The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Duda (* 1929  †︎ 2019)

• narozen 25. 5. 1929 v Košicích

• 1949 absolvoval klasické gymnázium

• studium adventistického biblického semináře v Praze do jeho zavření v roce 1950; práce u Spišských železorudných dolů

• 1951 povolávací rozkaz do Levoče

• odmítá cvičit a pracovat v sobotu

• vojenská věznice v Košicích

• Špilberk, soud – kvůli neuposlechnutí rozkazu odsouzen na 1 rok nepodmíněně

• Jáchymov – Nikolaj, Eliáš – odmítání pracovat v sobotu, korekce

• PTP Radvanice, práce v dole Fučík 1, 2

• od roku 1965 státní souhlas k činnosti biblický pracovník – působí jako kazatel na Moravském Slovácku, Vinohradech, Libni

• zemřel 17. ledna 2019

Rudolf Duda se narodil 25. 5. 1929 v Košicích. Maminka Aurélie Dudová rozená Zanuto pocházela z Itálie. Její otec působil jako sochař v Udine. Jak a proč se dostala s maminkou do Prešova a kde byl její otec, Duda neví. Sama maminka o tom nemluvila, tak se bál toto téma otevírat. Otec Štefan se narodil v Prešově. Kromě vojny v Chomutově neopustil za celý život své rodné město Prešov. Neměl rodiče, tak si jej vzal na výchovu vojenský kapelník, který ho naučil hrát na téměř všechny nástroje. Otec měl tři třídy základní školy. Jako malý kluk se naučil ševcovskému řemeslu. „Pamatuji si, jak mamince na koleni vyrobil boty, které jí perfektně padly,“ vzpomíná Duda. Maminka s babičkou chodily do katolického kostela. Otec se náboženství stranil. Rudolf Duda má dva mladší bratry – Dezidera a Emanuela. Všichni tři bratři působili jako kazatelé adventistické církve. „Když mi bylo šest let, maminka poznala pravdu, stala se adventistkou. Slyšel jsem tenkrát, jak se jí členové ptali: ‚Sestro Dudová, co by sis přála, aby z těch chlapců bylo?‘ Tenkrát řekla: ‚Kdyby dal pánbůh, aby byli kazatelé.‘ To se jí splnilo. Já jsem nebyl nejlepší, spíše opak. Něco přepadnout, ukrást – to, co jsem vyváděl, byla to boží milost, že jsem se stal kazatelem. O 14 let mladší bratr Emanuel pracoval jako předseda slovenského sdružení… Za války, když byl Slovenský stát, tak byly problémy kvůli sobotě. Měli jsme bratra, který měl ševcovství a vždycky v sobotu měl zavřeno. Státní policie a gestapo mělo dohled nad městem a nevím, jak k tomu došlo, ale přišli tam a začali: ‚Jak to, že mají zavřeno? To jsou Židé!‘ Naštěstí jsme měli bratra, který uměl perfektně německy a ten s nimi mluvil, že to nepřichází v úvahu, že jsou to křesťané. Někteří adventisté dělali tak nerozumě, že se až příliš báli a spolupracovali s fašistickým režimem.“ „Židovské praktiky“ – svěcení soboty a odmítání „nečistých“ pokrmů, přitahovaly pozornost úřadů. Možná i z toho důvodu se za války vedení adventistů očividně distancovalo od Židů. Adventisté židovského původu byli propuštěni z církve, na dveřích adventistických objektů v Praze, Brně a Olomouci se objevila dvojjazyčná tabulka „Židům zakázáno“ a v adventistickém církevním časopise Hlasatel Pravdy v roce 1942 vyšlo oznámení, že bylo pozastaveno zasílání tohoto časopisu a biblických úkolů Židům a židovským míšencům. Zároveň se však objevili i tací adventisté, kteří se Židů zastávali a pomáhali jim, za což byli v některých případech perzekvováni ze strany nacistických úřadů.

