„Na Zbraslavi byla velká posádka vojenská, oddíl SS byl ubytován na zámku zbraslavským a ke konci války byla škola vyprázdněná a tam byli ubytovaní taky němečtí vojáci. My jsme bydleli přímo proti té škole, takže jsme sledovali, jak někdy v dubnu 1945 už se všichni ti vojáci stěhovali. Odjížděli směrem na Dobříš a zřejmě asi do zajetí k Američanům. 5. května večer jsme zjistili, že lidé zamalovávají bílou barvou všechny německé nápisy, tak jsme se jako děti dovtípili, že asi skončila válka. Což tedy byla pravda, ale následující den, 6. května, se před národním výborem shromáždila skupina lidí, kteří se začali ozbrojovat. Někdo tam přinesl zbraně a náboje a chystali se k obraně Zbraslavi proti těm německým SS oddílům. A z ničeho nic od náměstí začaly postupovat německé oddíly, ozbrojené, v zástupech, podél baráků, a z té ozbrojené skupiny, která stála před národním výborem, někdo vystřelil po těch německých vojácích. A v tu chvíli začala střelba, ti tu střelbu opakovali. My jsme museli honem od okna a odstěhovali nás hned do sklepa a tam jsme museli přežít tu střelbu, která trvala až do odpoledních hodin. A když jsme potom odpoledne přišli zpátky do bytu, tak jsme zjistili, že kousek od našeho domu leží na chodníku mrtvý muž v montérkách, v jiné ulici před lékárnou ležel mrtvý esesák, a tak jsme z toho byli jako děti celí vyplašení.“
„Po absolvování obecné školy a měšťanské školy tenkrát jsem chtěl studovat na gymnáziu, ale bohužel školská komise tehdejšího akčního národního výboru mi nechtěla dát doporučení ke studiu. A chtěli mě poslat na převýchovu jako kapitalistický dítě do dolů do Ostravy. Ale naštěstí v té komisi zasedal i farář Československé církve husitské, který se za mě přimluvil s tím, že do dolů může jít kdokoliv, ale když se někdo učí dobře ve škole, je chytrej, takže by měl jít studovat, protože z toho bude mít stát daleko víc. Takže mi nakonec to doporučení ke studiu na gymnáziu, tehdy už to byla jedenáctiletá střední škola, mi to doporučení dali. Nevím, jestli to udělal z čistého altruismu, nebo z takové solidarity, že já jsem chodil jako mladší kluk ministrantovat a on to věděl, tak jako z té ekumenické solidarity mně tohle doporučil. Gymnázium jsem vystudoval, ale dost složitě, protože v té době, když zemřela maminka a opatrovala nás teta, tak jsme vlastně moc vlastních finančních prostředků neměli. Majetek nám znárodnili a to, co jsme měli uložené v bance, tak z toho se staly tzv. vázané vklady, kterými bylo možné disponovat pouze s povolením soudu. Z toho jsme dostávali vyplacený sirotčí důchod a pokud jsme chtěli koupit třeba zimní oblečení nebo něco navíc, tak jsme museli podávat žádost, tedy ne my, ale náš poručník, žádost o uvolnění určité částky peněz, třeba na nákup zimního oblečení pro nás.“
„Abych byl upřímný, myslel jsem si, že ze mě bude slavný vědec a že budu funkcionář na Prezídiu Akademie, že se stanu slavným… ale v tom osmašedesátým mi spadnul hřebínek a zjistil jsem, že takovou perspektivu zdaleka nemám, když nejsem ve straně. Dokonce se v jednom období, právě po té normalizaci, kdy byly prověrky a kdy ze strany odešla spousta lidí, se uvažovalo o tom získat nové členy do strany. A dokonce padla volba i na mě, že by mně měli nabídnout členství ve straně. Ale naštěstí vyslali jednu zástupkyni toho komunistického výboru Akademie na Zbraslav, do místa bydliště, aby si zjistili, jestli jsem vhodný kandidát do strany. A ta soudružka pak přijela s tím, že jsem měl náboženskou výchovu, že jsem byl ministrant a že jsem buržoazního původu, tak si to komunisti rozmysleli a vůbec mi to nenavrhli. Za což jsem byl velice vděčný, protože v tu dobu bylo velice obtížné odmítnout nabízené členství ve straně, protože to znamenalo, že jste reakcionář – a tím by se můj celý osud změnil. Takhle jsem se snažil být loajálním a tím pádem mi bylo nakonec umožněno i cestovat, ovšem jen do socialistických nebo rozvojových zemí. Do kapitalistických mě nepustili.“
