Nikolaos Dumalas

„Občas jsme šli v sobotu do kina a pamatuji si, jak se nám strašně líbily ruské filmy. To bylo vždycky Němci a naši - Rusové. Tenkrát jsme to brali hrozně vážně. Pěkný film byl třeba ,Ona bránila vlast‘. To byl příběh, ve kterém Němec přijede do okupované vesnice, kde zabije ženě dítě. A končilo to tak, že ona zase přijela tankem s ruskou armádou a toho Němce zabila. To se mi tenkrát velice líbilo. A pak se mi ještě líbil ,Pád Berlína‘. To byl takový pěkný film, jak to vypadalo z pohledu Rusů. A různé další filmy, hlavně ty válečné. Těmi jsme žili. My jsme si tenkrát (jako děti) mysleli, že až jednou budeme v letech, vrátíme se do Řecka a budeme tam bojovat za svobodu. Takže jsme se takhle učili, jak se to má dělat.“

„Otec byl u partyzánů a jednou přišel matce říct, že se na nás chystají naši protivníci, říkal jim fašisti. Takže by bylo dobré, kdyby se někam schovala. Matka se tedy rozhodla, že půjde taky k partyzánům. Vyprávěla mi, jak jsme šli ve skupině víc lidí. Vezla mě na oslu, který měl popruhy. Na jedné straně jsem byl já (pětiletý) a na druhé koš jako protizávaží, abych nespadl. U partyzánů jsme byli asi měsíc nebo dva a pak jsme přešli hranice. Z Řecka si ještě pamatuju, že jsme byli ve vesnici někde u hranic. A moje jediná vzpomínka je, jak nás tam v zákopech bombardovala letadla.“