm osm let v kontaktu a kteří se nikdy žádných disidentských aktivit neúčastnili, ale kteří teď měli dojem, stejně jako my, že by se teď mělo něco veřejně dělat. Že i pro ně je jaksi možnost se nějakým způsobem veřejně angažovat. Někteří z těch oslovených se přidali, někteří se spíš báli. Načež jsme se domluvili s Havlem a lidmi kolem Havla a udělali jsme společné prohlášení, které se nějakým způsobem snažilo reflektovat novou situaci. A tohle prohlášení podepsala řada lidí, kteří předtím nikdy žádné disidentské texty nepodepisovali. Nikde jejich jména nefigurovala. A tentokrát už jsme neváhali využít všech publikačních možností, které byly, protože bez toho by se to dělat nedalo, to by nemělo žádný smysl. Takže jsme navázali spojení s Hlasem Ameriky, navázali jsme spojení se Svobodnou Evropou. Z tohohle vzniklo nějaké nezávislé uskupení, nezávislá iniciativa. Dlouho jsme přemýšleli, jak by se to mělo jmenovat, tak jsme tomu dali jméno Demokratická iniciativa. Bylo to uskupení, které vlastně vzniklo na základě té dlouhé práce v osmdesátých letech. Těch sborníků, kterého se zúčastnili jak někteří lidi, kteří předtím tím nebo oním způsobem třeba podepsali Chartu, jako já nebo Nedvěd, tak lidi, kteří měli úplně obyčejné civilní povolání, úředníci, dělníci, já nevím, co všechno, ale kteří se chtěli nějakým způsobem organizovat. Bylo to velice volně organizované, mělo to samozřejmě nějaké vedení, ale moc demokraticky to vedení zvolit nešlo, protože jsme se neměli ani jak sejít. Respektive, když se nás sešlo moc, tak jsme se potom přestěhovali do Bartolomějské nebo na nějaké takové poměrně nehostinné místo a tím to skončilo. Ale některé naše schůze zase byly poměrně hodně velké.“

„Jediná forma takové výraznější perzekuce, kterou jsem zažil, byla, že mě odvezli do lesa a rozbili mi tlamu. Ale to teda jenom trošku, musím říct. Ale zato mě odvezli do poměrně hodně nehostinného lesa. Takhle: já jsem občas chodil k takovým známým, kteří byli v Chartě zaangažovaní víc, a to k Ladislavu Hejdánkovi. Ladislav Hejdánek měl jako člověk hodně aktivní svůj dozor. Tam seděl děžurný, člověk v uniformě, a zapisoval, kdo tam přišel a kdo odešel. Bylo to nepříjemné samozřejmě. Já jsem tam chodil dál, a protože jsem tam měl moc těch čárek, tak zrovna rozvinuli takovou tu akci, já nevím, kdo si to vymyslel na tom ústředí estébáckém, že budou zastrašovat lidi akcemi brutálnějšího charakteru. Tak den před tím, než se to stalo mně, takhle kdesi drapsli Ivana Medka a odvezli ho kamsi do lesa. Tam mu dali pěstí na solar a nechali ho tam jeho osudu. Ivan Medek potom emigroval. No a já druhý den jsem měl tu strašnou kliku, že než jsem šel k tomu Hejdánkovi, tak jsem se dozvěděl přesný scénář, jak se to tomu... Mě kdosi zastavil na ulici ze známých a vyložil mi to, jak se to tomu Medkovi stalo. Takže já potom, když jsem tam šel, tak mě tam zatkli estébáci, odvezli mě do Bartolomějské a já už jsem potom jenom s hrůzou sledoval, jak se naplňuje ten samý scénář. Protože to bylo udělané tak, že mě tam drželi asi do jedenácti hodin do večera bezdůvodně. To bylo zajímavé, protože ten šéf té operace, který tomu velel, ten byl úplně ožralý. Ale namol. Nemohl skoro artikulovat. Říkal mi něco o čurácích nebo něco takového. Tam byli tři kluci, kteří mě tam hlídali. Dvěma to bylo šíleně trapné, jeden byl takový horlivý. Pak mě posadili do takové civilní škodovky, že mě odvezou domů. Já jsem říkal, že nechci, oni – ne, ne, to se musí, to a ono. Já jsem věděl, co to znamená. Odvezli mě do Římské ulice. Já jsem říkal: ,Tady nebydlím.