Alžběta Dostálová

„Jestli to byly sirotčince, to já vůbec nevím. Vím, že tam bylo plno dětí. A tam jsme se měli jakž takž dobře. Ale potom, jak nás odvezli do Terezína, hlad, zima a vzpomínky. Pořád jsme chtěli domů.“ Tazatel: „Vzpomínáte si na to oddělení od maminky?“ - „To si vzpomínám. My jsme si první moment mysleli, že jedeme na dovolenou nebo na prázdniny. Ale proč nás jelo pět? Seděli jsme ve vlaku vedle sebe. Já jsem toho Pavla držela v náručí. On ještě pořádně ani chodit neuměl a takhle jsme jeli do toho Terezína. A my jsme po tom potom hodně pátrali. A ten pán Kárný nám napsal, že si to nemůžeme tak přesně pamatovat, ale že jsme byli v místě určeném pro židovské děti. Potom jsme jeli všichni, protože s náma jela i Eva, která dneska dělá předsedkyni Židovské obce v Ostravě. Tak já jsem některé ty lidi znala, jak jsme jeli. Víte, mluvili jsme spolu jako děti.“

„Ten konec byl, že nás tam ty vychovatelky nechaly dva dny bez jídla. Nikdo nám nic neřekl. A moje sestra měla největší nápad v životě: ,Pojď, utečeme do Loštic.‘ Vždyť my jsme ani nevěděly, kde jsme. Dovedete si představit takové malé děti, že jdeme pěšky z Terezína do Loštic? A utekly jsme. Tam byly velký vrata do té naší budovy a pak takový malinký dvířka, který nebyly zamklý. Tak my jsme ufrnkly. Dva dny se o nás nestarali. Nikdo nám nedonesl jídlo. My byli hladní. Nebylo tam co jíst. Všichni plakali a nadávalo se. Teď my jsme utekly a viděly jsme takový chaos. A přes ten park jsme došly k silnici. A tam jezdily tanky a obrněný auta. Vojáci. A tam jsme stály. A oni ti vojáci házeli těm lidem konzervy a další věci. Ale my jsme nesbíraly konzervy, my jsme sbíraly jenom ty sušenky a ty bonbony a to jsme celý den jedly. Ale určitá záchrana to pro nás byla. A teď se stalo, že se stmívalo, a co my, když se nechcem vrátit? Tak my jsme si ustlaly na jedné lávce. Chytly jsme se a spaly na jedné lávce. Představte si, v květnu, dvě malý děcka a nikdo si nás nevšiml, protože každej se staral sám o sebe. Jeden den, druhej den a už nám bylo smutno. Už jsme obě dvě bečely, že nevíme, co a jak a čí jsme a kam půjdem a co s náma bude. A najednou, toto byl zázrak, já si to nedovedu představit, jak je to možný. Táta se vrátil z Německa a on nás hledal a zjistil, že nejsme ani jeden na tom místě v té budově. Oni stačili, než se vrátil, jednoho bráchu odvízt do Olešnice, Petra do České Kamenice, Pavla, ten byl nejmladší, toho dali k adopci. A my dvě jsme nebyly k nalezení. Protože my jsme nebyly zaznamenány u toho Červenýho kříže. Ten Červený kříž, švédský a švýcarský, když tam přijel, tak my jsme byly v čudu, tak nás prohlásili za mrtvé. Kdyby nás hledali, žádnej nevěděl, kde jsme. No a on nás tam našel. Po dvou, po třech dnech, ubečený, špinavý. Vzal nás do náruče a že sežene kárku a že utečem.“

„To byli nějací mladí kluci ze Žadlovic. A oni měli ty bílý punčochy. Tak to přijeli s dodávkou, naložili nás dozadu, pět děcek, a odvezli. A matka se jich ptala, kam nás vezou. A oni odpověděli: ,My se o ně dobře postaráme.‘ To tam napište, jak se o nás dobře postarali. Ten jeden, co to organizoval, taky vysvětloval, že o nás bude dobře postaráno. To byli Češi. Byli to kolaboranti, nebo co to bylo. Mladí kluci. Já jako holka jsem je viděla mladý, a tak jsem se na ně tak pěkně usmívala.“

„Tatínek byl v Hagiboru a skončil v Terezíně. Ale v Terezíně nebyl. On byl takový vysoký, štíhlý, a když přijel transport do Terezína, vynášel s takovou partou mrtvoly do krematoria. Ty, co umřeli, tak to měl on na starosti. Jak ty transporty přijížděly. On říkal, že v každým transportu bylo několik lidí mrtvých.“

„V té místnosti nás bylo kolem třiceti. Postele tři nad sebou. Tady okna a tady kolem dokola tříposchoďové postele. A mluvilo se tam v němčině. Byly tam polský děcka, Slováci, maďarský děti, všechno dohromady. My jsme si nerozuměli. Některé děti si mezi sebou vůbec nerozuměly. Oni to měli pojmenovaný, ty budovy v Terezíně. Ty malinký děti, batolata do roku, a my jsme byli od šesti let do deseti. Oni to měli označený čtyři sta deset až čtyři sta osmnáct. Každá ta budova měla svoje číslo a pod tou značkou se vědělo, jak starý děti tam jsou.“