Nejsilnějším válečným zážitkem bylo pro mladého Rudolfa Dudu bombardování: „Vzpomínám si, že za války nestačily sirény ohlašovat letecký útok, tak jsme se rozhodli, že budeme mít vždycky někdo službu na dvoře. Měl jsem službu a slyšel jsem hukot. Zařval jsem tedy, aby letěli dolů. Já jsem běžel nahoru, abych pomohl s kočárkem mého nejmladšího bratra dolů do sklepa. Když jsme byli dole ve sklepě, tak už jsme slyšeli, jak padají bomby. Kobercový nálet. Najednou to pustili, pak klid a zase znova. To bylo hrozné. Společně s inženýrem Ananským jsme stáli u dveří a drželi je. Jak byla detonace, tak to ty dveře i s námi vytrhlo. Lidé křičeli a plakali. Někdo zakřičel: ‚Pane Duda, modlete se!‘ Nastalo ticho a můj tatínek, kterého jsem nikdy neslyšel se modlit, začal mírným hlasem odříkávat Otčenáš. Když byla detonace, tak přerušil, ale pak pokračoval dál. Když to skončilo, tak jsem si řekl, že se podívám ven. Naproti, asi sto metrů, stála průmyslová škola a lazaret pro německé vojáky. Byla celá v plamenech. Vyběhl jsem na hlavní ulici a tam byli mrtví koně a vojáci. Byl to hrozný pohled.“

V roce 1941 nastoupil Duda na klasické gymnázium. Ze studií si nejvíce vybavuje postavu pátera Graciána, se kterým od mládí vedl věroučné disputace. „Ke svým narozeninám v roce 1949 jsem se rozhodl, že vystoupím z katolické církve a nechám se pokřtít. Když se to dozvěděl páter Gracián, tak přilít a říká: ‚Duda, co jste to provedl! Vy jste se dal k baptistům!‘“ Maturoval v roce 1949 a přišla otázka, co dál. Nejprve uvažoval, že půjde na medicínu a jednou si otevře soukromé sanatorium. Nakonec se však rozhodl následovat bratra, který studoval adventistický seminář v Praze. Bratr Dezider nedokončil gymnázium a rozhodl se, že se bude věnovat knižní evangelizaci – obcházet lidi s náboženskou literaturou a rozmlouvat s nimi o víře. Po setkání s umírajícím člověkem, kterému nedokázal pomoci, zjistil, že potřebuje širší náboženskou průpravu, a rozhodl se odejít studovat seminář do Prahy.

Škola biblických studií byla otevřena v letech 1946–1950 v Praze-Krči. V semináři studovalo asi 15 lidí v ročníku, kteří se kromě teologie a humanitních předmětů věnovali zemědělství. „Bratr Zikmund přednášel, řekl nějakou latinskou větu a říká: ‚Bratře Dudo, přeložte to.‘ Já nechtěl, protože tam byli samí řemeslníci a já jediný intelektuál, který má klasické gymnázium, tak mi to nebylo příjemné. Vyřešil to bratr Kraus, který vešel do třídy s tím, že je potřeba pokosit trávu pro krávy. Tak jsem tam letěl, ale nikdy jsem neměl kosu v ruce! To bylo strašné. Já kosil, krávy bučely a přišel bratr Kraus: ‚Co to děláš!?‘ Rychle to nakosil. ‚Seber to, naházej do dvoukoláku a mazej do chléva!‘“ vzpomíná Duda na studia v semináři.

V roce 1950 však přišel zákaz adventistické církve a s ním i uzavření školy biblických studií v Krči. Rudolf Duda se tedy po roce studií vrátil zpět do Košic. Zde hledal zaměstnání, kde by nemusel od pátku odpoledne do soboty odpoledne pracovat. Tuto práci našel u Spišských železnorudných dolů, kde již pracovalo několik bratrů adventistů. Týden trávili ve Spiši na dobývce a na sobotu se vraceli domů do Košic. Na podzim 1951, necelý rok po nástupu do dolů, přišel Dudovi povolávací rozkaz k leteckému útvaru v Levoči. Vojenská služba byla v té době pro adventisty zkouškou víry, která mnohdy ovlivnila jejich následující život. Odhodlání sloužit v sobotu pouze bohu se u tehdejších velitelů nesetkávalo s pochopením. Bylo tedy pouze otázkou času, než začne mít Duda potíže. „Měli jsme cvičení. Nepřítel je naproti v zákopech. Všichni do rojnice, bodák, řev, hudba a zteč na německé panáky. Nabrat je a vyhodit, nabrat a vyhodit... Já si říkám, tak tohle ne, a odhodil jsem pušku do zákopu. Přišel velitel a volá: ‚Duda neblázněte!‘ ‚Já nemůžu!‘ odpověděl jsem. Než jsem šel do prezenční služby, tak jsem přemýšlel, kde je má hranice. Já jsem si posunul hranici tak, že tu zbraň vezmu, budu ji mít, nebudu z ní střílet. Ale když přišlo tohle, tak jsem zjistil, že ani cvičit nemohu. Hned si mě vzali do parády a zavřeli mě.“ Druhý den byl propuštěn a dál vykonával vojenskou službu. Poté, co velitel Armádního uměleckého sboru (AUS) zjistil, že Duda ovládá hudební teorii, si jej vzal k sobě jako pomocníka. Během Dudova pobytu v Levoči se stala zvláštní událost: „Najednou byl poplach. Přiletěla návštěva – sovětská armáda. Přiletěli plukovníci a generálové, a zatímco jsme byli nastoupeni, tak si všechno prohlídli, jak a co vypadá. Za chvíli nastoupili do letadla a odletěli. Rozešli jsme se, a najednou zase poplach. Zjistili, že to nebyli Sověti, ale cizí.“

