Vladimír Dvořák

„Já jsem je tu nezastihl, byl jsem v nemocnici. Byl jsem právě s ušima. Nejvíc to vytrpěla manželka. Měla strach, klukovi byly slabé tři roky, lítala tu nad námi letadla, pořád to hučelo. Ale aby přijeli přímo do Rokytnice, to ne. Oni se blížili k Praze, všechno se stěhovalo dolů. Měl jsem ale spolupracovníky, kteří na to doplatili: v Harrachově ve sklárně někdo pustil sirénu, když přijely tanky. To nebylo nic pro komunisty a ředitel musel odejít z fleku. Jeho zeť, Vašek Kratochvíl, jehož máma pocházela z Tříče a oni bydleli v Rokytnici, si potom vzal dceru toho ředitele Stříbrného. Oba museli odejít z fleku. Nenašli práci, jedině v dolech. Tak přišli do dolů a já měl takové spolupracovníky. Ještě v dolech, mladej syn ředitele, který tam byl na letní brigádě, protože studoval strojařskou průmyslovku v Jablonci, slyšel sirénu dole, tak také pustil sirénu v dolech. Je to na konci Harrachova pod vodopádama. Tak také musel ředitel odejít z fleku.”

„Měl jsem štěstí i na lidi v Tříči, že mě brali. Tenkrát to bylo po válce, nebylo nic k sehnání. Sedláci vypomáhali s vajíčkama a nebo dalšími potravinami, co se dalo, protože tenkrát bylo všechno na lístky. Naši měli zase díky mně přístup k těmhle věcem, protože se mě i ty sousedi snažili vytáhnout z nemoci a podvyživení, což bylo dobré. Po téhle stránce mohu říct, že jsem měl kliku na sousedy.“