The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Dušek (* 1941)

• narodil se 17. ledna 1941 ve Starém Klíčově (Domažlicko)

• následně se rodina přestěhovala na Stachy (okres Prachatice) a roku 1948 do Sušice

• roku 1951 byl jeho otec zavřen pro vlastizradu – převaděčství

• v letech 1951 až 1960 žil s matkou a sestrou v Plzni, kde se vyučil, a pak pracoval ve Stavebním podniku

• roku 1960 byl otec propuštěn na amnestii

• v letech 1960 až 1962 absolvoval vojenskou službu a pro příští dva roky se vrátil do Stavebního podniku

• v srpnu 1964 se nevrátil ze zájezdu do Anglie a emigroval

• o rok později přesídlil do Austrálie, kde se zabydlel a roku 1972 získal občanství

• roku 1973 dosáhl zrušení československého občanství a trestu odnětí svobody za emigraci

• roku 1977 prvně navštívil Československo

• od 70. let stavěl trimaran a následně se na něm plavil

• během posledního desetiletí si buduje zázemí v Čechách

• poslední čtyři roky žije trvale v Sušici

Josef Dušek starší se narodil v červenci 1910 na gruntu v Masákově Lhotě u Zdíkova (okres Prachatice). Měl čtyři sestry. Vyučil se zedníkem, grunt přenechal své nejstarší sestře a stal se policistou. Proti vůli své rodiny si namluvil pohlednou a o deset let mladší Jarmilu Fronkovou z dobře situované rodiny, kterou si roku 1940 vzal.

Žili na Chodsku ve Starém Klíčově, ale manželství nebylo šťastné, což pociťovaly i jejich dvě děti – Josef Dušek, který se narodil roku 1941, a jeho sestra. Josef Dušek starší se brzy začal utíkat k různým aktivitám mimo rodinu.

„Táta během války pomáhal partyzánům, a když se pak jako policista nechal přeložit na Stachy, aby to měl blíž k rodině, nechali ho u SNB, protože měl dobrou čárku v komíně. Po komunistickém puči musel vstoupit do strany, a když pak začali lidi utíkat přes hranice, tak se do toho namíchal a převáděl.“

Josef Dušek starší byl jedním z dílků větší převaděčské skupiny. Přijímal informace od nadporučíka Bejčka a podplukovníka Havlíčka z Klatov a předával je zainteresovaným osobám – dopravcům, mezi něž patřil i jeho švagr Vítovec, chalupářům, organizátorům a samotným převaděčům.

Stezka vedla ze Zadova přes Churáňov, Zlatou Studnu, Horskou Kvildu, kolem Černé hory a přes slatě. Ve slatích byl nejnebezpečnější, asi dva kilometry dlouhý úsek, také po kládách umístěných pod vodou.

Josef Dušek starší nejprve sloužil ve stanici Stachy a následně byl pro utajení informací o převaděčích pro jistotu přeložen do Sušice jako vrchní strážmistr SNB ve funkci velitele stanice NB Sušice. Nakonec byla ovšem skupina odhalena a její členové souzeni. Jako vlastizrádce byl odsouzen na dvaadvacet let odnětí svobody.

„Naše rodina se celá rozbourala. Museli jsme opustit esenbácký byt a přestěhovali jsme se do Plzně, kde měla máma rodiče. Musela se nechat rozvést, aby dostala práci, a našla si jiného. Já jsem si žil pro sebe.“

Pamětník se vyučil zedníkem. Vojnu strávil u PTP se základnou v Týnci (v okrese Klatovy). Členem KSČ se nikdy nestal, přijal členství pouze v ČSM – aby měl možnost věnovat se svým zálibám. Plaval, bruslil, modelařil a zajímal se o techniku. Stal se členem Aeroklubu v Plzni a létal na větroních.

Když se však provalilo, že jeho otec byl vězněn, musel letadla opustit, a tak se začal věnovat lodím a plavil se na Boleveckém rybníku.

