Vlasta Moravcová

„Kvůli tomu, že tatínka tady nechali přes válku u té firmy, protože ta firma tady zůstala, tak jsme tady ty dva roky bydleli. Tady v tom civilním pásmu, tady za kostelem. No a stěhovali jsme se v roce 1943. A já jsem potom nastoupila v září, já jsem potom chodila poslední rok do školy tady na faru. Tady na náměstí byli všude Němci. A nás taky vystěhovali z toho našeho baráku. A bydleli jsme tadyhle, ten barák už je teďka rozbouranej, byl to barák po Židech, jmenovali se Chobotský a ty odsunuli. Takže barák byl prázdnej, tak nás tam nastěhovali a ještě tam nastěhovali jednu rodinu, ti se jmenovali Čechovi a ti měli pro civilní obyvatelstvo obchod s potravinami. Všechno bylo na lístky. Takže my jsme v tom baráku bydlely dvě rodiny. V tý době, kdy jsem vyšla tu školu, tak jsem byla bez zaměstnání, protože jsem ještě nevěděla, jestli ta paní Němečková mě vezme, tak jsem dělala – tady bylo soukromý řeznictví a uzenářství, pan Poslušný, tak tam jsem obsluhovala německý vojáky. Tam se jim podával takovej bramborovej guláš. Pravidelně ve čtyři hodiny odpoledne. Nikdo tam nechtěl na plac jít, to víte, já jsem jim tam byla skoro pro smích, vždyť mě bylo čtrnáct let, no ale když jsem jim nerozuměla.“

„ Když se jede na Příbram, tak tam byly šraňky a tam stál německej voják, a kdo neměl Ausweis, tak prostě sem nesměl. Do toho města, my jsme se museli legitimovat.“ „A kde je vydávali?“ „Tady bylo v Sedlčanech komando, tak tam se to vydávalo, no nám to sehnali rodiče. Tady byl ten hlavní Kahlayss, to bylo tady na náměstí, takový jako hlavní velitelství. Protože tady u Nalžovic bylo vojenský cvičiště. Tady jak je kotlina Sedlčanská, tak tam všude měli cvičiště. No a tady na tom náměstí byli ti nejhlavnější – ti velitelé. Ale jinak velitelství SS bylo v Benešově. Ale většinou tady byli takoví normální vojáci. Ono to nebylo nic příjemného, tady s Němcema. Někdo se na vás tvářil hezky a někdo ne. Ale v celku byli slušný, vždyť maminka moje mezi nima pracovala. Moje maminka jim uklízela, ta se s nima bavila. A říkala, že některý, že jsou úplně chudý a že jsou to kluci mladí, který vůbec nevěděli, kam je dali, že vůbec Sedlčany jim to nic neříká.“

„Jenomže jste se bála pro to někam jít. Jako moji rodiče měli známý tady v Solopyskách. Tak ti měli jednu krávu a naši tam chodili, ne každej den, týden, ale spíš každej měsíc. Tak tam chodili pro domácí mléko a pro pečenej chleba. Jenomže víte, co to bylo za strach, když oni tam šli třeba navečer. To vyprávěli moji rodiče, že šli třeba tady po tý silnici a teď slyšeli ty Němce, oni měli tady takový ty řetězy, takže byli slyšet, jak jdou, a oni si lehli do příkopu, protože by to bývali nepronesli. Tohle se nesmělo vůbec nosit, to byla černota. Maminka říkala, že to bylo o strach. A jednou maminka šla tím průjezdem a on jí zrovna kontroloval esesman. A taky měla strach, že z toho něco bude.“

„Jezdili jsme do Votic vlakem, jednou za týden, do pokračovací školy. Tak jsme jednou takhle jeli do těch Olbramovic, v Olbramovicích jsme museli vystoupit. My jsem chodili z Olbramovic pěšky do Votic, protože tam tenkrát nebylo žádné spojení. Tenkrát lítaly letadla, říkalo se jim hloubkaři, a ty bombardovaly jenom mašiny. A my už jsme vjížděli do Olbramovic a teď jsme viděli, jak vždycky to letadlo se sneslo, zase odlítlo a zase sneslo. Tak ten strojvedoucí zastavil a zakřičel: ‚Všichni si vystupte, protože budou určitě bombardovat!‘ A taky že jo. Tak my jsme vystoupili a letěli jsme do polí, někdo letěl nalevo, někdo doprava, tak tam jsme si lehli, do příkopu nebo do stráně. A oni opravdu tu mašinu úplně rozstříleli. Takže tam zůstala stát a my už jsme do té školy nešli, protože bychom tam přišli pozdě. A teď jsme neznali cestu na Sedlčany – po silnici. Tak jsme šli po kolejích. My jsem tenkrát šli pěšky po kolejích z Olbramovic do Sedlčan.“