Stanislav Došlý

„(Když vyhlásili ten rozsudek, co jste si myslel?) Co jsem si myslel. Abych to řekl lidově, tak jsem měl naděláno v kalhotech. Chtěl jsem prostě něco říct a nenechali mě mluvit. Že to tak není, jak je to v tý obžalobě. No a ten prokurátor, to bylo zoufalý. Jak se jmenoval to nevim. (A on vás jako překřičel?) No, von dělal prostě ze mě bůhví co špatnýho, že jdu proti národu atd. a proti režimu.“

„Bylo to divný. Vyšli prostě lidi do ulic. Tam všelijak vyřvávali, ale jinak nic zvláštního se nestalo. (Co jste si myslel, jaké jste měl názory v té době?) No co jsem si myslel. Zdálo se mi, že to není normální. Protože aby vládla dělnická třída, i když jsem sám dělník, tak rozhodně jsou lepší ti, kteří uměj organizovat, plánovat, a tak dál. Protože hodně lidí, já to řeknu lidově, hodně těch kamarádů nebo spolu-dělníků říkalo: ‚Ten mistr je vůl.´ Ale sami uměli málo. Tak asi takhle jsem měl o tom představy."

„Spaní, palandy. Byli jsme tam nacpaný na světnici. No a oblečení normální fáraky. Tam žádný převlíkání nebylo. A spaní. Byli jsme na tři směny, tak jednou spali tyhle, podruhý tyhle, takže člověk někdy, jako mladej, se člověk někdy ani neprobudil, když přišla jiná směna. (Co se týče jídla. Dostávali jste najíst dost?) Z kraje to bylo trochu lepší, ale pak přišli ‚červený‘ a to už bylo horší. Esenbáci teda. Dokud tam byla ta vězeňská stráž, tak to bylo kapánek lepší. Pak už to bylo horší. Pochopitelně záleželo taky na tom, jak vás ohodnotil štajgr, když vám dal víc jak sto procent, tak byla plná strava, a když né, já jsem byl v režii, dělal jsem odbíhače, no tak ani jsem sto procent nedosách, i když jsem dělal v časovce. To už jsem já nemoch ovlivnit. No a to už bylo míň jídla.“

„Vystoupil jsem z vlaku. Byla tam Pohraniční stráž. Neměl jsem propustku do hraničního pásma. Tak mně dal pouta a vodvedl mě. (To stačilo tohle?) No, nic jinýho. (Takže vy jste… už v té Železné Rudě vás zatkli?) Přímo ne. Před Železnou Rudou. (Co to bylo za stanici? Vzpomenete si?) Hojsova Stráž. (Takže vy jste v Děčíně nastoupil na vlak. Jel jste…) Na Plzeň a z Plzně na Železnou Rudu. (A stanici před Železnou Rudou, Hojsova Stráž, jste tedy vystoupil z vlaku a stačilo, že jste neměl propustku… To, že jste měl s sebou ty věci, to vám asi přitížilo?) No jistě, tak podle toho třeba, ale hlavně se s člověkem vůbec nebavili. Prostě úmysl opustit republiku a to stačilo. No a pak v obžalobě bylo, že prostě jsem chtěl vstoupit do cizinecký armády, bojovat proti republice, no to znáte. Já jsem se vymlouval, že jsem jel na výlet jenom. Já jsem neřekl, že jsem chtěl jít pryč. No, ale obžaloba pak byla taková.“

„Akorát když utekl ten, co tam dělal taky se mnou, no tak jsem dostal, ohluchnul jsem, tenhle bubínek mám vpáčenej. (Jak to proběhlo?) No jak? Sedím, vždyť víte, jak to chodí. Takhle mi mířil pistolí. Já jsem říkal: ‚Nevim, nevim.´ A už jsem jí dostal. ‚Nevim, nevim.´(Kolikrát vás asi praštil…?) Akorát jednou. (Jednou? To byla taková rána…) Pořádně, na ucho, přímo. No a taky tady mám vpáčenej bubínek. (Tak to vás muselo bodnout…) No pochopitelně, to byla bolest. Ale tenkrát jsme byli rádi, že prostě vůbec jsme. (A slyšíte na to ucho?) Neslyšim. Na tohle ucho neslyšim vůbec nic a na tohle mám naslouchátko. (A to prakticky od toho okamžiku…) Dá se to tak říct.“