Josef Dufek

„Zažil jsem po Praze pár zabitých lidí. Pamatuju, jeli jsme k Letenskému tunelu, tam jezdily ještě tramvaje, ze kterých se dalo vyskočit. Nějaká maminka vyskočila s dítětem z té tramvaje a tam stál ruský transportér a tu matku rozstříleli na místě. Přijeli jsme jako první k tomu, on se asi nějak lekl… Kolikrát nás lidi posílali, ať se jedem podívat támhle, na Malostranském náměstí je v tunelu zacpaný tank, který myslel, že projede. Tam je jeden pruh pro auta a pro tramvaje a on myslel, že to projede. Jeden chlap nám ukazoval, ať si to jdeme vyfotit. Když jsem jel z generálního štábu z Kulaťáku k Letné, tam byl takový mostek a tam stálo protiletadlové dvojče. Stál tam rozkročený ruský lampasák s tou placatou čepicí, ruce v bok. A kolega mi říká: ‚Koukej, zajeď k němu trochu blíž, já si ho vyfotím.‘ Trochu jsem z rovného pruhu vybočil, tam byl rozšířený chodník a mostek, pod tím jezdí vlaky. Stál tam s protiletadlovým dvojčetem, ruce v bok, zabočil jsem tam a on si ho blejsknul. Já jsem akorát viděl, jak šahá pro pistoli, tak jsem se skrčil za volant – na Letnou se odbočuje doleva – a jenom jsem slyšel pink, pink. Normálně po autě dvakrát vystřelil. Takže takové zážitky já jsem měl z vojny.“

„Když jsem si vybíral zaměstnání… Přišla osmá, devátá třída a vybral jsem si zaměstnání. Jelikož moji rodiče nikdy nebyli ve straně a otec v té době dělal tkalcovského mistra a osobně mi říkal, že mu tam najednou přistála na stole v kanceláři přihláška do komunistické strany. A jelikož v tkalcovně se práší a otec se toho ani nedotknul a říkal, že když už na tom byla centimetrová vrstva prachu, tak to zase někdo odnesl. A mně to ve škole bylo vráceno tím, že když se vybíralo zaměstnání – matka chodila většinou na rodičovské sdružení – tak jí tam bylo řečeno, že s jejím politickým smýšlením ať nepočítá, že se její syn dostane na nějakou školu. Já jsem samozřejmě chtěl na umělecký obor, nejbližší byla uměleckoprůmyslová sklářská škola v Železném Brodě. Tam jsem neměl ani nárok na talentové zkoušky. Ne, to nejde, buď zkrátka zemědělství nebo hornictví a tyhle obory. Máma říkala, že přece Pepíka nedáte do zemědělství, když je to nejlepší malíř ze školy. Tak mi pan ředitel Valenta vybral obor aranžér.“