The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Durdová (* 1928)

• narozena jako Knapíková 17. března 1928 ve Vrbici u Bohumína

• vyrůstala v tamní hornické kolonii

• po polském záboru Těšínska v říjnu 1938 musela chodit do polské školy

• po obsazení oblasti Německem v září 1939 navštěvovala německou školu

• v letech 1943–1945 pracovala v drátovně v Bohumíně

• pamětnice prvního bombardování Ostravy a Bohumína v srpnu 1944

• otec zemřel 1. května 1945 poté, co mu střepiny z granátu poranily plíce

• po válce opět pracovala v drátovně v Bohumíně

• na začátku 50. let se provdala a narodil se jí syn

• v 60. až 80. letech pracovala v drogerii a v potravinách

• v roce 2022 žila v Bohumíně

Bylo úterý 1. května 1945, voněly šeříky a většina lidí z Ostravy a okolních vesnic se radovala z osvobození. Sedmnáctiletá Libuše Durdová z hornické kolonie v nedaleké Vrbici však prožívala jeden z nejsmutnějších dnů v životě. Její otec nad ránem zemřel na následky poranění střepinami z granátu.

Den předtím se ve Vrbici ještě pohybovali poslední němečtí vojáci. Zastřelili zraněného koně. Protože utíkali před Rudou armádou a neměli čas maso zvířete zpracovat, řekli obyvatelům kolonie, aby si ho vzali. „Tatínek měl strach, že budeme mít hlad. Nikdo nevěděl, jak dlouho se bude válčit. Doma už nebylo nic k jídlu. Kůň ležel asi deset minut od našeho baráku,“ vypráví Libuše Durdová.

Koně šel porcovat s dalšími sousedy. Když se vracel s balíčkem masa domů, nešel s ostatními po cestě. Z opatrnosti se rozhodl, že půjde po kolejích místní lokálky. Uvažoval, že když se objeví bombardér, skočí do příkopu. „Jenže zrovna tam, kudy šel, přiletěl granát. Chlapi na něho volali, ať si lehne, ale už je neslyšel. Střepiny mu roztrhaly plíce,“ říká.

Sousedé ho ještě živého donesli do sklepa jejich domu. Rudoarmějci mezitím překonávali poslední německý odpor. „K večeru jsem vyšla ven. Ostrava hořela. Bylo slyšet bombardování, hučela letadla. Vrátila jsem se k tatínkovi, který hrozně naříkal. Řekla jsem mu, že půjdu do Hrušova pro doktora. Prosil, ať nikam nechodím, že mu nic nepomůže. A tak jsem se modlila, aby umřel a už netrpěl,“ popisuje. Ještě žil, když do sklepa přišli první sovětští vojáci a ptali se po Germánech.

Z české školy do polské, pak do německé

Libuše Durdová se narodila jako Knapíková 17. března 1928 v obci Vrbice. Tehdy to byla samostatná vesnice, od sedmdesátých let patřila pod Bohumín. Otec Josef Knapík pracoval jako horník na Dole Hubert v sousedním Hrušově. Matka Marie se vyučila švadlenou. Libuše byla jejich první dítě. Čtyři roky po ní se narodil Jaroslav. Rodina se i za války hlásila k české národnosti.

Bydleli v hornické kolonii, kterou tvořilo osm jednopatrových zděných domů. Nahoře žily čtyři rodiny, dole další čtyři. Každá partaj obývala jeden velký pokoj a kuchyň. K bytům patřily malé zahrádky a chlívky. „Měli jsme ještě kousek pole, kde jsme pěstovali brambory a zeleninu. Chovali jsme kozu a králíky. V osadě jsme všichni chodili nakupovat do jednoho jediného obchodu. Kolem byla krásná příroda, kde jsme si hráli,“ vypráví.

