The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Dvořák (* 1943)

• narozen 5. února 1943 v Berlíně

• přestěhován s matkou Haljou Kuzmenko do Rokytnice nad Jizerou do pracovního tábora

• 9. dubna 1945 matka zemřela na tuberkulózu

• dostal se do péče rodiny Dvořákových

• 14. října 1953 dostali souhlas k adopci a Vladimír přijal příjmení Dvořák

• v srpnu 1959 získal československé občanství

• vyučil se formířem ve slévárně

• pracoval ve slévárně v Desné a později v Rokytnici nad Jizerou

• v roce 1965 se oženil se Zuzanou Stierankovou, vychovali dva syny

• 21 let pracoval v harrachovském dole

• v prosinci 2021 ovdověl

• v roce 2022 žil v domově důchodců v Rokytnici nad Jizerou

Halje Kuzmenkové bylo něco málo přes dvacet let, když odjela do Berlína. Pocházela z Ukrajiny z obce Ponornicja v Černihivské oblasti. Jako tehdejší občanka Sovětského svazu ale nevyrazila na výlet. V Evropě zuřila druhá světová válka a Halja Kuzmenková musela opustit domov kvůli povolání na nucené práce do Německé říše. Stala se tak jedním z milionů lidí, které německé válečné hospodářství přinutilo pracovat v tíživých podmínkách pro válečný průmysl. 

Halju přidělili na práci pro firmu Siemens-Schuckert Werke. 5. února 1943, necelý měsíc po jejích dvaadvacátých narozeninách, se jí narodil syn Vladimír. V témže roce došlo díky cílenému bombardování spojenců ke zničení podniku, pro který nuceně pracovala. „Po nějaké době začali Angličani dělat na Berlín nálety a Siemens vyhořel. Pak ty, kteří byli pracovně schopní, Němci rozvezli po svých filiálkách. Jedna byla tady v Rokytnici nad Jizerou, tak jsem se s mámou dostal sem,“ popisuje syn Halji Kuzmenkové Vladimír Kuzmenko. Po její smrti ho přijala česká rodina a stal se Vladimírem Dvořákem.

Do konce války nezbývalo mnoho měsíců, stále jich ale bylo více, než těch, které čekaly Halju Kuzmenko. Zemřela 9.dubna 1945 na tuberkulózu v jablonecké nemocnici. Kde je pohřbena se dodnes neví. Zůstal po ní dvouletý sirotek Vladimír Kuzmenko. Zachránil ho Josef Dvořák, který znal Halju od vidění.

Ve dvou letech jsem vážil sedm kilo

Občas se potkali při vykládání vlaků na rokytnickém nádraží, kam přijížděly náklady a materiál do fabrik, kde pracovali. Kolega Josefa Dvořáka jednou na situaci mladé Ukrajinky upozornil. Dvořákovi nemohli mít vlastní děti a poté, co se dozvěděli o na smrt nemocné Halje a jejím malém chlapci, snažili se zjistit vše důležité pro to, aby si ho mohli osvojit. Když bylo zřejmé, že se Halja neuzdraví, navštívili ji v nemocnici, dostali její souhlas a o chlapce se začali starat už v čase její hospitalizace.

Trvalo ale několik měsíců, než se podařilo přesvědčit německé úřady, že dítě může být v péči české rodiny. Když zemřela Halja, začal nelehký proces přetahování se o možnost vychovat chlapce v krkonošském stavení. Nejdříve bylo ale nutné jemu samotnému zachránit život. Kombinace drsných válečných podmínek nuceně nasazené Halji a její nemoci způsobila, že Vladimír trpěl podvýživou, sám měl tuberkulózu a navíc zcela neslyšel na jedno ucho a na druhé nedoslýchal.