‘ A oni říkali: ,To nevadí, říkal jste Římská, vystupte si.‘ Tak jsem vystoupil a ten estébák mi takhle dával občanku, já mu ji vytrhl a pak jsem začal strašně rychle utíkat. To ale ten scénář trošku zkomplikovalo, protože oni mě chytali poměrně dost dlouho. A to mě překvapilo, protože to byli tři takoví pořízci, a když mě potom chytli, tak byli šíleně zadejchaní a unavení. Já jsem si myslel, že ti policajti musí mít nějaký trénink nebo něco takového. Chytili mě na rohu Římské ulice a Italské, tam chodili lidi normálně. Oni se vydávali za teroristy. Ten jeden chlapík se tam na ně sápal a snažil se mě bránit, a oni mu říkali: ,Pokračujte, pokračujte!‘ To je zvláštní, když teroristi takovýmhle způsobem... Pak tam stály nějaké holky takhle stranou a dívaly se a říkaly: ,Tohle si snad přece nemůžou dovolit!‘ Takže těm to bylo jasné. Já bych jim býval zdrhnul, hravě, tam oni mě už nemohli dál asi honit, tam chodila spousta lidí, i když to bylo v noci. Ale tam jsem si říkal, že mi stejně nic jiného nezbývá, tak jsem se tam nechal drapsnout. Oni mě narvali do auta, zavázali mi oči, nasadili klepeta a někam mě vezli a já jsem nevěděl kam. Vezli mě asi hodinu, po hodině mě z toho auta vyhodili, tak mě trošku obouchali. Oni byli dost vzteklí, nepočítali s tím, že se za mnou budou muset prohánět. Možná že jsem si to mohl odpustit. Nevím, jestli z toho někdo neměl průser, že jsem se jim tam pokoušel vzdorovat, to by mě hrozně mrzelo. A vysadili mě a odjeli. To jsem byl strašně rád, když jsem viděl ta červená světla, jak mizí. A pak jsem musel zjistit, kde jsem. Já jsem vůbec nevěděl, kde jsem. Tak jsem zjistil, že jsem mezi Příbramí a Sedlčanami. Zjistil jsem si, kterým směrem je Příbram, ta byla blíž, jak jsem zjistil z autobusových zastávek. Tak jsem došel pěšky do Příbrami, tam jsem nasedl na vlak, čekal jsem tam asi tři hodiny v noci, a stihl jsem to akorát ráno v sedm hodin do práce. To je největší dobrodružství, které jsem za celou Chartu s estébáky zažil. Potom po roce 1987 jsem s nimi měl spoustu nejrůznějších zkušeností, ale takhle barvitou nikdy.“

„Ta protestní petice proti zákazu Tváře byla něco naprosto neobvyklého a bylo to svým způsobem průlomové. Protože možná byly nějaké už předtím, ale tahle dostala ohromnou publicitu a z tohoto hlediska to byla taková věc, kterou se zabývalo i politbyro a zabýval se jí údajně i sám nejvyšší představitel bolševického režimu Antonín Novotný, který to svým způsobem nějak reflektoval. Já jsem slyšel takovou větu, ale ta je nezaručená, chtělo by to ověřit ji v zápisech, že je tady problém nějakého časopisu, kterého se zmocnil katolík, evangelík a žid. Čímž měl na mysli Jirku Němce, Láďu Hejdánka a Emanuela Mandlera. Ta úroveň otřesná těch papalášů, kteří byli, jak by řekla moje sousedka na chalupě, antikristi, ale současně i antisemitská čuňata, tak to je prostě něco neuvěřitelného. Ale oni se tím opravdu museli zabývat sub specie toho, že nás nemůžou dost dobře zavřít. Protože to by byl moc velký malér. Ten režim byl už tenkrát takový trochu nahlodaný a tím pádem trochu podělaný.“