Nedlouho po incidentu na cvičišti se Dudovi svěřil vedoucí AUS, že se na něj v sobotu chystá velitel. Snažil se jej přemluvit, ať nadcházející sobotu nastoupí do práce, jinak špatně dopadne. Duda byl však ve svých zásadách neústupný: „Přišla sobota a byl nástup do zaměstnání. Já jsem se přihlásil, že nepůjdu. Jak byla nastoupená celá kasárna, tak ten velitel mi říká: ‚Pušku, sumku, bodák a nastoupit!‘ Já říkám, že nenastoupím. Před celými kasárnami mi opakoval příkaz nastoupit do práce. Já říkám, že nemohu, že v sobotu nepracuju. Okamžitě mě zavřeli do samovazby a už mě nepustili. Byl jsem tam až do pondělí, kdy přišla eskorta a odvezla mě do Košic.“ Eskorta ještě nechala Dudu navštívit bratra a pak jej odvedla do košické vojenské věznice. Bez jakýchkoliv informací, co s ním bude dál, byl vsazen na samotku. „Dostal jsem dvě prostěradla. Přišel jsem na celu a říkám si, co teď udělám? Už vím, dám jedno prostěradlo na stůl. Bude jak ubrus. Tak jsem si vzpomněl, jak to bývalo doma, když maminka poznala pravdu. Přišel pátek, bylo uklizeno, na stole ubrus, vzala zpěvník a tenkým hláskem zpívala. My děti jsme zpívaly s ní, až jsme usnuly, a ona pokračovala. Takhle to bylo každý pátek. Teď jsem si to takhle připravil a vzpomněl na domov. Neznám krásnější sobotu ve svém životě! Postavil jsem se ke dveřím a tam jsem zpíval píseň Tak mnohým dávným krajem mě vedly cesty mé a můj zrak těkal hájem ze skály strmé. Tuto píseň jsem zpíval s tím, že ji zazpívám, až se vrátím do sboru. Tato zkušenost byla pro mě takovou silou, že mě hlídala, abych v pátek, když slunce zapadne, už nedělal, a až skončí, abych Bohu zase poděkoval.“

„Myslel jsem, že do 14 dní budu mít výslech, ale ono nic,“ vzpomíná Duda na pobyt v Košicích. Společně s dalšími vězni byl využíván k práci mimo věznici. Jednoho dne se ve vězení setkal se svědkem Jehovovým. Vědomí, že kromě jeho samotného je zde ještě další člověk, který trpí za svoje přesvědčení, znamenalo pro Dudu obrovskou vzpruhu. Po několika týdnech v Košicích byl odvezen na Špilberk.

