Fedor Durkot

„Za celou dobu, co jsem byl [na frontě], jsme nesměli napsat ani pohled domů. Pohledy jsme neměli, chtěli jsme posílat kolikrát z břízy kůru. Sundávali jsme ji a na to napsali jenom, že žijem. Ale naši [nic] nedostali. Když jsem byl zraněný a šel jsem do nemocnice, tak dali našim vědět, že jsem nezvěstný. Tak naši brali rok, maminka pobírala podporu, že jsem zahynul. A já, když jsem byl v naší armádě, tak už končila válka, tak jsem se dostal domů, a to bylo shledání, na které se nedá zapomenout nikdy. Přišel jsem domů a naše bydliště, domek, kde jsme bydleli, všechno srovnané se zemí, jenom komíny zůstaly trčet. Nezbyl jim ani jeden hrneček, jenom z konzervy, vyprázdněné konzervy pili čaj nebo kafe nebo něco. To bylo hrozné.“

„To bylo strašné, když chytili zajatce, Rusa, a vyzvídali, kdo je velitelem, jak se jmenuje oddíl a všechno, byli tvrdí jako křemen. Maďaři a Němci, když je dostali do rukou, tak [zajatci] byli biti jak žito. Myslel jsem si, že to ani nepřežijí. A nezradili nikdy, nikdy nezradili. A to říkali, že raději chtějí umřít, než by se vzdali.“

„Rusáci postupovali s kaťušema a jeden granát vybouchl blízko zákopů. Vedle mě byli ještě tři Maďaři – ostřelovač a dva pomocníci. Ti byli mrtví a mně to zranilo nohu. Odvezli mě do nemocnice do nějaké školy a v první řadě říkali: ,Nejlepší bude, když vám vezmeme nohu a pošleme vás domů.‘ Tak jsem to nedovolil a ono se to vyléčilo. Říkali, že v tom mám sněť z prachu, jak vybuchl ten granát, takže dostanu sněť a stejně přijdu o nohu. No a já chodím, vidíte, v osmdesáti a bez holí.“