Do světa

Otec byl propuštěn v rámci amnestie prezidenta Novotného v roce 1960. Místo veselého a společenského člověka se však domů vrátil zlomený a nemluvný marod. Blízké vztahy se mu již navázat nepovedlo.

„Táta byl doma na podmínce a já se začal zajímat o politiku. Kdybych se do něčeho zamotal, to by byl průšvih. Uznal jsem, že nemá smysl bojovat hlavou proti zdi, a rozhodl jsem se, že zmizím.“

Svá další léta věnoval úsilí o emigraci. Nejprve se pokoušel najít cestu ven skrze zájezd do Chorvatska, ale jeho matka to – s pomocí domovní důvěrnice – překazila. Pak začal stavět rogalo, ale díky štěstěně nakonec našel schůdnější a bezpečnější cestu v podobě výměnného pobytu v Londýně v srpnu 1964.

V Anglii se navázal na polský spolek emigrantů, který ho v prvních dnech emigrace zaopatřil. Během jednoho roku se naučil anglicky, věnoval se řemeslu a zařídil si možnost emigrace do Austrálie. Pobyt v Anglii byl pro něj velkým prozřením v celosvětové politické situaci.

Sydney

Roku 1965 se vypravil za tetou a strýcem do Melbourne, ale už předem si zvolil za místo svého příštího života Sydney, protože je to krásný přístav a Josef Dušek se chtěl věnovat jachtařině.

„V Sydney jsem měl adresu na jednoho místního evangelického kněze. Bydlel přímo u přístavu v malé kapličce. Staral se o ovečky. Přišel jsem k němu s kufříkem přímo z mola, bylo to asi sto metrů. Představil jsem se mu a on řekl: ‚Jo, tak tě někde ubytujeme.‘ A našel mi práci obkladače.“

Josef Dušek se postavil na vlastní nohy. Měl práci, zajištěné bydlení a přátelil se s členy imigrantských spolků, kteří pořádali různé společenské a sportovní akce.

Po roce a půl se rozhodl zkusit štěstí ve Spojených státech amerických, kde strávil tři měsíce. Prohlédl si Expo v Montrealu a pro nedostatek práce pro pokrývače v Kalifornii, jeho základně, se vrátil do Austrálie. V Sydney snadno navázal na svou předchozí pracovní činnost, byl znovu zavalen zakázkami, koupil si domek a navázal intimní vztah s Jane Gloore.

Srpen 1968

„Sokol organizoval demonstrace, ale co jsme mohli dělat, byli jsme daleko. Byly tam stovky lidí, hlavně Poláci, pár Slováků. Trošku jsme si tam zadupali, bylo to rozmáznuté v televizi, ale to bylo všechno. Australákům to bylo jedno, nebylo to u nich. Nedalo se nic dělat.“

Proběhlo několik demonstrací a pak všechno usnulo.

Vlna emigrantů po srpnu 1968 se v Austrálii z pohledu „starousedlých emigrantů“ nezapsala příliš kladně. S Australany ani se starousedlíky nenavázali dobré vztahy a bylo na ně pohlíženo jako na emigranty ekonomické.

Josef Dušek s Australany vycházel dobře. Věděl, že když je člověk poctivý a nebojí se práce, je mu země otevřená. Roku 1972 získal australské občanství. Poctivě a zručně pracoval a věnoval se svým zálibám. Pronajal si garáž, ve které stavěl loď, trochu procestoval australské vnitrozemí, kopal opály a o Vánocích navštěvoval svou tetu v Melbourne.

Návštěva Československa

Pamětník dostal v Československu za útěk ze země trest odnětí svobody na devět měsíců. Poté, co mu bylo uděleno australské občanství, mohl prostřednictvím svého otce zažádat o zrušení občanství československého, čehož dosáhl roku 1973. Se zrušením občanství odpadl i trest a Josef Dušek se mohl chystat na návštěvu vlasti.