Bezstarostné dětství jí skončilo v říjnu 1938. Vrbice patřila k území Těšínského Slezska, které po mnichovské krizi zabralo Polsko. Hranice mezi Československem a Polskem vedla nedaleko vrbické kolonie. „Mnoho rodin se odstěhovalo. Rodiče chtěli také pryč, ale tatínek nesehnal v Československu byt, takže jsme nakonec zůstali. A já jsem musela chodit do polské školy,“ říká.

Když v září 1939 napadla Polsko Hitlerova vojska, obsadila i bývalé československé Těšínsko, které se stalo součástí Německé říše. Ve zbytku republiky nacisté vyhlásili Protektorát Čechy a Morava. Pro malou Libuši to byly nepříjemné změny už kvůli školní docházce.

První čtyři roky chodila do české jednotřídky. „Na zdi visel portrét Masaryka a učili jsme se všechno včetně vlastivědy nebo zeměpisu. To byly pěkné časy. Pak jsem si musela zvykat na polskou školu, kde jsme se před vyučováním žehnali a modlili. V německé škole to bylo nejhorší. Němčina byla pro nás těžká. Učili jsme se jen číst, psát a počítat. A ještě z nás dělali voly. Když jsme přišli do třídy, museli jsme zvednout ruku a říct ‘Heil Hitler,’“ říká.

Otec propašoval ve spodkách vánoční ozdoby

Otec i za německé okupace fáral na Dole Hubert. Pracoviště měl v sousedním Hrušově v protektorátu. Jeden z hraničních přechodů mezi Německou říší a protektorátem byl na nedalekém mostu přes Odru. Šlo o spojnici mezi německým Koblovem a protektorátním Hrušovem. „Otec chodil z Vrbice do práce na propustku. Za Poláků tam taky vedla hranice, ale tehdy to bylo horší. Musel bydlet u sestry mojí maminky v Hrušově. Domů jen posílal peníze, protože Poláci jim propustky nechtěli dávat,“ vypráví.

Přes hranici lidé nesměli ani za Německa nic přenášet. „Jedny Vánoce nám otec propašoval z protektorátu krásné figurky na stromeček. Chlapi tenkrát nosili spodky, které měly u kotníků zavazování. V těch spodkách to měl, chudák, schované. My s bratříčkem jsme byli šťastní, že máme takové krásné figurky. Nosil taky dětské časopisy. Jednou mi z Ostravy propašoval lakované botičky od Bati,“ vzpomíná Libuše Durdová.

Ze školy vyšla v osmé třídě v roce 1942. Matka měla strach, aby ji neposlali na práci do Německa, a tak jí rychle našla práci posluhovačky. Bylo to v Bohumíně u polské rodiny Žvakových, která v rámci germanizace zabraného území přijala slezskou národnost, a tím pádem je říšské úřady zapsaly do Listiny Němců zvané volkslista. Díky tomu mohli i za války provozovat řeznictví.

Ze služby chodila hladová a s pláčem

„Bylo mi čtrnáct a půl roku, když jsem v Bohumíně nastoupila na posluhu. Ani jsem neměla prázdniny. Paní Žvaková mi stále přidávala práci. Například jsem musela v takovém studeném kamrlíku prát, což jsem podle původní domluvy dělat neměla. Pracovala jsem od rána do večera a měla jsem hlad. Domů jsem chodila s pláčem,“ vypráví.

Jednou onemocněla. Dostala střevní chřipku a lékař ji nechal týden doma. „Paní Žvaková si šla stěžovat na pracovní úřad, že si prý nemoc vymýšlím a že nechci pracovat. To bylo za Němců něco! Říkala jsem, že to není pravda, že pracovat chci, ale někde jinde. Marně jsem žádala o vrácení pracovní knížky,“ vzpomíná. Trvalo skoro dva měsíce, než přesvědčila úředníky na pracovním úřadu, aby jí dali jinou práci.

