Marie Dudová

„Ale jednou si vzpomněli, když tam viděli… My jsme měli dva rybníky. A že tam kvákají žáby. Tak si vzpomněli, že mají rádi žabí stehýnka. Tak se vypravili na žabí stehýnka. My děti, co jsme byly školou povinné, tak jsme dostaly petrolejky, lampy – já nevím, jestli si pamatujete. Vozily se pod vozy, aby se dalo svítit. Ony se dnes ještě petrolejky prodávají, jsou podobné, a tím se dřív svítilo i doma. No tak jsme všichni dostali petrolejku a museli jsme chodit po hrázi, aby se ty žáby nějak stahovaly. A oni lovili žáby. Jak říkám, byla s nimi i legrace. No naproti tomu, co jsme zažili s těmi Němci, tak s těmi Američany to bylo zase něco jiného.“

„No potom jednoho dne přišli ti větší páni [z Todtovy organizace] a chtěli kola. A my jsme nevěděli, co se děje. Ti vlasovci už byli pryč a tihle tam byli pořád, ti Němci. A chtěli kola. Oni si asi mysleli, blázínci, že ujedou. Jenže to bylo všechno uklizené. Ti deputátníci všechno uklidili. V seně to bylo zahrabané. Jenže můj děda byl dobrák a na té sýpce jim ukázal všemožné součástky od strojů a také tam byla kostra kola. Tak jim to ukázal. A on mu řekl, ten Němec, že jestli to nebude do oběda spravené, aby mohl odjet, tak že ho zastřelí. Že nás zastřelí celou rodinu. Tak se naši domluvili, že vyndají jedno opravené kolo. Jenže ono bylo nějak před polednem – nepamatuji si to tak do detailů, protože jsem byla malá holka. Najednou někdo přiběhl a křičel: ‚Ve Velharticích jsou Američané!‘ Takže oni před těmi Američany chtěli ujet.“