„Naši mě zachránili. Jak se říká, hrobařovi z lopaty mě sebrali, protože mi doktoři dávali asi týden života. Tříč spadala ještě do německých Sudet, Vysoké nad Jizerou už ne. Bylo české. Ta dvě místa mezi sebou měla celnici, přes kterou se muselo chodit. Tehdy bylo hodně sněhu, ve Vysokém měli od kostela na náměstí vykopaný i tunel. Máma se se mnou v náruči musela bořit sněhem až do vysocké nemocnice, aby se vyhnula financům.“

Ve dvou letech vážil jako jiné děti v půl roce, nerozuměl češtině, neměl žádné jiné příbuzné, o kterých by kdokoli věděl. Neexistovaly informace o otci ani rodině zesnulé Halji – jediný, kdo o chlapce stál, byli manželé Dvořákovi z Tříče a později Sovětský svaz.

Německé rodiště, sovětské občanství, český domov

Osvojit si ovšem chlapce, jehož doklady shořely při požáru v Berlíně, matka zemřela a u otce se psalo „neznámý“, nebylo v poválečném Československu nic jednoduchého. Josef Dvořák psal v únoru 1946 v žádosti o adopci adresované Okresnímu Národnímu výboru v Jilemnici následující: „Toto děcko převzal jsem z lágru v Rokytnici nad Jizerou v tak zuboženém stavu, že již 13. ledna 1945 byl jsem nucen po řádné lékařské prohlídce nechat jej v nemocničním léčení po dobu čtrnácti dnů a od té doby jest v stálém lékařském ošetření, takže mohu říci, že děcko je již ze dvou třetin zdrávo a jest v tak dobrých rukou, že snad ani vlastní matka by jemu takovou lásku a píli nedala, jaká se u nás jemu dostává.“

O tři roky později, během kterých jejich žádost nenašla vyslyšení, doplnil původní text adresovaný tentokrát velvyslanectví SSSR těmito slovy: „Podle nařízení ministerstva vnitra máme nyní dítko odevzdati k repatriaci do SSSR. Víme, že SSSR se s největší péčí stará o děti v okupaci osiřelé, víme, že mládež SSSR má všechny možnosti plného rozvoje, avšak i v naší lidově demokratické republice nyní po vzoru SSSR jsou zajištěny podmínky pro tento rozvoj, jakož i výchova v socialistickém duchu, k niž chceme sami jako příslušníci KSČ přispívati.“

Josef Dvořák, kterému už chlapec říkal táto, v dopise ještě argumentoval tím, že by dítě vlastně podruhé přišlo o rodiče. Po další čtyři roky pro něj musel pravidelně žádat o povolení k pobytu a mezitím dále dohledávat možnosti, jak právně učinit Vladimíra jejich synem a československým občanem.

Usnesení o osvojení vydal jilemnický soud až 14.října 1953. Tehdy se ve svých deseti letech stal z Vladimíra Kuzmenka Vladimír Dvořák. Nezískal tím nicméně československou státní příslušnost. Pro nabytí československého občanství museli jeho adoptivní rodiče dohledat další doklady nebo doložit jejich zničení ministerstvu vnitra. Důležité bylo také zjištění, že ani se sovětským občanstvím to nebylo po stránce dostupné dokumentace tak horké.

Na obyčejném papíře přišlo Dvořákovým na podzim roku 1958 rukou psané stručné sdělení v tomto znění: „Skutečná situace o Vladimíru Dvořákovi je v tom, že konsulat. oddělení velvyslanectví SSSR v Československé republice nedisponuje zprávami o jeho státním občanství. M. Kuzněcov.“ Poté mohli Vladimíra Kuzmenka zapsat do zvláštní matriky v Brně. Vlastního rodného listu se tak pamětník dočkal v létě 1959, když mu bylo 16 let.

Sluch mi poničila infekce nebo bombardování

Mezitím ho Dvořákovi, Josef  a Emilie, rozená Kučerová, vychovali. Otec pocházel z Dolní Dušnice. Pracoval jako tkalcovský mistr v rokytnické továrně Prellogg, místní jí říkali Preložka. Když ji v roce 1949 zavřeli, získal práci ve Vysokém nad Jizerou, kde zůstal až do důchodu. Matka, která trpěla epilepsií, byla v domácnosti a jako mnozí zde si přivydělávala navlékáním korálů. Pocházela z Bratrouchova. Společně žili v Tříči.

