Rudolf Duda

"Za války, když byl Slovenský stát, tak byly problémy kvůli sobotě. Měli jsme bratra, který měl ševcovství a vždycky v sobotu měl zavřeno. Státní policie a gestapo mělo dohled nad městem a nevím, jak k tomu došlo, ale přišli tam a začali: ‚Jak to, že mají zavřeno? To jsou Židé!‘ Naštěstí jsme měli bratra, který uměl perfektně německy a ten s nimi mluvil, že to nepřichází v úvahu, že jsou to křesťané."

"Bachař prohlížel ešus. Jak ho má kdo čistý atd. Přede mnou stál svědek Jehovův Kočiš. Bachař mu říká: ‚Ukažte ešus!‘ Ukázal mu ho. ‚Běžte si ho umýt!‘ On nechtěl jít, tak bachař se ho ptá: ‚Proč tak jednáte? Běžte si ho umýt, jinak nebudete jíst!‘ Kočiš odpověděl: ‚Já jsem svědek Jehovův a Kristus nás učí, abychom perly před svině neházeli.‘ Bachař na to: ‚Tak já jsem svině?!‘ ... Zmlátili ho tak, že jsem ho na světnici poznal jenom podle jmenovky."

"Přišla sobota a byl nástup do zaměstnání. Já jsem se přihlásil, že nepůjdu. Jak byla nastoupená celá kasárna, tak ten velitel mi říká: ‚Pušku, sumku, bodák a nastoupit!‘ Já říkám, že nenastoupím. Před celými kasárnami mi opakoval příkaz nastoupit do práce. Já říkám, že nemohu, že v sobotu nepracuju. Okamžitě mě zavřeli do samovazby a už mě nepustili. Byl jsem tam až do pondělí, kdy přišla eskorta a odvezla mě do Košic."

"Vzpomínám si, že za války nestačily sirény ohlašovat letecký útok, tak jsme se rozhodli, že budeme mít vždycky někdo službu na dvoře. Měl jsem službu a slyšel jsem hukot. Zařval jsem tedy, aby letěli dolů. Já jsem běžel nahoru, abych pomohl s kočárkem mého nejmladšího bratra dolů do sklepa. Když jsme byli dole ve sklepě, tak už jsme slyšeli, jak padají bomby. Kobercový nálet. Najednou to pustili, pak klid a zase znova. To bylo hrozné. Společně s inženýrem Ananským jsme stáli u dveří a drželi je. Jak byla detonace, tak to ty dveře i s námi vytrhlo. Lidé křičeli a plakali. Někdo zakřičel: ‚Pane Duda, modlete se!‘ Nastalo ticho a můj tatínek, kterého jsem nikdy neslyšel se modlit, začal mírným hlasem odříkávat Otčenáš. Když byla detonace, tak přerušil, ale pak pokračoval dál. Když to skončilo, tak jsem si řekl, že se podívám ven. Naproti, asi sto metrů, stála průmyslová škola a lazaret pro německé vojáky. Byla celá v plamenech. Vyběhl jsem na hlavní ulici a tam byli mrtví koně a vojáci. Byl to hrozný pohled."

"Vstoupil jsem dovnitř do kanceláře, zrovna před jeho stůl. On říká: ‚Duda, tak vy nebudete dělat, ano?‘ Říkám: ‚Pane veliteli, já jsem kvůli tomu odsouzen. Já jsem nikdy v sobotu nepracoval. Já nemohu, je to moje zásada.‘ ‚Kvůli tomu vás sem poslali. Toto je výchovný ústav. My vás tu musíme převychovat a vy budete makat jako hodinky. Já vám ukážu,‘ a ukázal mi, abych šel ven. Já si říkám, že ven nepůjdu, to by vypadalo, jako že souhlasím s tím, že půjdu v sobotu dělat. On tedy říká bachaři: ‚Jděte do skladu, přineste šlauchy a dejte do toho železo. Já ho naučím makat!‘ Pořád mi ukazoval, abych šel ven. Já nešel, nemohl jsem. Vyskočil od stolu, chytil mě, fackoval a řval. Já si říkal, Pane, až přinesou ty šlauchy a budou mě mlátit, prosím tě, pomoz mi. Jak řval, tak se najednou chytl za vlasy, vyběhl ven, řval a řval a šel po lágru pryč."

