Jana Dubová

„Vy jste v Terezíně zažila [inspekci Červeného kříže]?“ „Ano, dokonce jsem se jí zúčastnila. Nás mladé lidi tehdy nahnali na nějaký tanec venku v kavárně. […] Drhly se chodníky. A když esesáci dětem rozdávali sardinky, děti se naučily odpovídat ,schon wieder Sardinen‘, což mělo působit dojmem, že je mají každou chvíli. Děti ani nevěděly, co ta věta znamená. Byl to hrozný švindl, dělaný jen pro švýcarský Červený kříž. Když inspekce přijela do Terezína, všechno bylo čisté, uklizené, v pořádku. Jedna velká lež to byla.“

„[Jednou] dělali statistiku, kolik je v Terezíně lidí, a to tak, že [všechny vězně] kromě těch, co leželi v nemocnici, nahnali do Bohušovic do takové kotliny. Kolem [stáli] esesáci [a] hlídali. Celý den nás počítali, někteří lidi tam úplně zkapali. To byl šílenej den. Ráno za tmy nás vyhnali […] a teprve večer za tmy jsme došli domů. Jestli nás spočítali, nevím, ale bylo to strašný.“

„Po určité době nastala perzekuce nás, museli jsme odevzdávat vlastně zlato, šperky, musela jsem odevzdat moje milovaný kolo, s kterým jsem prostě prožívala radostné chvíle svýho dětství. Prostě sebrali nám, co mohli. A samozřejmě byl zákaz jezdit tramvají, pouze snad v zadním voze jenom, museli jsme začít nosit hvězdy, to myslím, nevím, jestli to bylo koncem roku 1939, nebo až v roce 1940. Ale to tedy byla skutečně, byli jsme označený jako nějaký zločinci. Pak už bylo těch zákazů víc, i do různých obchodů jsme nesměli, že jo. Ten život už začal být velmi svízelnej, nikam daleko z Prahy už se nesmělo. To bylo jenom, ještě pár měsíců, kdy jsme si užili něco. Já nevím. V roce 1939 ještě jsme byli na poslední dovolený v Davli, kde jsem si to kolo ještě užívala. No, a potom přišlo to velice špatný, a sice v roce 1941 jsme museli z bytu, kde jsme bydleli od mého narození, asi čtrnáct a půl roku. A musely jsme se sestěhovat dvě tři rodiny do jednoho bytu ve Veleslavínově ulici na Starým Městě. A moji příbuzní, to byla sestra mého tatínka, která s rodinou bydlela prostě s námi, a sice můj bratranec a jeho starší sestra, o níž jsme nevěděli, že je zapojená do odboje. A jedné krásné noci tedy přišlo gestapo k nám, tu Gitu odvedli a udělali prohlídku, sebrali zase, co mohli. A ta Gita byla později popravená. Nevím, s jakou skupinou. Ale bylo jí devatenáct let a bylo to prostě velký trápení v naší rodině.“

„Samozřejmě do Terezína přicházely stále nový a nový transporty, většinou po tisíci lidech, z různých míst, střídavě z Prahy, z Brna, z Ostravy, z Plzně, ze všech možných měst a krajů. Některý zůstávali, nevím, podle jakýho klíče to dělali, některý šli třeba ihned dál na východ, a ty většinou nepřežili, ty rovnou prostě byli nějakým způsobem zlikvidováni. Já jsem v Terezíně prožila dva a půl, skoro dva a půl roku. A v září roku 1944 odešly mužský transporty čili naši muži – můj mládenec, kterýho jsem tam poznala, můj tatínek, všichni, který tam zbyli, protože už předtím bylo mnoho a mnoho transportů, jako zářijovej, prosincovej, který ještě v Osvětimi byly třeba rok v takzvaným rodinným táboře. Ale to jsme my nevěděli. A tehdy v září 1944, když odešli muži, tak přišly do ghetta fingovaný lístky, že se maj prostě dobře, a aby je ženy následovaly, že se jim daří výborně. Takže když moje maminka dostala povolání do transportu, tak jsme se ani moc nebránily, že jedeme za tatínkem a za mým hochem. No, tak, kdybychom to byly věděly, tak asi bysme se zachovaly jinak. Ta cesta tam byla prostě příšerná. To byly dobytčáky, vůbec, byl tam jedinej kbelík pro muže, ženy, děti. Pamatuju si na jednu holandskou maminku s miminkem, protože do ghetta v Terezíně přijížděli i Židé z Holandska, z Dánska, z Francie, ne, z Francie ne, ty šli snad rovnou do Osvětimi. Nevím teď přesně, z Rakouska samozřejmě, z Německa. Ty starý lidi, ty i v Terezíně prostě umírali a byli na tom prostě zdravotně hodně špatně. Všichni měli hlad. A jak jsem říkala, ty mladý lidi se s tím spíš dovedli vyrovnat. Takže ten odjezd z toho Terezína byl odjezd z určité jistoty, takové jistoty jenom s tím Damoklovým mečem těch transportů.“

