Věrka Drozdová, roz. Heimová

„A na tuto cestu už se pamatuji docela dobře. To byly takové zvláštní okamžiky, že i v tom dětském vědomí se to usadilo. Samozřejmě, tenkrát se do Íránu nelétalo, to se jelo vlakem přes Rumunsko, přes Rusko do Baku, tam na loď ruskou, tedy sovětskou, a do přístavu Bender Páhlaví na jihu Kaspického moře, což už bylo v Íránu, kde na nás čekali otcové a manželé. A stalo se, že můj půldruharoční bráška tu cestu nějak začal snášet špatně, takže v Bukurešti najednou horečka. A teď vlak měl jet a máma věděla, že dítě potřebuje doktora. Takže vystoupila z vlaku se mnou a Petrem a ten transport jel dál. My jsme zůstali ubytováni na nádraží v nějaké ubytovně, kde byly železné postele a takové ty úzké skříňky, jako bývaly na stavbách na pracovní hadry. Pak přišel doktor a já si pamatuji, že do té skříňky máma plakala. To nebyla dobrá situace. Ale doktor přišel, zřejmě jí dal nějaké léky pro Petra, takže máma pokračovala nějakým vlakem dál a v Baku dohonila celý ten transport, takže... Na tu další cestu vlakem už se nepamatuju, ale tenhle moment, jak moje máma byla zoufalá a ten brácha byl nemocný, tak to si dobře pamatuju. A v tom Baku jsme se tedy nalodili na loď, měli jsme kajuty, jenže se stalo, on už byl podzim, takže podzimní bouře, a měli jsme jet den – noc – den, tak asi nějak daleko, a protože tam vznikla bouře, kapitán se tomu chtěl trochu vyhnout, ale nestihl. My jsme byli na tom moři pět dní a já si pamatuju, jak se ta loď takhle houpala. Ale jak! Všichni blili, pasažéři. Kromě nás tří a ještě jedné paní s holčičkou, paní Felberová s Hankou, tak nás sestěhovali do kajuty, abychom nebyli s těmi, co blejou, a kuchař se snažil nám dát aspoň nějaké jídlo, přestože vařit bylo nemožné, když se ten parník kroutil. No, hladem jsme neumřeli, ale pamatuju se, že v té kajutě ty palandy byly zasíťované, abychom nepadali na zem, nějaký čaj snad byl, nějaké suchary, přežili jsme to, přijeli jsme do Bender Páhlaví, ale to moře ještě pořád bylo takové rozházené, že jsme nemohli přímo do přístavu. Ten přístav jsme potom viděli s manželem, když jsme navštívili Írán, takže jsme pochopili, proč ta loď nemohla do přístavu. Takže z přístavu přirazila nějaká malá loď a překládalo se, všichni se překládali na tu malou, a ta malá to vozila na břeh. A z toho zase mám přesnou vzpomínku, jak se podával nějaký pytel a ten se protrhl, a byl to poštovní pytel, a všechno šlo do vody. A druhý moment – podávalo se zabalené miminko z horní paluby do toho člunu a miminko začalo vypadávat z toho balení, ale chlapi to dokázali chytnout, takže miminko do té vody nešlo. Pravděpodobně to byl Jaran Fořt. Přijeli jsme na břeh a tam na nás čekal táta s autem. Odhaduju, že to bylo firemní auto. Ovšem oni tam tihleti chlapi čekali několik dní a vůbec neměli zprávu, co se děje. Věděli, že je bouře, tak prostě čekali.“

„Velice vzpomínám na to, že jsme takhle prožili Vánoce ve vlaku. Čtyřiadvacátého prosince jsme pořád byli na trase, takže chlapi někde ukradli, mluvím teď o našem vagonu, někde ukradli takovou velkou jehličnatou větev, ženské z vagonu hrabaly ve svých příručních zavazadlech a vytahovaly různé barevné papírky, které by se daly použít jako ozdoby – že se vystřihla hvězda nebo udělal papírový řetěz na ‚stromeček‘ nebo z buráků se udělal ptáček. Takhle se ta větev vyzdobila, měli jsme i svíčky, protože samozřejmě ve vagoně se nesvítilo, takže když bylo večer potřeba, tak každý musel mít nějakou svou svíčku, aby si posvítil, samozřejmě velice opatrně, aby nevznikl oheň. A my jsme v tom vagoně byly dvě malé holky, takže jsme tam dostaly dárek pod stromeček, což byl úžasný dárek tenkrát v našich desetiletých očích: krabice s dvěma papírovými panenkami, které ovšem nebyly panenky, ale byly to dospělé dámy, já jsem měla jednu brunetu a jednu blondýnu, a na ty panenky tam v té krabici byly různé šaty, které se mohly – samozřejmě papírové... a ty se různě na těch panenkách mohly měnit. Takže to byla plesová róba, automobilistický kostým, obyčejné šaty, co já vím, plavky, k tomu příslušné klobouky... No, s tím jsme si potom s Astou hrály docela dlouho, to bylo památné, a protože byl Štědrý večer, tak byla mimořádná večeře, štědrovečerní, sovětská. Každý dostal slanečka (seljodku), k tomu nějakou kaši, dospělí dostali stakan vodky a k pití byl samozřejmě čaj. Tak to byla štědrovečerní hostina. A pak se jelo dál a dál, až jsme dojeli do Karpat, kde po celém vlaku šla fáma, že nás tam můžou přepadnout banderovci, takže vojáci Rudé armády, co nás doprovázeli, měli zvýšenou pohotovost, dokonce někteří chlapi, jako Čechoslováci, kteří se dobrovolně přihlásili ke strážní službě, tak snad i nějakou flintu dostali. Vím, že jednou jsme slyšeli střelbu, ale jinak se nic nestalo. A jak jsme se blížili k našim hranicím, šla další fáma, že jestliže nepřekročíme hranice Sovětského svazu do půlnoci 31. prosince, tak nás nepustí a zůstaneme v Sovětském svazu.“