Prvně se do Československa podíval roku 1977. Setkání s rodinou bylo velmi emotivní. V následujících letech se do Československa pravidelně vracel.

„Příbuzní z tátovy strany mou emigraci schvalovali, byl jsem rád. Věděli, že je to pro mě lepší.“

Po sametové revoluci mu bylo československé občanství automaticky vráceno.

Život po boku lodě Dalibor

„Loď jsem plácal sedm let a pak se v Austrálii dostali k moci labouristi, zakuklení komunisti. To mě popíchlo. Prodal jsem barák a loď dokončil. Říkal jsem si, že mám loď, a kdyžtak odjedu, protože kdyby tu začal nějaký zmatek, tak jako první půjdou po antikomunistech. S partou z Anglie jsme pak na lodi závodili. Také jsem měl v plánu vozit lidi, ale na to to bylo malé. Nakonec jsem loď převezl do Chorvatska.“

S Jane během půl roku projeli celou Evropu. Josef Dušek pak trávil svůj čas rozdvojeně. Australskou letní sezonu jako obkladač a na zimu, evropské léto, nasedal na svou loď u evropských i jiných břehů. Účastnil se mnohých závodů a exhibičních jízd.

Během jedné z plaveb objevil u Cartageny mělkou písčitou lagunu La Manga del Mar Menor, která byla ideální pro jeho trimaran s nízkým ponorem. Deset následných sezon vozil hosty jednoho z hotelů v laguně. Když se obchod přestal dařit, přesunul loď nejprve do Janova, Messiny, Chorvatska, až doputoval na Lipno, zahradu v Sušici a pak na Orlík.

Zpět do Čech

Už během posledních australských let si začal zařizovat zázemí v Čechách. Tušil, že vztah s Jane je za zenitem, a lákalo ho to zpět do vlasti. V Sušici si koupil dům, který dočasně obývala jeho neteř, ale nakonec se spolu bohužel nepohodli.

„Je to logické. Nežil jsem tu čtyřicet let, pro ty mladé lidi jsem byl cizí. Barák budu nakonec muset přepsat na příčkaře. Od té doby, co mi vzali tátu, jsem byl sám, to byla má jediná opora. S mámou jsem byl rozvázaný od začátku.

Když se táta vrátil z vězení, tak měl ten handicap. Normálně jsme se pobavili, ale to bylo všechno, nikdy už jsme hlubší vztah neměli. Zkoušel jsem to, ale už to nešlo. Měl jsem jiné zájmy a on už žádné zájmy neměl, a pak byl nemocný.“

Josef Dušek je na svého otce hrdý. Ze soudních spisů, které si vyhledal, se dozvěděl mnoho dalších reálií, o kterých jeho otec nemluvil a nejspíš ani mluvit nesměl. Příběh svého otce se snaží zveřejňovat a vyhledat předvedené osoby. Další jeho snahou je výstavba pomníku převaděčům. Jeho představou je srubový kostelíček v blízkosti bývalé železné opony.

Dnes

Josef Dušek žije již čtyři roky plně v Sušici, má české i australské občanství a pobírá australskou penzi. Stýká se především s mladými lidmi, protože s příslušníky své generace si nemá co říct. Zapojuje se do sušického veřejného života. Žije ve velkém domě, jehož část pronajímá. S Jane si čas od času vymění e-mail.

V domě má zázemí pro své koníčky, kterým se díky každoročně tuženému zdraví na moři může plně věnovat. Od jachtařiny se vrátil k létání a nyní ve spolupráci s prof. Pištěkem z Masarykovy univerzity vyvíjí novou turbínu. Půdu má plnou vyřazených motorů od vojáků, ve stodole má surfovací prkna, která si postavil, a celý dům s pomocí skvělých sušických řemeslníků přestavuje.

Trimaran Dalibor kotví na Orlíku, kde čeká na svého kupce. Cena je 30 000 eur, což zhruba odpovídá pořizovacím nákladům pomníku převaděčů.