„Byla jsem tak šťastná, když mi řekli, že můžu nastoupit v bohumínské drátovně. Brala jsem schody po třech, takovou jsem měla radost,“ říká. V drátovně, která se koncem padesátých let dvacátého století stala součástí státního podniku Železárny a drátovny Bohumín, ji přijali do balírny hřebíků. Poté se dostala do skladu, kde ukládala dvoukilové až pětikilové krabice s hřebíky do vysokých štosů.

Hlavně během pracovní doby v drátovně zažívala Libuše od roku 1944 letecké poplachy. Do 29. srpna to byly jen plané poplachy. Toho dne americké letectvo poprvé bombardovalo okupovanou Ostravu a Bohumín, kde fungovaly strategické podniky ovládané nacistickým režimem. Libuše Durdová nevěřila krytům. Když se rozeřvaly sirény, utíkala do přírody. I tehdy mířila do nedalekého vrbového lesíku, ale nálet ji zastihl v poli.

Myslela jsem si, že se zachráním v kupce sena

„Bylo tam vysoké obilí. Lehla jsem do toho. Pak jsem uviděla kupku sena, a tak jsem se do ní schovala. Myslela jsem si, že tam budu v bezpečí. Jak jsem byla naivní! Zachumlala jsem se do sena a říkala jsem si, ať mě to radši zabije než zmrzačí. Zároveň jsem si říkala, že bych chtěla ještě žít. Někde velmi blízko padaly bomby. Cítila jsem dunění. Nedá se to popsat. Jako by se zem zvedala. Dlouho jsem tam seděla a klepala se strachy. Pak hluk letadel ustal,“ vzpomíná Libuše Durdová.

Když nastalo ticho, z obilí vylezla. Viděla, že kolem hoří domy a slyšela nářek. Zjistila, že ztratila jednu botu. Byly to dřeváky, které jí vyrobil otec. Naboso se vydala z Bohumína do Vrbice. Cestou potkala kamarádku z Ostravy-Přívozu, se kterou došly k nim domů. „Maminka už čekala. Slyšela, že bombardovali drátovnu a železárny a že je plno mrtvých. Strachovala se, jak jsem dopadla. Kamarádku jsme přesvědčily, aby u nás přespala,“ popisuje.

Bomby tenkrát dopadly mimo jiné na bohumínské nádraží, kde umřely desítky lidí. Skoro 30 lidí přišlo o život také v krytu naproti nádraží, který dostal přímý zásah. „Umřely tam dvě holky, které jsem znala,“ říká Libuše Durdová. Železárny i drátovna, které měly být cílem útoku, zůstaly nepoškozené. „Baráčky vedle drátovny ale byly zbombardované,“ dodává pamětnice.

Když se blížila fronta, Libušini rodiče zabydleli sklep v jejich domě, aby tam přečkali očekávané boje. Přestěhovali tam i všechny cenné věci včetně šicího stroje. „Asi týden před osvobozením létala letadla skoro pořád. Byli jsme více ve sklepě než v bytě. Když odhlásili poplach, šli jsme nahoru a maminka něco vařila, i když už ani nebylo z čeho,“ vzpomíná.

Sousedé nám dali kupu neplatných bankovek

Poslední den před příchodem sovětských vojáků viděla z okna jejich bytu, jak přišel o život jeden muž z kolonie. „Byl to pan Rokovský. Byl už starý a špatně slyšel. Šel naší třešňovou alejí, někdo na něho volal, ať si lehne, ale neslyšel. Přiletělo letadlo a z něj ho zastřelili. Zůstal tam ležet, byl mrtvý. Otřesný zážitek,“ říká Libuše Durdová.

O pár hodin později utrpěl smrtelné zranění její otec Josef Knapík. Když zemřel, sousedé vdovu litovali a nosili jí peníze. „Byly to papírové bankovky. V životě jsem tolik peněz neviděla. Zabralo to půl stolu. Zanedlouho jsme ale zjistili, že už neplatí. Spálili jsme je,“ vypráví.

