"Pak jsme se mohli vrátit do domu, když Rusové odešli. Zpátky do světnice, babička zase uklidila a my jsme zase spali v postelích. Ale to nebylo na dlouho. Jednou dopoledne, snad v deset hodin, se najednou ozval velký křik. Děda říká - proboha, vždyť přichází tolik lidí s páskami, s páskami na pažích a s obušky, buší na dveře a vlamují se dovnitř. Až přišli i k nám. Třískali do dveří a vešli dovnitř. Tolik Čechů přišlo. Co chtěli? My jsme rozuměli česky jen - hned vypadněte, hned vypadněte z domu! A pak děda otevřel dveře a oni přišli dovnitř. Já to znám jenom jako dítě. Okamžitě jsme museli z domu a utíkali jsme nahoru okolo kostela. A s sebou jenom to, co jsme měli na těle. Byl květen. Měli jsme na sobě jen tenké oblečení, bylo teplé období. A babička běžela do špajzu, za starých časů nebyla lednička, husí játra a podobné věci byly v takových těch krajáčích na sádlo, babička běžela a vzala krajáč sádla s husími výpečky a dědeček běžel a vzal zimník a dal ho na stůl. A Češi mu dali ještě jednu ránu - a šlus! A pak si chtěl vzít stříbrné hodinky, které mu ten Čech hned sebral. Stejně těch hodinek moc nebylo, protože Rusové už je od všech vysbírali. Rusové mívali na jedné ruce až deset hodinek! A maminka vběhla do toho černého domu, kde se nesvítilo, a chtěla oblek pro tatínka, až se vrátí z války. Můj muž nemá oblek! A pak ten Čech řekl - ten už oblek nepotřebuje. Může být pověšen i nahý. Všichni Němci se věší nazí."
"První Vánoce byly pro nás nejhorší. První Vánoce v roce 1945 jsme byli ve Wetzelsdorfu, bylo nás deset, byli jsme ještě spolu s prarodiči. Byly to přesto hezké Vánoce, byly to naše poslední společné. Měli jsme dva pokoje u paní Haasové, ta byla ve Wetzelsdorfu, její manžel zůstal ve válce a ona nás přijala. Taky tam byla jedna paní z Brna, ta vždycky dělala ruční práce a my jsme měli stromeček, vánoční stromeček, a tam byly ozdoby v takových barevných papírech. My jsme měli s bráchou takovou radost, ale uvnitř byly jenom kousky chleba, ani kousek cukru. A pak jsme šli do skladu v Poysdorfu a maminka říkala - přichází první zima, nemáme nic. Jedna rukavice měla pět nebo šest barev, každý prst byl jiný. Sehnali jsme, co se vybralo pro vojáky, dostali jsme přízi a něco jsme upletli. To byly první Vánoce."
"Za celou dobu, co byl Hitler u moci, se nestalo, že by někdo přišel z Rakvic a dělal tady kravál, nebo že by někdo z Prittlachu šel do Rakvic a dělal kravál - byla to klidná hranice. Nádraží bylo v Rakvicích a pak se šlo na vlak, cestovalo se přes Lundenburg [Břeclav] nebo nahoru do Brna. Nevím, byla jsem dítě, ale měla jsem jít na gymnázium buď do Mikulova, nebo do Břeclavi, ale k tomu už nikdy nedošlo. Tenkrát jsme všichni museli každého zdravit "Heil Hitler, Heil Hitler", a protože se k mé matce tenkrát tak nepěkně chovali, tak jsem se schovávala za každý roh, když jsem viděla ty lidi, starostu nebo kohokoliv jiného, abych je nemusela zdravit. Byla jsem malá holka, která viděla, že někde je cítit napětí. A my jsme měli Volksempfänger, to byly takové malé vysílačky, a v každém domě - všechno ve vesnici ještě nebylo elektrifikované - ale v každém domě byl takový malý ´lidový přijímač´ a každý den tam byly zprávy a kdovíco ještě. Teď je na Ukrajině válka, a jak už jsem říkala, tak lidi, kteří tehdy válku zažili, mají trauma. Když je teď na Ukrajině válka, tak přepínají televizi, protože je to moc stresující, člověk nemůže spát, když slyší, co se tam děje."
Brunhilde Dörer, rozená Nimmerrichter, se narodila 4. března 1936 v Přítlukách (německy Prittlach) na jižní Moravě. Jako dcera vídeňského otce a sudetoněmecké matky s českými kořeny vnímala Brunhilde od útlého věku, že má dvě vlasti. Během druhé světové války byl její otec s německou armádou ve Francii a Maďarsku a Brunhilde žila s rodinou z matčiny strany v německojazyčných Přítlukách. Po konci války se všichni obyvatelé obávali sovětské armády a v průběhu května 1945 byla rodina Nimmerrichterových i ostatní německy mluvící obyvatelé Přítluk hned dvakrát po sobě vyhnáni do Rakouska. Během následujících deseti let se rodina stěhovala po několika sběrných táborech a vesnicích v Dolním a Horním Rakousku. Přestože měli štěstí, že je nepostihly nucené deportace do Německa, Brunhilde a členové její rodiny čelili bídě, hladu a nejistotě. Trvalo dlouho, než se Brunhilde cítila ve svém novém domově dobře přijímána. Poprvé po odsunu mohla Přítluky navštívit až v roce 1968 během Pražského jara. Brunhilde Dörer-Nimmerrichter nyní žije poblíž Lince.