Vladimír Dvořák chodil v Tříči do malotřídky. I když byl bystrý, učení mu působilo problémy kvůli silné nedoslýchavosti. K příčině tak závažného poškození sluchu říká: „Jsou dvě možnosti: buď jsem dostal oboustranný zánět středouší, nebo jsem zažil v Berlíně bombardování. Jakmile neotevřete při výbuchu pusu, tak vám tlak vzduchu protrhne bubínky, když je to někde poblíž. Nikdo už ale na pravdu neuvede, jak se to vlastně přihodilo.“

Naslouchátka neexistovala a operace se dočkal až v roce 1956, v čase, kdy chodil zrovna do tanečních. Vynahradil si to o pár let později, když jako sléváč shodou okolností bydlel v Tanvaldu na ubytovně, v jejímž přízemí probíhaly taneční kurzy. Naučil se výborně tancovat, prováděl i předtančení. Krom čilého kulturního a společenského života jezdil pamětník také na bobech za Jiskru Tanvald. Jako vyučený slévač formíř pracoval ve slévárně v Desné, kde vyráběli bočnice k tkalcovským stavům a další součástky.

S budoucí ženou jsem poprvé tancoval na pouti

Později šel Vladimír Dvořák pracovat a bydlet do Rokytnice nad Jizerou. Vrátil se blíž domovu kvůli rodičům, kteří kvůli úbytku sil a zdraví potřebovali jeho pomoc. Nastoupil do malé slévárny při společnosti SEBA. Vyráběli náhradní díly ke stavům. V kantýně vídal sympatickou černookou Zuzanu původem ze Slovenska. „Tak jsme po sobě pokukovali a pak jsme se potkali na rokytenské pouti. Byl krásný den, na motorce se dalo jezdit jen tak v košili, bylo teplo, což se pokaždé nepovede. Tam jsme si spolu zkusili zatancovat a sedli jsme si. Zaujalo mě, že jí zemřela máma, když jí byly čtyři roky, mně ve dvou, tím jsme se celkem sblížili.“

Po roce čekala pamětníka vojna v Rakovníku, kde dva roky sloužil. Měl na starost baterie do nákladních aut, které udržoval v neustálé pohotovosti. Naučil se je také opravovat. I díky téhle zkušenosti dnes propaguje u aut hybridní pohon.

Se Zuzanou, která byla o dva roky mladší, na sebe počkali. Vzali se 6. února 1965 nedlouho po pamětníkově návratu z vojny. Dvakrát se během společného života jeli podívat na Slovensko, po smrti tchána už tam ale nebyli. S odstupem deseti let se jim narodili dva synové, Vladimír a Libor a dočkali se od nich vnoučat, o kterých Vladimír Dvořák rád a radostně vypráví. Žili v Rokytnici, v Tříči měli chalupu, chodili po horách, střídali se v docházení na pracovní směny a v péči o děti. „Neměli jsme čas se ani pohádat.“

Sirény se rozezněly na protest proti sovětské okupaci

Když v osmašedesátém roce vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy, burácela nad Krkonošemi letadla invazních vojsk směrem na Prahu, Vladimír Dvořák ležel oné srpnové noci v nemocnici kvůli uším. Vzpomíná, jak si své nejvíc vytrpěla manželka Zuzana, když pečovala doma o sotva tříletého syna a neměla tušení, jak zlověstné hučení motorů armádních letounů promění jejich budoucnost.

„Měl jsem spolupracovníky, kteří na to doplatili: v Harrachově ve sklárně někdo pustil sirénu, když přijely tanky. To nebylo nic pro komunisty, takže ředitel musel odejít z fleku. Jeho zeť, Vašek Kratochvíl, měl za ženu dceru tohoto ředitele Stříbrného a oba museli také hned odejít a nic jiného nenašli než práci v dolech. Tak přišli do dolů a já měl takovéhle spolupracovníky.“ Stejný osud potkal i ředitele samotného dolu, protože když jeho syn zaslechl v reakci na invazi puštěnou sirénu skláren, nečekal a spustil i tu důlní. Vyhazov čekal jeho i otce.