Mrtvého otce přenesli do bytu, kde v květnovém teplém počasí ležel déle, než by měl. „Byl už celý nateklý, nebyl k poznání. Byla to hrůza. Spali jsme u sousedů,“ říká. Matka měla totiž starosti se zařízením pohřbu. Ani rakev nemohla sehnat. Mrtvých, které bylo třeba pohřbít, bylo tenkrát mnoho. Nakonec ho na vrbický hřbitov odvezl v žebřiňáku místní sedlák. „Za rakví šlo pár lidí. Byl tam i kněz, ale já jsem to ani nevnímala,“ vzpomíná.

Následující zhruba dva týdny strávili u tety v Hrušově. „Poslouchali jsme rádio. Praha pořád volala o pomoc, stavěly se barikády. Zatímco u nás už bylo po všem, tam se ještě válčilo,“ říká Libuše Durdová.

Ještě za války tajně snila o tom, že by mohla být zpěvačkou nebo tanečnicí. Reálně však přemýšlela, že se půjde učit k Baťovi a pak bude prodávat boty. Měla však obavy, jestli by ji vzali. Válečné vyučování jí moc nedalo a byla si vědoma toho, že pořádně neumí ani český pravopis. Po válce ji okolnosti donutily, že na další vzdělávání rezignovala.

„Neměli jsme ani halíř. Mamince nabídli, aby šla vydávat jídlo horníkům na šachtu, ale chvíli trvalo, než dostala aspoň malou zálohu. V těch dnech jsme žili hlavně z polévek, které nosila z práce. Když drátovna asi měsíc po vojně vyhlásila, že se mohou vrátit zaměstnanci, kteří tam dříve pracovali, šla jsem tam,“ vypráví.

Ústřední topení bylo jako sen

Matka pracovala na šachtě jen dočasně jako brigádnice. Než se jí podařilo vyřídit důchod po manželovi a najít si stálou práci, živila rodinu Libuše. V drátovně se vrátila do skladu, kde opět ukládala hřebíky. Pak přešla do zkušebny. „Ručně, později pomocí strojů, jsme zkoušeli odolnost různě silných drátů a lan. Výsledky jsme zapisovali. Bylo to velice přesné měření,“ říká. Z fabriky odešla na mateřskou dovolenou a už se tam nevrátila.

Její manžel Miroslav Durda byl zaměstnán u Československých státních drah. Pracoval v bohumínském depu, kde opravoval lokomotivy. Prvních pět let manželství žili v domku s jeho matkou a sestrou v části Bohumína Pudlov. Neměli tam koupelnu, prali na valše, topili uhlím v kamnech. Když mladí manželé dostali jednopokojový byt v Bohumíně, Libuše byla nadšená. Z kohoutků tekla studená i teplá voda, měli ústřední topení, plynový sporák a splachovací záchod. Připadalo jí to tehdy jako dar z nebe.

Syn Miroslav se jim narodil v roce 1953. Libuše s obavami sledovala politické procesy a vnímala nesvobodu po roce 1948, kdy v Československu začala komunistická diktatura. Její život se ale točil kolem rodiny. Vařila, uklízela, prala. Starala se, aby manžel i syn byli spokojení. Když chlapec dorostl, pracovala v drogerii v Bohumíně, pak v Orlové. Nakonec prodávala v potravinách v Ostravě. Manžel u dráhy moc nevydělával, ale mohli jezdit skoro zadarmo do Bulharska nebo Rumunska k moři. A v šedesátých letech si koupili první auto značky Škoda.

Libuše Durdová byla ráda, když v roce 1989 padl komunistický režim. Tak jako mnoho dalších pamětníků jejího věku si ale na sametovou revoluci moc nepamatuje. Daleko více si vybavuje vzpomínky z války, která zásadně ovlivnila celý její život. Jejím krédem je, aby lidé nedělali druhým to, co sami nechtějí zažívat. „Jak jsi ty k lidem, tak budou oni k tobě. A když někomu pomůžeš, dvakrát se ti to vrátí,“ uzavírá své vyprávění.