„Příjezd do Osvětimi byl po tý cestě hroznej. Moje maminka, který bylo 48 let, tak vypadala velmi staře a unaveně. A na tý rampě v Osvětimi nás rozdělil pověstný lékař Mengele, který určil, ten na tu stranu, na tu stranu. Takže já jsem byla určená doprava, maminka doleva. A já jsem se ho ptala německy, jestli můžu s matkou jít. A on mi na to odpověděl, že stejně přijdem dohromady: ‚Ihr kommt ja ehr zusammen.‘ Tak jsme se s maminkou tak nějak očima rozloučily a druhý den jsem se dozvěděla, že zahynula v plynu – se všema ostatníma, který byli na té straně.“

„Myslíte si, že jsme se měli bránit, nebo ne?“ „Já myslím, že to bylo hrozný v tom, že ta báječně vyzbrojená armáda a celé opevnění, prostě obrana, kterou republika měla, se vůbec nedala použít. Já myslím, že by to bývalo bylo asi stejně hrozný, že bychom byli stejně asi převálcovaný, jako bylo potom převálcovaný Polsko. Takže svým způsobem, i když to bylo špatný v tom, že se ten národ vzdal, tak přeci jenom myslím, že se uchránily životy těch vojáků a vůbec... Ale jistě to bylo hrozný, když museli předávat výzbroj a všecko okupující armádě německé. To jistě prožívali... Celý národ to prožíval hrozně. Nevím. Tomu nerozumím, jestli se mělo bojovat, nebo ne. Možná že by to bylo nějak pomohlo k hrdosti toho národa, ale nevím.“

„No, myslím, že mám vytěsněné vzpomínky z té doby. Ale jenom vím, že my, co jsme přišly z Terezína a byly jsme mladý holky, já jsem je neznala, ty děvčata, ale v tom momentě jsme byly jedna rodina, těch pět děvčat. A lehly jsme si na tu palandu. Teď jak přežít tu noc. A já už v Terezíně jsem dostala žloutenku a po tý žloutence už v Terezíně jsem měla v sedmnácti letech první záchvat žlučníkovej – hroznej. A hned druhej záchvat jsem měla v Osvětimi. Čili je vidět, že ty nervy prostě pracovaly. Jenomže to je tak strašná bolest, že by člověk lezl po zdi. A tady nebylo možno, my jsme byly jak sardinky tam, bylo to prostě velký utrpení. A ráno jsem se probrala s takovou plastickou vyrážkou. A samozřejmě byla selekce. To se sbírali lidi. Museli jsme se zase svlíknout. A teď, když viděli, že mám tu vyrážku, tak mě oddělili od těch mých děvčat. A já jsem se v nestřeženým okamžiku zase k nim propracovala nějak zadem. Prostě jsem to riskla. A to jsem nevěděla, co se na těch marodkách děje, že jo. Že dělají pokusy na lidech a podobně. Čili asi mě to zachránilo prozatím teda život.“