Na Špilberku byl opět umístěn na samotku. Při prvním pohovoru s velitelem věznice jej Duda požádal o volnou sobotu s tím, že si veškeré povinnosti vynahradí v době volna. Velitel rozhovor ukončil slovy: „Jste tu od toho, abychom vás naučili makat.“ Během pobytu na Špilberku byl Duda odsouzen vojenským soudem za neuposlechnutí rozkazu na tři roky nepodmíněně. Po odvolání mu byl trest snížen na jeden rok. Nedlouho po rozsudku potkal Duda jednoho z bachařů, který pro něj měl skvělou novinu: „‚Duda, dostanete volno. Oblečete uniformu a pojedete domů. Postaral se o to velitel hradu.‘ V noci najednou budíček. ‚Vstávat! Duda, seberte si všechny věci!‘ Všechno jsem si sbalil, vydali mi věci ze skladu a vezli nás na nádraží. Říkal jsem si, že je to výborné. Dali nás 6 vězňů a jednoho bachaře do kupé. Otevřel jsem si kufr, vyndal z něj jednu knihu a přečetl ji jedním tahem, aniž bych věděl, že jedeme do Jáchymova… Vystoupili jsme z vlaku, čekalo tam auto a to nás odvezlo na Nikolaj,“ vzpomíná na nepříjemný zvrat událostí Rudolf Duda.

Po příjezdu na Nikolaj byl okamžitě zapojen do práce. Jako ostatní adventisté, i Duda měl pobyt v lágrech složitější než ostatní vězni. Kvůli podobným stravovacím návykům, jako mají židé, odmítali adventisté jíst vepřové maso a jídlo, o kterém si nebyli jisti, že s vepřovým nepřišlo do styku. Následky nedostatečné stravy a vysilující práce na sebe nenechaly dlouho čekat: „Na Nikolaji to bylo nepříjemné v tom, že už byla zima. Na lágru se dělaly různé práce. Prasklé potrubí atd. Také nás vozili na jáchymovskou přehradu. Byla z jílu a bylo tam nepříjemné dělat. Když bylo sucho, tak byl jíl tvrdej jako kámen, když bylo mokro, tak tam bylo bláto. Špatně se tam dělalo. Měl jsem fialové kruhy pod očima, pořádně jsem nemohl chodit a slyšel jsem hlas – království boží není pokrm a nápoj, království boží není pokrm a nápoj. Já si ale říkal: ‚Pane, já jsem to nikdy nejedl, já to nebudu jíst.‘“ Před úplným vyčerpáním jej zachránila šťastná náhoda – byl vybrán na práci v táborové kuchyni, kde se díky porozumění kuchaře mohl konečně najíst. Duda si vzpomíná, že při výdeji jídla došlo jednou ke konfliktu mezi bachařem a jedním ze svědků Jehovových – Kočišem: „Bachař prohlížel ešus. Jak ho má kdo čistý atd. Přede mnou stál svědek Jehovův Kočiš. Bachař mu říká: „Ukažte ešus!“ Ukázal mu ho. „Běžte si ho umýt!“ On nechtěl jít, tak bachař se ho ptá: „Proč tak jednáte? Běžte si ho umýt, jinak nebudete jíst!“ Kočiš odpověděl: „Já jsem svědek Jehovův a Kristus nás učí, abychom perly před svině neházeli.“ Bachař na to: „Tak já jsem svině?!“ Zmlátili ho tak, že jsem ho na světnici poznal jenom podle jmenovky.“

Jedním z nejhorších zážitků, se kterými se Duda na Nikolaji setkal, byl tzv. Týden proti reakci: „Týden proti reakci byl na Nikolaji proti těm, co byli politicky aktivní. Dozorci přišli nečekaně v noci s karabáčema a jak tam byly třípatrový postele, tak tam všechny mlátili a vyháněli je ven. Tam dělali dřepy, k zemi a při tom se tam otáčely barevné reflektory. Padal sníh a já jsem se na to koukal z okna a viděl jsem, jak tam jeden starý člověk nemůže a jeden mladý mu pomáhá, aby to vydržel…“

Jak dlouho byl na Nikolaji, si již Duda nevzpomíná: „Nepočítal jsem tam dny. Byl jsem tam dvakrát na korekci přes noc, když jsem v sobotu nepracoval.“ Jednoho dne zavolal velitel tábora do kuchyně a ptal se, zda Duda pracuje v sobotu. Když zjistil, že ne, tak jej převelel do tábora Eliáš.