"Na Nikolaji to bylo nepříjemné v tom, že už byla zima. Na lágru se dělali různé práce. Prasklé potrubí atd. Také nás vozili na jáchymovskou přehradu. Byla z jílu a bylo tam nepříjemné dělat. Když bylo sucho, tak byl jíl tvrdej jako kámen, když bylo mokro, tak tam bylo bláto. Špatně se tam dělalo. Měl jsem fialové kruhy pod očima, pořádně jsem nemohl chodit a slyšel jsem hlas – království boží není pokrm a nápoj, království boží není pokrm a nápoj. Já si ale říkal: ‚Pane, já jsem to nikdy nejedl, já to nebudu jíst.‘"

"Najednou byl poplach. Přiletěla návštěva – sovětská armáda. Přiletěli plukovníci a generálové, a zatímco jsme byli nastoupeni, tak si všechno prohlídli, jak a co vypadá. Za chvíli nastoupili do letadla a odletěli. Rozešli jsme se, a najednou zase poplach. Zjistili, že to nebyli Sověti, ale cizí."

"Týden proti reakci byl na Nikolaji proti těm, co byli politicky aktivní. Dozorci přišli nečekaně v noci s karabáčema a jak tam byly třípatrový postele, tak tam všechny mlátili a vyháněli je ven. Tam dělali dřepy, k zemi a při tom se tam otáčely barevné reflektory. Padal sníh a já jsem se na to koukal z okna a viděl jsem, jak tam jeden starý člověk nemůže a jeden mladý mu pomáhá aby to vydržel..."

"Dostal jsem dvě prostěradla. Přišel jsem na celu a říkám si, co teď udělám? Už vím, dám jedno prostěradlo na stůl. Bude jak ubrus. Tak jsem si vzpomněl, jak to bývalo doma, když maminka poznala pravdu. Přišel pátek, bylo uklizeno, na stole ubrus, vzala zpěvník a tenkým hláskem zpívala. My děti jsme zpívaly s ní, až jsme usnuly, a ona pokračovala. Takhle to bylo každý pátek. Teď jsem si to takhle připravil a vzpomněl na domov. Neznám krásnější sobotu ve svém životě! Postavil jsem se ke dveřím a tam jsem zpíval píseň "Tak mnohým dávným krajem mě vedly cesty mé a můj zrak těkal hájem ze skály strmé". Tuto píseň jsem zpíval s tím, že ji zazpívám, až se vrátím do sboru. Tato zkušenost byla pro mě takovou silou, že mě hlídala, abych v pátek, když slunce zapadne, už nedělal, a až skončí, abych Bohu zase poděkoval."

"Tak jsem stál a čekal do večera, až mě někdo odvolá. Jak jsem tam stál a sněžilo, tak to bylo nepříjemné. Vzpomněl jsem si, jak jsme byli se školou na filmu ‚Ona brání vlast‘. Ukazovali tam německé koncentrační tábory. Stáli tam vězni na apelu. Protože apel dlouho trval, měli dovoleno pohybovat se na místě. Blížil se večer, hrozně mě bolely lopatky, ramena, v bocích mě bolelo, zkrátka všude. Zkusil jsem se pohnout a hned mi bylo lépe. Najednou někdo zařval ať stojím. Politický na mě zařval, ať se ani nehnu. Pak mě viděl velitel a zařval: ‚Nestůjte! Zmrznete! Doprava deset kroků, zpátky deset kroků!‘ Tak jsem takhle chodil a tamten zase zařval, že mám stát. Tak jsem stál. Už byl večer, setmělo se, nikde nikdo. Tak jsem si řekl, Pane, kde je ten obláček bílý? Hvězdy svítily. Kdyby aspoň někdo přišel a řekl mi, to je krásný jak jsi věrný a dodržuješ boží přikázání. Pane kde jsi? To se už nedá vydržet. Pak zařvali: ‚Duda do korekce!‘ To jsem byl hrozně rád, když jsem tam lehl. Příště už jsem byl chytřejší. Vzal jsem si deku, svázal ji drátem, na to si vzal vězeňský pytlový kabát a už se mi tam v té zimě stálo lépe."

"‚Duda, dostanete volno. Oblečete uniformu a pojedete domů. Postaral se o to velitel hradu.‘ V noci najednou budíček. ‚Vstávat! Duda, seberte si všechny věci!‘ Všechno jsem si sbalil, vydali mi věci ze skladu a vezli nás na nádraží. Říkal jsem si, že je to výborné. Dali nás 6 vězňů a jednoho bachaře do kupé. Otevřel jsem si kufr, vyndal z něj jednu knihu a přečetl ji jedním tahem, aniž bych věděl, že jedeme do Jáchymova... Vystoupili jsme z vlaku, čekalo tam auto a to nás odvezlo na Nikolaj."

