The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alžběta Dostálová (* 1936)

• narozena 11. října 1936 v Horních Studénkách

• otec Richard byl židovského původu

• v březnu 1942 byli prarodiče Julius a Laura Morgensternovi deportováni do Terezína a oba později zahynuli v koncentračních táborech

• o Velikonocích 1943 jim henleinovci zapálili rodinný dům ve Vlčicích

• na podzim roku 1944 byli sourozenci deportováni do sirotčinců a následně do Terezína

• deportován byl i otec Richard

• v tzv. kinderhausu byla pamětnice se sestrou Marií až do května 1945, pak obě utekly

• sourozenci byli rozeseti po celé zemi a bratr Pavel byl domů vrácen až v roce 1947

• po válce pracovala v MEZ Mohelnice

• v současnosti žije v Mohelnici

Alžběta Dostálová, rozená Morgensternová, se narodila 11. října 1936 v Horních Studénkách. Pochází z národnostně smíšeného manželství, otec Richard byl židovského původu a matka Alžběta Češka. V Horních Studénkách žila rodina až do roku 1942, kdy byli otcovi rodiče Julius a Laura Morgensternovi deportováni do Terezína. Ještě před odjezdem stačili varovat syna a pronajmout mu dům ve Vlčicích u Loštic, na hranicích protektorátu, kde se rodina ukryla. Alžbětini prarodiče se z koncentračních táborů již nikdy nevrátili, Julius zemřel ve Varšavě a Laura v Ostrowě.

Ani ve Vlčicích neměla rodina klid. Nejenže otec i děti museli nosit Davidovu hvězdu, ale děti také nesměly navštěvovat školu. Místní ředitel Pokorný jim proto tajně vozil učení domů, přestože tím sám velmi riskoval.

V blízkých Lošticích byla část obyvatel židovské národnosti a nacházelo se tam ghetto. Dne 22. června 1942 bylo z města deportováno 59 osob do Terezína a později do vyhlazovacích táborů. Z tohoto transportu se nakonec vrátila jen Gréta Ecksteinová s rodiči. Morgensternovi varovali děti, aby se nešťastnou náhodou nesmíchali s lidmi určenými do transportu a nebyli odvezeni. „Já si dobře pamatuji, že nám rodiče vysvětlovali, že se nemáme pohybovat mezi dětmi.“ Do transportu tenkrát zařazeni nebyli, přesto se nevyhnuli ponižování. Někteří lidé z obce jim stále dávali najevo, že mezi nimi nejsou vítáni. „Ty děti nám nadávaly do Židů a celá vesnice se bála… Ne všichni se k nám chovali jako k lidem. Oni nás brali jako onuce.“ Nakonec jim dva mladí henleinovci o Velikonocích roku 1943 zapálili dům. „Byli to dva chlapi, jeden byl syn německého četníka z Loštic a měl asi osmnáct až dvacet roků. Rodiče nezachránili vůbec nic.“ Starosta Loštic jim zařídil ubytování v bývalém židovském ghettu. Byla to jedna místnost pro sedmičlennou rodinu.

V Terezíně

V bývalém ghettu v Lošticích zůstali až do podzimu 1944, kdy si pro ně přijeli čeští henleinovci. „To byli nějací mladí kluci ze Žádlovic. Měli na sobě ty bílý punčochy. Přijeli s dodávkou, naložili nás dozadu, pět děcek, a odvezli. A matka se jich ptala, kam nás vezou. A oni odpověděli: ,My se o ně dobře postaráme.‘ To tam napište, jak se o nás dobře postarali. To byli Češi. Byli to kolaboranti, nebo co to bylo. Mladí kluci. Já jako holka jsem je viděla mladý, a tak jsem se na ně tak pěkně usmívala… My jsme si první moment mysleli, že jedeme na dovolenou nebo na prázdniny. Ale proč nás jelo pět? Seděli jsme ve vlaku vedle sebe. Já jsem toho nejmladšího Pavla držela v náručí. On ještě pořádně ani chodit neuměl a takhle jsme jeli do toho Terezína.“

