Fedor Durkot

* 1921

  • „Tam se bojovalo strašně. Tam jak byly stromy, většinou bukové, takové silnější kmeny – ty byly všechny ostřílené nábojema. Byly úplně ořezané, ani jeden strom neměl vršek. Kdo tam nebyl, to nikdy… Proto jsem říkal, nikdy jsem býval neřek, že se dostanu domů. A dneska jsem tady. Žiju, dělám, chodím a bez berlí. Toho jsem se nejvíc bál. Chodit s protézou a tak.“

  • „Za celou dobu, co jsem byl [na frontě], jsme nesměli napsat ani pohled domů. Pohledy jsme neměli, chtěli jsme posílat kolikrát z břízy kůru. Sundávali jsme ji a na to napsali jenom, že žijem. Ale naši [nic] nedostali. Když jsem byl zraněný a šel jsem do nemocnice, tak dali našim vědět, že jsem nezvěstný. Tak naši brali rok, maminka pobírala podporu, že jsem zahynul. A já, když jsem byl v naší armádě, tak už končila válka, tak jsem se dostal domů, a to bylo shledání, na které se nedá zapomenout nikdy. Přišel jsem domů a naše bydliště, domek, kde jsme bydleli, všechno srovnané se zemí, jenom komíny zůstaly trčet. Nezbyl jim ani jeden hrneček, jenom z konzervy, vyprázdněné konzervy pili čaj nebo kafe nebo něco. To bylo hrozné.“

  • „To bylo strašné, když chytili zajatce, Rusa, a vyzvídali, kdo je velitelem, jak se jmenuje oddíl a všechno, byli tvrdí jako křemen. Maďaři a Němci, když je dostali do rukou, tak [zajatci] byli biti jak žito. Myslel jsem si, že to ani nepřežijí. A nezradili nikdy, nikdy nezradili. A to říkali, že raději chtějí umřít, než by se vzdali.“

  • „Rusáci postupovali s kaťušema a jeden granát vybouchl blízko zákopů. Vedle mě byli ještě tři Maďaři – ostřelovač a dva pomocníci. Ti byli mrtví a mně to zranilo nohu. Odvezli mě do nemocnice do nějaké školy a v první řadě říkali: ,Nejlepší bude, když vám vezmeme nohu a pošleme vás domů.‘ Tak jsem to nedovolil a ono se to vyléčilo. Říkali, že v tom mám sněť z prachu, jak vybuchl ten granát, takže dostanu sněť a stejně přijdu o nohu. No a já chodím, vidíte, v osmdesáti a bez holí.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 03.01.2001

    (audio)
    duration: 44:04
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Na březovou kůru jsme psali domů vzkaz, že žijeme

Fedor Durkot se narodil ve východoslovenském městě Humenné roku 1921. Vyučil se krejčím v Mukačevu v tehdejší Podkarpatské Rusi. V říjnu 1940 narukoval na vojnu k maďarské armádě. Nejprve sloužil na území bývalé Jugoslávie, v roce 1943 byl poslán na východní frontu. V zákopových bojích za třetí říši málem přišel o nohu. Po zotavení a návratu na frontu se nechal zajmout, v sovětském zajateckém lágru strávil osm měsíců a poté narukoval k 1. československému armádnímu sboru. Na straně spojenců se účastnil Karpatsko-dukelské operace, bojů u Liptovského Mikuláše a u Žiliny. Po válce nejprve pracoval pro Správu Spojených národů pro pomoc a obnovu (UNRRA), poté se přestěhoval do Plzně, kde se živil jako krejčí. V Plzni žil i v době natáčení rozhovoru (2001).