„Když nás vezli na Eliáš, nad branou bylo napsáno ‚K novému člověku‘,“ vzpomíná Duda. Na začátku pobytu na Eliáši zde potkal německého adventistu, který měl zkušenosti z koncentračních táborů v Německu a varoval Dudu se slovy: „Německé koncentráky, co jsem zažil, jsou ráj proti tomu, co tě tady čeká.“ Duda byl přidělen na práci na povrchu, tak naštěstí nemusel fárat do dolů. Přesto s obavou čekal na první sobotu, jelikož byl vybrán na práci. „Ráno jsem vstal a čekal. Poslední jméno bylo moje! Tak jsem se nahlásil, řekl, že do práce nejdu, otočil se a běžel zpátky na barák. Bachař za mnou: ‚Co děláte? Všichni nastoupili a šli. Tak jdete do korekce.‘ Tak jsem viděl poprvé korekci na Eliáši. Byla betonová s malými okýnky. Když mě dali dovnitř, byla tam tma, cítil jsem vlhko a byly tam trubky nahoře a dole trubky, tak tak, že jsem se protáhl. Tak jsem si tam lehl. Moc jsem toho nenaspal, ale unaven jsem byl. Ráno mě vyvedli, byl čerstvě napadaný sníh, což byla hrůza na oči. Zapotácel jsem se a spadl. Bouchnul si do mě, tak jsem vstal, vyšli jsme a najednou on říká: ‚Jděte doprava! Ven z lágru!‘ Já jsem zůstal stát. ‚Tam nesmím vstoupit!‘ Nadával, bouchnul do mě a pak otevřel východ a šli jsme do budovy bachařů. Vstoupili jsme do umývárny a bachař zařval: ‚Myjte ta umyvadla!‘ Já jsem stál, nešel jsem. Chytl mě a házel se mnou doleva doprava. Dával jsem pozor, abych neupadl na hlavu. Najednou se tam objevil velitel tábora a začal na bachaře řvát, co si to dovoluje. Na mě zařval: ‚Jděte ven!‘ a nechal mě venku stát. Tak jsem stál a čekal do večera, až mě někdo odvolá. Jak jsem tam stál a sněžilo, tak to bylo nepříjemné. Vzpomněl jsem si, jak jsme byli se školou na filmu Ona brání vlast. Ukazovali tam německé koncentrační tábory. Stáli tam vězni na apelu. Protože apel dlouho trval, měli dovoleno pohybovat se na místě. Blížil se večer, hrozně mě bolely lopatky, ramena, v bocích mě bolelo, zkrátka všude. Zkusil jsem se pohnout a hned mi bylo lépe. Najednou někdo zařval ať stojím. Politický na mě zařval, ať se ani nehnu. Pak mě viděl velitel a zařval: ‚Nestůjte! Zmrznete! Doprava deset kroků, zpátky deset kroků!‘ Tak jsem takhle chodil a tamten zase zařval, že mám stát. Tak jsem stál. Už byl večer, setmělo se, nikde nikdo. Tak jsem si řekl, Pane, kde je ten obláček bílý? Hvězdy svítily. Kdyby aspoň někdo přišel a řekl mi, to je krásný jak jsi věrný a dodržuješ boží přikázání. Pane kde jsi? To se už nedá vydržet. Pak zařvali: ‚Duda do korekce!‘ To jsem byl hrozně rád, když jsem tam lehl. Příště už jsem byl chytřejší. Vzal jsem si deku, svázal ji drátem, na to si vzal vězeňský pytlový kabát, a už se mi tam v té zimě stálo lépe.“ Hned první sobotu si tak Duda vyzkoušel, co bude následovat všechny ostatní soboty na Eliáši. Když v sobotu ráno odmítl nastoupit na odchod do práce mimo tábor, byl postaven u brány mezi dráty. Zde musel za jakéhokoliv počasí stát a čekat až do večera, kdy se pracovní skupina vrátila do tábora. Pak jej čekala noc v korekci.„Jedna sobota byla také taková…Podle toho jsem poznal, že bratr Kloda je adventista. Měl mít směnu po mně a tak jsem čekal, že přijde. Nepřicházel, tak jsem si říkal, že to chudák nevydržel a šel do práce. V duchu jsem se modlil a najednou vidím, že jde ke mně a říká: ‚Poslali mě, abych se postavil k tobě.‘ Tak jsme tam spolu stáli, a aby to bylo snesitelné, začali jsme si zpívat nějakou píseň. Výsledek byl takový, že na nás zařvali: ‚Pryč od sebe a nemluvte spolu!‘ Tak jsme tam stáli. Nejhorší bylo, když třeba přišel sníh a vánice. Jednou to bylo takové, že už jsem to měl do půl kolen a říkal jsem si, že už to nemůžu vydržet. Začal jsem se tedy hýbat, a tím se mi velice ulevilo.“