„Tvář byl časopis velmi zvláštní. Vydobyli si ji mládežníci - členové svazu spisovatelů. Svaz spisovatelů byla taková výběrová organizace, kde byli soustředěni spisovatelé komunisty jaksi jednak tolerovaní, a hlavně vytvoření a protežovaní. A protože v roce 1962-63 se začal u nás bolševismus hroutit, a to hroucení se projevilo hlavně na kulturní frontě, tak paralelně s tím hroucením šlo jakési otevření se svazu spisovatelů a snaha, aby se otevřely taky publikační možnosti. A skupina mladých autorů, Jiří Gruša, Josef Hanzlík a další, tak ti si prostě dokázali tenkrát prosadit, že budou mít vlastní časopis. Šéfredaktorem byl František Vinant, který se tam dostal kvůli tomu, že kdysi jako takový básnický elév spolupracoval s Květnem, to byl časopis, který byl předtím zakázán, takový časopis obrozených komunistů. František Vinant snad byl celkem hodný člověk, ale bohužel pokud jde o ty manažerské záležitosti, tak byl naprosto, ale totálně neschopný. O časopisu Tvář je třeba říct, že představoval obraz strašlivé bezradnosti a příšerného bordelu od samého začátku. Ten časopis byl takový, že bylo velmi obtížné ho pravidelně vydávat. Ti lidi si vybojovali časopis. Vůbec nevěděli, co chtějí, vůbec nevěděli, co s ním mají dělat. Akorát věděli, že chtějí něco nového, co tu ještě nebylo. Ti lidi byli prostě v podstatě komunisti. Teď vznikla taková otázka, co s tím časopisem dělat, aby nezanikl. A protože redaktorem toho časopisu se stal Jan Nedvěd... prakticky Nedvěd, Lopatka a já jsme se snažili navázat kontakt s lidmi, se kterými by bylo možné normálně spolupracovat a kteří by byli nějakým způsobem myšlenkově konzistentní. S Tváří již předtím spolupracoval Jiří Němec, velmi vzdělaný člověk, katolický intelektuál, který měl zase vazbu na spoustu dalších lidí, na Zbyňka Hejdu, na Ladislava Hejdánka, evangelického filozofa - to byly vysloveně nekomunistické prvky. A nějakým způsobem se nám podařilo, tuším přes Marii Šolleovou, která snad taky ve Tváři působila jako redaktorka nějaký čas, tam dostat historika Emanuela Mandlera, který se pak stal hlavní hybnou silou toho časopisu. Ten Mandlerův přínos byl rozhodující, protože on měl nějakou jasnou a vyhraněnou představu, jak ten časopis udělat a jak tenhle různorodý kolektiv lidí dát dohromady. My jsme třeba – mezi námi a Jirkou Němcem byla zpočátku obrovská vzájemná nedůvěra, protože Jirka Němec měl takové zvláštní manipulativní zvyklosti, díky nimž se prostě jevil lidem, kteří ho neznali, horší, než jaký opravdu byl. Takže Mandlerovi náleží ta zásluha, že tohle všechno dal dohromady a vznikl tady posléze časopis, který jednak byl, pokud jde o personální složení a představu, co prostě chceme dělat, kompaktní, byl to časopis vysloveně nekomunistický a byl to časopis, z něhož ti původní mladí básníci, co ho tvořili, vyskákali jako slepice z kurníku, když tam vleze tchoř. To bylo velmi rychlé. Já jsem na tom taky měl svůj podíl, protože mně se ta tvorba těch mladých autorů svazových vůbec nelíbila. Považoval jsem to za něco, co s poezií nemá vůbec nic společného, a ač se teď tou problematikou už nezabývám, tak si to myslím dodnes.“