Richard Drábek

* 1929

  • „Když tatínka zavřeli, tak si vzpomínám, jak esesáci chodili po našem dvoře. Museli jsme zapisovat všechen dobytek, přírůstky vajíček, drůbeže a mléka, to jsme všechno museli zapisovat. Je velká škoda, že ty knihy jsme nezanechali. To byly velmi veliké knihy, těžké, protože všechno se muselo dopodrobna zapisovat. Ale my, v euforii po válce, jsme všechno zničili, poněvadž jsme byli hrozně rádi, že všechno pominulo. Že bude mír a svoboda a že bude krásný život."

  • „A právě si vzpomínám, že ty letadla přišly, že létala nad Ostravou na ten Mošnov [letiště]. A chlapci vykládali, že viděli ty tanky, že vylezli z těch velkých letadel. Bylo tam takové spojení... Národ se spojil tak, že jsme byli všichni za jedno. Nebyl nikdo proti. Nikdy jsem neslyšel, ani ty inženýry, komunisty, nikdy jsem nikoho neslyšel, že by někdo chválil, že ti Sověti přijeli. Že nám přišli pomoct."

  • „Některé zastřelili, někteří byli postřelení. Chytli je a na odstrašení, abychom to nikdo neudělali, tak je postavili tam na ten břeh a my jsme museli celou noc, celý ten lágr, chodit kolem nich dokola. Jak jsme šli okolo, museli jsme vlevo v bok, dívat se na ně. A kdo se nedíval, dostal pendrekem. Někteří si vzali gumáky, ale někteří měli kožené boty. Tak jsme to rozšlapali, to bláto, jak jsme šli kolem nich. A oni stáli v tom mrazu. To si pamatuju, jak odstrašující příklad nám dali."

  • „Oni nás vozili na ty šachty potom autem. A představte si, že do toho auta nás nasedlo i padesát, i víc nás namačkali. Na zem jsme museli na plechovou, do sněhu sednout, lehnout, teda jako sedět, zkřížit nohy, aby nás tam co nejvíc vlezlo. A nad námi stáli ti tři esenbáci a tak nás vozili z té šachty na šachtu. A chodili jsme i pěšky přes takovou louku. A představte si, byl takový případ, vám řeknu, že jsme chodili přes takovou louku, já nevím, to bylo moc kilometrů. To přesně nevím, kolik, jak dlouho. A tam byla krásná louka, rozkvetlá. A já když jsem se díval na ty kvítečka, já mám hrozně rád květiny a krásné věci. Poněvadž maluju odmalička, tak mě lákají krásné věci. Tak potom tomu jednomu esenbákovi jsem říkal, jestli si můžu utrhnout to kvítko jedno. A on říkal: 'Ale jenom jako krok. Jak uděláš druhý krok, už tě zastřelím!'"

  • Full recordings
  • 1

    Hulín, 05.08.2019

    (audio)
    duration: 02:04:58
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Vinary, 31.05.2020

    (audio)
    duration: 01:35:14
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Válka se už nesmí nikdy opakovat

Na vojně u PTP, 1953
Na vojně u PTP, 1953
photo: Archiv pamětníka

Richard Drábek se narodil 17. ledna 1929 ve Vinarech jako sedmé dítě Františky Drábkové, rozené Novákové, a Richarda Drábka. Jeho rodiče byli zemědělci. Richarda Drábka staršího v období druhé světové války soused udal za utajovanou zásobu obilí. V roce 1942 byl kvůli tomu odsouzen jako válečný hospodářský zločinec, sabotér a škůdce lidu k sedmiletému vězení a poslán do věznice v polském Briegu. Již po dvou letech zde zemřel. Před smrtí poslal domů několik dopisů. V jednom z nich vyjádřil přání, aby po něm hospodářství převzal Richard coby jeho nejmladší syn. Richard Drábek přání svého otce vyslyšel, jeho záměr však po roce 1948 narušila kolektivizace. V roce 1950 neúmyslně odevzdal obilí nakažené pilousem, pro údajnou sabotáž v jednotném zemědělském družstvu (JZD) byl následně odsouzen k 18 měsícům v lágru Prokop u Horního Slavkova. V roce 1952 pracoval v Hranické cementárně a vápenici v Přerově. Záhy ho povolali na vojnu. Nejprve sloužil u radistů. Poté, co velitel roty zjistil, že jde o bývalého vězně, přeřadili ho roku 1953 k Pomocným technickým praporům (PTP) do slovenského Komárna. Po vojně od roku 1954 pracoval nejprve v zemědělství, v roce 1956 pro těžké podmínky odevzdal pole družstvu a nastoupil ve společnosti Ingstav Brno na stavbu vodojemu v Přerově. V roce 1957 se oženil s Ludmilou Novákovou. Narodily se jim dvě děti, syn Richard a dcera Ludmila. V roce 1960 získal zaměstnání v Dole Rudý říjen v Ostravě, kde zůstal téměř 25 let, až do roku 1984. Na konci 80. let emigrovala dcera Richarda Drábka do Ameriky, kde přijala jméno Adrianne. Úřady po její emigraci zkonfiskovaly dům, který pro ni Richard Drábek svépomocí postavil. Zpět dům nikdy nezískali. Richard Drábek nadále žije v rodných Vinarech, věnuje se práci v dílně a malbě obrazů inspirovaných krajinou jeho domova. Některé z nich představil na výstavách v Přerově. Pracuje na kronice obce Vinary.