MVDr. Jana Drašnarová

„Obecně nastal režim, nastala doba, která ten poklid tam narušila. Začali lidi mít strach z dodávek. Pamatuju si, že jeden sedlák nesplnil dodávku, a odvezli ho do vězení. U sedláků se lila voda do mléka, aby měli potřebné množství, které měli v konvích odevzdat, které se odváželo. Začaly starosti. Strach. Strach z přicházející doby, který tam dřív nebyl. A do toho obecného strachu přišel do naší domácnosti pán, který si vzal dceru mých pěstounů. Začal jim vysvětlovat, že jeho strana by mu nikdy neprominula, že se přiženil do rodiny, kde se starají o dítě zrádců národa. Prostě hádali se tak dlouho, až to uhráli, a musela jsem odejít. Sice pěstouni říkali: ‚My jim nikam nepovedem, tak si ji odvezete sami!‘ Tak mě dcera odvážela do dětského domova. Samozřejmě, že žádnou změnu nemá žádné dítě rádo. Taky to bylo hrozný. Ale nahlas jsem neříkala nic, nechtěla jsem, aby viděli, že mně to vadí.“

„Když jsme přišli do ulic, tak jsme zjistili, že jsou ulice uzavírány jakýmisi kordony policistů, tehdy se jim říkalo esenbáci. Takže jsme vnikli do nějaké ulice, a zpátky jsme nemohli. Pak se ten kordon uzavřel z druhé strany. Tím kordonem se to uzavřelo z druhé strany a hromadili jsme se bez možnosti uniknout, a takhle nás uměle někam nacpali v Brně na Ovocném trhu. Nebylo kam utíkat, takže nás tam bylo čím dál tím víc. Napřed z blízkých oken, šli jsme napřed nějakou ulicí, ta se jmenovala Česká, myslím, tak házely hospodyně nádobí nebo sklo, něco házely na ulici na vojáky. A vojáci říkali: ‚Neblbněte, my nemáme náboje!‘ Ukazovali nám, já nevím, jak se otevírá zbraň, ukazovali nám, že nemají náboje, že je tam poslali proti nám, jenom aby nás zastrašili. Ale za nimi pak přišli esenbáci. Ti už měli náboje a už nás mlátili obušky. Ale to bylo nějak uměle vytvořené, abychom neměli kam utéct, aby se vytvořilo něco, aby měli důvod ukazovat: ‚Podívejte se, co tady proti nám dělají, proti naší státní moci.‘ Asi to někdo začal organizovat, asi někdo něco chtěl. Já jsem si šla koupit knížku a ten druhý šel se mnou, a chudák taky dostal obuškem. Pak mně ukazoval takový šílený pruh na zádech, od toho obušku červený. Pak jsme utíkali trošku do kopce, na Zeleném trhu, protože jsme zjistili, že jsou za esenbáky ještě jacísi civilisté, Lidové milice. A ti neměli uniformy, nebo jestli měli nějaké ty hábity, nevypadalo to úplně vojensky. Já jsem se otočila a viděla jsem, jak jeden klečí, ruku měl opřenou o koleno a mířil. A já říkala: ‚Člověče, to je malér, oni snad chtěj střílet!‘ A skutečně začali střílet! Vedle mě padnul na zem nějaký kluk. Tak jsem se šla podívat. Já jsem myslela, že ho střelili do ruky, něco mu tady teklo. Tak jsem křičela, kdo má kravatu, v domnění, že mu to podvážu. Ale on… Zabili ho…“