Jednoho dne si nechal Dudu předvolat velitel tábora: „Vstoupil jsem dovnitř do kanceláře, zrovna před jeho stůl. On říká: ‚Duda, tak vy nebudete dělat, ano?‘ Říkám: ‚Pane veliteli, já jsem kvůli tomu odsouzen. Já jsem nikdy v sobotu nepracoval. Já nemohu, je to moje zásada.‘ ‚Kvůli tomu vás sem poslali. Toto je výchovný ústav. My vás tu musíme převychovat a vy budete makat jako hodinky. Já vám ukážu‘ – a ukázal mi, abych šel ven. Já si říkám, že ven nepůjdu, to by vypadalo, jako že souhlasím s tím, že půjdu v sobotu dělat. On tedy říká bachaři: ‚Jděte do skladu, přineste šlauchy a dejte do toho železo. Já ho naučím makat!‘ Pořád mi ukazoval, abych šel ven. Já nešel, nemohl jsem. Vyskočil od stolu, chytil mě, fackoval a řval. Já si říkal Pane, až přinesou ty šlauchy a budou mě mlátit, prosím tě, pomoz mi. Jak řval, tak se najednou chytl za vlasy, vyběhl ven, řval a řval a šel po lágru pryč.“

Jak na Nikolaji, tak i na Eliáši se adventisté scházeli k „biblickým studiím“. Například na Nikolaji jim k tomuto účelu sloužil sklad uhlí v kulturáku. „Bibli jsme tam neměli. Každý vzpomínal, kdo si co pamatuje, a dávali jsem to dohromady.“ Tímto způsobem seznamovali s biblí i další vězně, kteří o to projevili zájem. Když pak vedení tábora zjistilo, že se adventistům podařilo přivést na víru vraha a kriminálního vězně Matyáše, rozhodlo se adventisty rozdělit do různých táborů. „Pokud vím, byl Matyáš vrahem. Zabil hajného a byl za to odsouzen. Jak se s námi seznamoval, tak se měnil, byl jiný a chtěl být adventistou. To se samozřejmě rozprsklo a každého poslali na jiný lágr a už jsme o Matyášovi neslyšeli. Jenom vím, že myslím bratr Bláha po dvou letech slyšel, že tam někde je a každou sobotu stojí mezi ostnatými dráty… sám, bez křtu. Až potom se nechal pokřtít. To bylo takovou posilou, když to člověk slyšel.“

Po vypršení trestu byl Duda propuštěn do civilu. Vzpomíná si, že po návratu domů jej vyhledal bývalý vězeň z Jáchymova, kterého neznal. Chtěl jej pozdravit s tím, že nikdy nezapomene, jak tam stál mezi dráty a byl pro ostatní symbolem vzdoru.

Propuštění z jáchymovských lágrů však pro Rudolfa Dudu neznamenalo začátek svobodného života. Nedlouho po svém propuštění se musel hlásit u PTP v Radvanicích u Ostravy, kde dva roky fáral na dolech Fučík 1 a 2. Na Silvestra roku 1953 došlo na dole k závalu, který Dudu rovněž zasáhl. Naštěstí byl včas nalezen a vyproštěn. Po absolvování služby u PTP Duda zůstal v Ostravě zaměstnán jako skladový dělník u Ústředních dílen ostravského revíru. V roce 1965 získal státní souhlas k činnosti biblický pracovník – kazatel, kterou chtěl vždy vykonávat. Dostal na starosti Moravské Slovácko, kde sloužil do května 1969, než byl přeložen jako učitel a preceptor do biblického semináře. Od roku 1970 sloužil jako kazatel adventistického sboru na pražských Vinohradech, kde i po odchodu do důchodu v roce 1989 dosud aktivně působí. Vzhledem k tomu, že mu v roce 1989 nepřiznali adekvátní důchod, musel si v penzi přivydělávat uklízením v Barumce. V polovině 90. let si společně se ženou Marií založil úklidovou firmu, ve které dodnes každý den uklízí.