Otce pamětnice odvezli nejdřív na Hagibor a potom do Terezína, tam se s ním ale nesetkala. „Ale v Terezíně nebyl. Když přijel transport do Terezína, vynášel s takovou partou mrtvoly do krematoria. Ty, co umřeli, tak to měl on na starosti. Jak ty transporty přijížděly. On říkal, že v každým transportu bylo několik lidí mrtvých… A na konci války ještě musel jít pochod smrti.“

Sourozenci putovali nejdříve po sirotčincích. Alžběta Dostálová si už dnes nepamatuje, kde všude přesně byli, ale na Terezín, kam byli nakonec deportováni, si velice dobře vzpomíná: „V té místnosti nás bylo kolem třiceti. Postele tři nad sebou. Tady okna a tady kolem dokola tříposchoďové postele. A mluvilo se tam v němčině. Byly tam polský děcka, Slováci, maďarský děti, všechno dohromady. My jsme si nerozuměli. Některé děti si mezi sebou vůbec nerozuměly. Němci měli ty budovy v Terezíně pojmenovaný. Ty malinký děti, batolata do roku, byly jinde, a my jsme byli od šesti do deseti let. Ty budovy měli označený 410 až 418. Každá ta budova měla svoje číslo a pod tou značkou se vědělo, jak starý děti tam jsou. Všichni jsme byli vyjevení, zakřiklí, protože jsme nevěděli, co se s námi děje. To víte, devět let a vám poroučí Němky. Bylo tam také hodně pláče. Měli jsme velký hlad, byli jsme děti, které měly růst.“

Hned první den v koncentračním táboře byli sourozenci rozděleni do jednotlivých budov. Malá Alžběta zůstala se svou mladší sestrou Marií v takzvaném kinderhausu. Obě prožívaly obrovský zmatek a nechápaly, proč jsou odděleny od své milované rodiny. „Já jsem tomu nerozuměla. Dávala jsem si otázky. Bylo mi divný, proč jsme roztržený, proč nejsme spolu. My se sestrou, protože jsme byly dvě z rodiny, tak my jsme se doplňovaly. Takže jsme tolik neplakaly. Akorát jsme společně nadávaly, že nám je zima, že máme hlad a že chceme domů, do Loštic.“

Malá Alžběta díky jednomu lékaři, vězni, který pocházel od Bouzova, věděla, kde jsou sourozenci a rodiče. „Přišel za mnou a vysvětloval mně, že mu mám říkat tatínku. A vždycky nám donesl, mně a sestře, kousek čokolády. Řekl nám, že otec, maminka i sourozenci jsou v pořádku, že se nemáme obávat.“ O děti se staraly německé vychovatelky, mezi kterými byla občas i nějaká Češka. Alžběta Dostálová nejvíce vzpomíná na vychovatelku Helu, zdravotní sestru z Prahy, Židovku, kterou nacisti před koncem války popravili přímo před očima dětí za to, že je učila česky. Občas byly děti zapojovány do práce. Hlavně na přebírání brambor nebo sbírání kamenů z pole. „My jsme se na to těšili, že půjdeme ven a že budeme něco dělat. Protože večer byla dlouhá chvíle a polovina dětí plakala a vzpomínala.“