Do harrachovského dolu nastoupil pamětník poté, co po deseti letech skončil provoz malé slévárny: „Tenkrát byla v republice taková tendence, že se zruší veškeré malé slévárny a všechnu výrobu převezmou velké. Kombináty, kde se jelo na tuny a ne na nějaké metráčky, co jsme dělali my,“ vzpomíná.

Ještě zkusil práci v tkalcovně, ale bál se tam o uši a práce ho nenaplňovala. V dole musel začít od píky, což znamenalo nastoupit jako spodní narážeč. Postupně se vypracoval přes všechny profese „od jámy až na dílo“, naučil se vrtat, udělal si střelmistrovské zkoušky. Nemoc zad ho ale po čase posadila jako strojníka za těžební stroj. Pracoval v něm celkem 21 let, během kterých s nemalou dávkou štěstí přežil i jeden nehezký pád při rekonstrukci jámy.

Vladimír Dvořák nikdy nevstoupil do strany, i když ho průběžně naháněli. Komunismus neměl rád: „Viděl jsem, jak to kolem mě chodí. Měl jsem nabídky, abych šel taky do strany, ale to mě vůbec nelákalo. Byly to nešvary. Kdo měl hvězdu, měl pravdu a nikdo s tím už potom nehnul.“

Nikdo už na pravdu neuvede, jak se to vlastně přihodilo

Když se dostal malý Vladimír do výchovy manželů Dvořákových, byli už čtyřicátníci. Sám založil rodinu brzy a každému by doporučil, aby měl děti mladý a mohl jim nabídnout aktivní rodinný život. „Dnes se všechno oddaluje. Vytvořit si rodinu někdy ve čtyřiceti, to je pozdě. Já to mám zažitý – když bylo máti třicet devět, tátovi čtyřicet pět, patnáct let uteklo jako voda a šel tenkrát do důchodu. Táta byl po infarktech, máma nemocná. Dokud jste zdraví, mějte děti, jinak s vámi to dětství prožijí,“ radí dnešní mladé generaci.

Na svoji vlastní maminku Halju si pamětník nepamatuje. Zbyla mu po ní akorát jedna průkazová fotografie a úmrtní list. Když se snažil v dospělosti zjistit, kde je pochovaná, žádná z matrik mu odpověď na otázku, kam může položit květiny, neposkytla. Ptal se v jablonecké nemocnici, kde na tuberkulózu zemřela. Odpovědí mu bylo, že se dokumenty o pacientech z dob konce války nedochovaly. Nepomohla ani návštěva na hřbitovní správě. Své pátrání shrnuje slovy: „Bohužel jsem nic nedohledal. Nedá se nic dělat. Nebyla sama. Vždyť je to ve světě pořád, že jsou tu poztrácený lidi, zahrabou je do zákopů, přikryjí buldozerem a nazdar.“

Mám syndrom zlomeného srdce

Vladimír Dvořák neví, jestli Halja Kuzmenko odjela z Ukrajiny již těhotná nebo přišla do jiného stavu až v Berlíně. Nezná své kořeny a mnoho detailů o tom, jak vypadaly jeho první dva roky života. Z této doby neexistuje dokumentace, jen ústní předávání. Kořeny ale zapustil v Krkonoších díky péči adoptivních rodičů a jejich houževnatému boji za jeho osvojení i československé občanství. Rodičům, kteří zemřeli s dvouletým odstupem v sedmdesátých letech, by udělil medaili za zásluhy a vůči těm, kteří jim za války i po ní pomohli postavit na nohy neduživého chlapce, cítí celoživotní vděčnost.

V prosinci 2021 Vladimír Dvořák ovdověl. Byl u své umírající ženy až do posledního dechu, na pohřbu jí nechal zahrát slovenskou písničku „Nečakaj ma už nikdy“, která zazněla na jejich svatbě. Snaží se i nadále žít aktivně, jezdí na výlety i návštěvy, vídá syny s rodinami, uklidí i uvaří, ale netěší ho to jako dřív a říká:  „Člověk má zlomený srdce tím, že odejde ten nejbližší.“