Jarmila Dvořáková

„Oni byli odsunutý z Krnova, tam bydleli, odtamtud pocházeli. To byla oblast, kde bylo vysídlování těch Němců, a tak je odsunuli do Králík a tam byli soustředění v nějaké hale a bylo jim tam hodně. Tam si pro ně hospodáři z východních Čech mohli zajet a vybrat si je tam jako pracovníky na pole, jako pomocníky do zemědělství. Takže tam tatínek jel s traktorem a s valníkem. Přivezl rodinu, kde byla paní a šest dětí. Nejstarší Erice bylo 18, potom byl Willy, tomu bylo 16, Adolfovi devět a Pepi, ten byl asi roční. A oni se tam na tatínka vrhli, že už jsou všichni pryč a že je nikdo nechce, když je v té rodině jenom paní. A tak tatínek si je vzal a byli úžasní. Hrozně se snažili, hrozně byli tatínkovi vděční. Adolf vždycky vzpomíná, že první boty, které měl, že mu koupil můj tatínek. A Erika, když šli pěšky z Krnova do Králík, tak šla jenom v kombiné, nemohla si nic vzít. Takže maminka ji oblíkla, pomáhala jim, jak mohla, a oni se zase snažili. I ty děti pomáhaly, co mohly. Třeba Adolf, když mu bylo devět let, staral se o topení, přikládal do kamen, byli strašně vděční, a to přátelství zůstalo až do teďka.“

„Byl tam mezi nimi jeden voják, jmenoval se Gubčenko, Ivan Gubčenko. Byl učitelem. A ten nám – tehdy mamince a tatínkovi, byl k nám velice přátelský a hodný – a ten nám tehdy v tom pětačtyřicátém říkal: ,Seberte se a odjeďte někam pryč z republiky, protože tohle, co tady máte, ten statek vám seberou. Já vám to říkám podle vlastní zkušenosti, protože moji rodiče měli mlýn.’ Takže by nám radil, abychom utekli dřív, než nám všechno vezmou.“