„Samozřejmě, na všem najdete mouchy. Takové, nebo onaké. Oni říkali, že Závod míru byl politický. My jsme to takové nezažili. Akorát jednou, myslím v Tatrách, jsme jeli. Byli jsme v ujeté skupině, byl tam Rus Sajdchužin. Chtěl jsem vjet na stadion první. Všichni znají, jaký jsem byl špurtér. Když jsem to technicky nezvládl, tak jsem neměl šanci. A spadl jsem na papulu." - "Už na stadionu?" - "Při vjezdu na stadion. Lidi mě chytli a vyhodili mě zpátky, ani jsem nemusel na kolo nasedat. Pokračoval jsem a byl jsem třetí. Byl jsem nespokojený, že jsem nadával Rusům. A někdo tam, jestli to byl tajný, chodil a koukal, co je to za osobu, která sprostě nadává na naše lidi. Můžu říct, že osobně jsem měl s Rusy dobré kontakty, s Viktorem Kapitonovem, se Sajchudžinem. Ještě dlouhá léta po Závodu míru, když jsme přijeli do Moskvy, nebo oni k nám, tak jsme jeden pro druhého všechno udělali, co jsme mohli. Ten pán tam tak chodil a přišel k němu další pán a řekl: 'Toho nech, ten toho namluví!'“
„Vy jste byl v roce 1984 ještě pořád trenérem národního družstva. Takže vás zasáhla neúčast v Los Angeles. Jak jste se to dozvěděli? Jak jste to prožívali? Vy jste měli tehdy vynikající družstvo." - "Počítali jsme s tím, že, když jsme byli pátí třetí, že jsme šli nahoru. To byl Jirka Škoda vynikající, Jirka Pokorný vynikající, Kostadinov vynikající. Myslím, že to mužstvo, co jsme si dali za úkol, chtěli jsme být druzí, byli bychom to schopni splnit. Ale my jsme v té době byli na závodech někde v pobaltských republikách, nahoře. Tam jsme se dozvěděli z rozhlasu, že Rusko do Los Angeles nepojede, takže to Česko to samozřejmě nemine. A taky se to uskutečnilo. Věděli jsme, že nepojedeme. Řekl bych, že je to velká škoda, to říkám obecně, že se politika montuje do sportu.“
„Musím si to pamatovat z titulu toho, že mně při osvobozování Černé Hory přejela vojska nohu. Nevím už, jestli to byli Rumuni, nebo Rusi, přejeli mi nohu, autem i dělem. Ale to byla má vina, že jsem tam skočil. To by bylo, abych si na takový moment nevzpomínal, protože jsem byl rok v nemocnici v Brně v Černých Polích. To abych si na takovou věc nevzpomínal celý život!" - "Tak vám asi zlomili nohu?" - "V době války nebo koncem války ustřelená noha nebo ruka - to nebylo vlastně nic. Tak jsem byl rád, že jsem dopadl, jak jsem dopadl, že mi v nemocnici nohu zachránili, i když je trochu poznamenaná. Nenechal jsem si do toho nikdy sáhnout, náš doktor u národáku, profesor Mirek Slavík, říkal: 'Spravím ti ji.' Já mu odpověděl: 'Mirku, já nechci nic spravovat, mně to stačí, jak to je.“
Nohu mu za války rozdrtilo dělo, přesto byl Králem cyklistiky
Pavel Doležel se narodil 30. listopadu 1940 v městečku Černá Hora nedaleko Blanska a Brna. V necelých pěti letech utrpěl vážné zranění nohy, když při osvobozování Černé Hory spojeneckými vojsky skočil pod kolo automobilu a děla. V nemocnici ho léčili rok a nohu mu zachránili. S cyklistikou začínal ve 12 letech a v dorosteneckém věku přešel do Favoritu Brno. V roce 1963 jel poprvé jako reprezentant Závod míru, považovaný za nejlepší cyklistickou soutěž ve východním komunistickém bloku. V roce 1965 skončil v Závodě míru celkově druhý a cyklistický svaz ho vyhlásil Králem cyklistiky. Během své kariéry vyhrál dvě etapy Závodu míru a byl dlouholetým kapitánem československého družstva. Na mistrovství světa skončil mezi jednotlivci nejlépe třináctý. V roce 1974 se stal reprezentačním trenérem. Na olympijských hrách v Montrealu 1976 obsadili jeho svěřenci v závodě na 100 kilometrů družstev páté místo, na olympiádě 1980 v Moskvě skončili třetí. Velké šance na medaili měli i na olympiádě 1984 v Los Angeles, kam však Československo neposlalo svou výpravu kvůli bojkotu nařízenému Sovětským svazem. Na mistrovstvích světa 1975 a 1981 přivedl československý tým k bronzovým medailím. V letech 1984 až 1988 trénoval Pavel Doležel řeckou cyklistickou reprezentaci, pak oddíl JZD Slušovice. V letech 1993 až 2005 působil jako ředitel Závodu míru. V roce 2021 žil ve Všestarech u Prahy.