„Pražské jaro mě naplnilo velikou nadějí, že se celá situace změní, ale bohužel vstup sovětských vojsk všechny moje naděje zničil. V tu dobu jsem pochopil, že pokud nebudu ve straně, nebudu komunista, což jsem nikdy nebyl, takže mě veliká profesní kariéra nečeká. Proto jsem se rozhodl, že budu sbírat známky. Tomu jsem věnoval kromě odborné vědecké práce hodně energie a hodně úsilí. Dokonce jsem se vypracoval tak, že moje sbírky byly oceňovány zlatými medailemi na některých výstavách.“
„Musím říct, že moje dětství nebylo příliš veselé. Tatínka jsem ztratil, když mi byly čtyři roky. Maminka mi umřela, když mi bylo jedenáct, takže jsme zůstali se sestrou sami. Naštěstí nás vychovávala maminčina sestra, naše teta, takže ta ztráta rodičů nebyla tak veliká. Nicméně naši rodiče byli bohatí. My jsme byli v podstatě děti buržoazního původu, takže když nastala komunistická vláda, tak jsme bohužel byli trochu perzekvovaní. Vzali nám většinu majetku, ale protože už byli rodiče mrtví, tak nás nakonec komunisti nechali i vystudovat.“
„Bohužel jsem jako dítě zažil druhou světovou válku. Byli jsme pořád doma, nikam jsme nesměli. Všude byli němečtí vojáci. Zažili jsme i revoluci, kdy se u nás střílelo. Bydleli jsme na Zbraslavi a tam byla veliká přestřelka na ulicích, takže jsme museli být schovaní ve sklepě. Naštěstí ale potom přijeli Rusové, tak jsme je vítali, ale to už je jiná kapitola.“
František Dusbábek se narodil 4. ledna 1937 v Praze. Vyrůstal ve Zbraslavi (dnes Praha 5) v dobře situované rodině advokáta. Rodina vlastnila ve Zbraslavi dům a Františkův otec navíc krátce před válkou zakoupil zámek s hospodářskými pozemky v jižních Čechách. V roce 1940 otec ale nečekaně zemřel a o sedm let později i Františkova matka. O Františka a o jeho o rok starší sestru se pak starala teta. Jako osmiletý byl svědkem dramatických událostí spojených s koncem války, kdy se Zbraslav ocitla v obklíčení jednotek SS. Po komunistickém převratu byla znárodněna většina majetku, kterou sourozenci Dusbábkovi po rodičích zdědili. Přestože se tak ocitli zcela bez prostředků a následující roky žili ve velmi nuzných podmínkách, byli považováni za děti s buržoazním původem a podle toho s nimi bylo i nakládáno. Nadanému Františkovi nemělo být umožněno po obecné škole další studium, namísto toho měl být odeslán na práci a převýchovu do ostravských uhelných dolů. Že k tomu nakonec nedošlo, byla zásluha zbraslavského faráře, který tehdejší komisi místního akčního výboru přesvědčil o opaku a František doporučení ke studiu dostal. Po maturitě pokračoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a už na základě své diplomové práce se dostal do povědomí vědecké komunity. Většinu své profesní kariéry pak strávil v Parazitologickém ústavu Akademie věd v Českých Budějovicích. Nikdy ale nevstoupil do komunistické strany, což mu, hlavně v období tzv. normalizace, přineslo nechtěný profesní útlum. Počátkem 80. let Františka Dusbábka navíc kontaktovala Státní bezpečnost, která si ho kvůli jeho profesním kvalitám a předpokládaným kontaktům vytipovala jako kandidáta tajné spolupráce. Spolupracovat s nimi odmítl. Teprve po roce 1989 se mohl začít naplno věnovat svému oboru a rodině byla současně v restitucích vrácena většina původního majetku. František Dusbábek je světově uznávaný vědec v oboru parazitologie, je ženatý a roku 2023 žil ve Zbraslavi.