Konec války

Počátkem května 1945 se v Terezíně objevily první tanky. Němečtí dozorci i vychovatelky utekli a děti zůstaly v pevnosti samy bez jídla. Obě sestry se proto rozhodly, že půjdou do Loštic. „Ten konec byl, že nás tam ty vychovatelky nechaly dva dny bez jídla. Nikdo nám nic neřekl. A moje sestra měla největší nápad v životě: ,Pojď, utečeme do Loštic.‘ Vždyť my jsme ani nevěděly, kde jsme. Dovedete si představit takové malé děti, že jdeme pěšky z Terezína do Loštic? A utekly jsme. Tam byly velký vrata do té naší budovy a pak takový malinký dvířka, který nebyly zamklý. Tak my jsme ufrnkly. Dva dny se o nás nestarali. Nikdo nám nedonesl jídlo. My byli hladní. Nebylo tam co jíst. Všichni plakali a nadávalo se. Teď jsme utekli a viděli jsme takový chaos. A přes ten park jsme došly k silnici. A tam jezdily tanky a obrněný auta. Vojáci. A tam jsme stály. A oni ti vojáci házeli těm lidem konzervy a další věci. Ale my jsme nesbíraly konzervy, my jsme sbíraly jenom ty sušenky a ty bonbony a to jsme celý den jedly. Ale určitá záchrana to pro nás byla. A teď se stalo, že se stmívalo, a co my, když se nechcem vrátit? Tak jsme si ustlaly na jedné lávce. Chytly jsme se a spaly na jedné lávce. Představte si, v květnu, dvě malý děcka a nikdo si nás nevšiml, protože každej se staral sám o sebe. Jeden den, druhej den a už nám bylo smutno. Už jsme obě dvě bečely, že nevíme co a jak, čí jsme, kam půjdem a co s náma bude. A najednou - toto byl zázrak, já si to nedovedu představit, jak je to možný. Táta se vrátil z Německa a on nás hledal a zjistil, že nejsme ani jeden na tom místě v té budově. Oni stačili, než se vrátil, jednoho bráchu odvézt do Olešnice, Petra do České Kamenice, Pavla, ten byl nejmladší, toho dali k adopci. A my dvě jsme nebyly k nalezení. Protože my jsme nebyly zaznamenány u toho Červenýho kříže. Ten Červený kříž, švédský a švýcarský, když tam přijel, tak my jsme byly v čudu, tak nás prohlásili za mrtvé. Kdyby nás hledali, žádnej nevěděl, kde jsme. No a on nás tam našel. Po dvou, po třech dnech, ubečený, špinavý. Vzal nás do náruče, a že sežene kárku a že utečem… Táta už byl takový pohublý, nešťastný v těch očích. Šli jsme do Roudnice a on nesl kufr terezínských peněz a ty všude rozhazoval.“

V Roudnici nad Labem obě sestry dostaly vysokou horečku. Naštěstí se nepotvrdilo, že jde o tyfus, a po čtrnácti dnech se vyléčily a vlakem všichni odjeli domů. „Ten vlak jel krokem. Byl úplně narvaný. My jsme byli na střeše, a až se to trochu uvolnilo, tak jsme seděli uvnitř.“ Doma se konečně setkaly s maminkou. „Maminka měla šílenou radost. Oproti nám strašně duševně trpěla. Ztratit pět dětí a nevědět, co s nimi bude dál…“

Otec potom hledal další sourozence, kteří byli rozeseti po celé zemi. Petra našel v České Kamenici, Jaroslava v Olešnici a nejmladší Pavel se domů vrátil až po dvou letech. Našel se až podle evidenčního čísla, byl už adoptovaný a měl úplně jiné jméno.

V Mohelnici

V roce 1947 se rodina přestěhovala z Loštic do Mohelnice a otec požádal o změnu jména pro rodinu: už nebyli Morgensternovi, ale Malinovi. Stále se ale snažil vést děti k judaismu. Dokonce přemýšlel o emigraci do Izraele, což maminka a její rodina razantně zamítly. „Já dodnes nevím, která půlka kam patří. Po válce se moji rodiče o tom dosti hašteřili. Ta maminčina strana z nás chtěla udělat křesťany a můj táta, protože byl sám jenom se sestrou, tak ten zas chtěl, aby z nás udělali Židy.“

Alžběta nejprve musela rychle dohnat zameškanou školu, a tak za jeden rok stihla dvě třídy. Po ukončení základní školy absolvovala střední školu v Brně, a protože v Mohelnici nebylo v jejím oboru žádné uplatnění, vyučila se ještě elektromechaničkou a až do důchodu pracovala v MEZ Mohelnice, kde podala několik zlepšovacích návrhů na ulehčení výroby. „Táta nás jako Židy vedl k ctižádosti.“

I když Alžběta Dostálová sama dodnes neví, jestli se cítí jako Židovka, tak se celý život setkávala s antisemitismem, který byl i po válce v lidech hluboko zakořeněn. „Já jsem se s antisemitismem setkávala celý život. Dokonce můj bratr měl na baráku napsáno ,Židi do plynových komor‘.“