"Měli jsme cvičení. Nepřítel je naproti v zákopech. Všichni do rojnice, bodák, řev, hudba a zteč na německé panáky. Nabrat je a vyhodit, nabrat a vyhodit... Já si říkám, tak tohle ne, a odhodil jsem pušku do zákopu. Přišel velitel a volá: ‚Duda neblázněte!‘ ‚Já nemůžu!‘ odpověděl jsem. Než jsem šel do prezenční služby, tak jsem přemýšlel, kde je má hranice. Já jsem si posunul hranici tak, že tu zbraň vezmu, budu ji mít, nebudu z ní střílet. Ale když přišlo tohle, tak jsem zjistil, že ani cvičit nemohu. Hned si mě vzali do parády a zavřeli mě."

"Když mi bylo šest let, maminka poznala pravdu, stala se adventistkou. Slyšel jsem tenkrát, jak se jí členové ptali: ‚Sestro Dudová, co by sis přála, aby z těch chlapců bylo?‘ Tenkrát řekla: ‚Kdyby dal pánbůh, aby byli kazatelé.‘ To se jí splnilo. Já jsem nebyl nejlepší, spíše opak. Něco přepadnout, ukrást, to, co jsem vyváděl, byla to boží milost, že jsem se stal kazatelem. O 14 let mladší bratr Emanuel pracoval jako předseda slovenského sdružení."

"Pokud vím, byl Matyáš vrahem. Zabil hajného a byl za to odsouzen. Jak se s námi seznamoval, tak se měnil, byl jiný a chtěl být adventistou. To se samozřejmě rozprsklo a každého poslali na jiný lágr a už jsme o Matyášovi neslyšeli. Jenom vím, že myslím bratr Bláha po dvou letech slyšel, že tam někde je a každou sobotu stojí mezi ostnatými dráty..., sám, bez křtu. Až potom se nechal pokřtít. To bylo takovou posilou, když to člověk slyšel."

"Ráno jsem vstal a čekal. Poslední jméno bylo moje! Tak jsem se nahlásil, řekl, že do práce nejdu, otočil se a běžel zpátky na barák. Bachař za mnou: ‚Co děláte? Všichni nastoupili a šli. Tak jdete do korekce.‘ Tak jsem viděl poprvé korekci na Eliáši. Byla betonová s malými okýnky. Když mě dali dovnitř, byla tam tma, cítil jsem vlhko a byly tam trubky nahoře a dole trubky, tak tak, že jsem se protáhl. Tak jsem si tam lehl. Moc jsem toho nenaspal, ale unaven jsem byl. Ráno mě vyvedli, byl čerstvě napadaný sníh, což byla hrůza na oči. Zapotácel jsem se a spadl. Bouchnul si domě, tak jsem vstal, vyšli jsme a najednou on říká: ‚Jděte doprava! Ven z lágru!‘ Já jsem zůstal stát. ‚Tam nesmím vstoupit!‘ Nadával, bouchnul do mě a pak otevřel východ a šli jsme do budovy bachařů. Vstoupili jsme do umývárny a bachař zařval: ‚Myjte ta umyvadla!‘ Já jsem stál, nešel jsem. Chytl mě a házel se mnou doleva doprava. Dával jsem pozor, abych neupadl na hlavu. Najednou se tam objevil velitel tábora a začal na bachaře řvát, co si to dovoluje. Na mě zařval: ‚Jděte ven!‘ a nechal mě venku stát."

"Jedna sobota byla také taková... Podle toho jsem poznal, že bratr Kloda je adventista. Měl mít směnu po mně, a tak jsem čekal, že přijde. Nepřicházel, tak jsem si říkal, že to chudák nevydržel a šel do práce. V duchu jsem se modlil a najednou vidím, že jde ke mně a říká: „Poslali mě, abych se postavil k tobě.“ Tak jsme tam spolu stáli, a aby to bylo snesitelné, začali jsme si zpívat nějakou píseň. Výsledek byl takový, že na nás zařvali: ‚Pryč od sebe a nemluvte spolu!‘ Tak jsme tam stáli. Nejhorší bylo, když třeba přišel sníh a vánice. Jednou to bylo takové, že už jsem to měl do půl kolen a říkal jsem si, že už to nemůžu vydržet. Začal jsem se tedy hýbat a tím se mi velice ulevilo."