Josef Dušek

„Po vojně se mi víceméně podfukem dostal do ruky poukaz na dovolenou v Anglii – přes známého, který mi zblafnul, že jsem dobrý budoucí komunista. Čtrnáct dní jsme byli ve Walesu, v campech, ve kterých byla za války poschovávaná děcka v dřevákách, a pak nás vzali na tři dny do Londýna. Pobíhal jsem tam, měl jsem nějaké kontakty na české emigranty. Například na jednoho člena bývalé vlády, ale to mi nějak nesedělo. Dopadlo to tak, že jsem se tam rozhodl zůstat. Měl jsem asi pět liber v kapse. Udělal jsem to tak, že na poslední snídani, když už jsme věděli, že odjíždí autobus, jsem akorát napsal lístek ‚Zůstávám na Albionu‘, strčil ho vedoucímu do ruky a odešel. Měl jsem jen kufřík s věcmi. Šel jsem se přihlásit na policajty a tam bylo naštěstí zavřeno. Nikdo tam nebyl. A co teď? Žádný kontakt. Nic. Anglicky jsem uměl jen pár slov. V našem hotýlku na recepci byla Polka a s tou jsem se domluvil. Zvedla telefon, zavolala polským emigrantům, kteří v Anglii měli polovojenskou organizaci pro válečné piloty. Měli tam poměrně dobrou základnu. Odvezli mě na ústředí, dali mi guláš a zavolali někomu dalšímu. Přijel pro mě jeden Čech, který mě u sebe ještě čtrnáct dní schoval, protože jsem měl vízum na měsíc. Byl to plukovník Kokrda, který byl za první světové války legionářem. Pak jsem si udělal kurz angličtiny. V Anglii jsem zůstal v srpnu roku 1964 a už na Vánoce jsem měl hotové papíry k emigraci do Austrálie, protože jsem uměl řemeslo a byl jsem uprchlík.“