Věra Dvořáková

„V té době dělal právě v Odeonu, když byl proces s Miladou Horákovou. Všechny zaměstnance vyhnali na dvůr a měli zvednout ruku na znamení, že jsou pro smrt Milady Horákové, což bylo strašně stresující. Na všechny tam dohlíželi, a tak ruku zvedli. [Otec] tam byl s jedním kolegou, a když z toho dvora přišli, navzájem si plivli do tváře, aby se nějakým způsobem srovnali s tím, že budou započítaný mezi lidi, kteří zvedli ruku pro smrt Milady Horákové.“

„Moje máma chtěla podepsat Chartu 77. Kamarádila se v té době s historikem Karlem Bartoškem a oni s tím dělali trochu tajnosti, přestože chodila do stejné hospody, k Medvídkům. Bylo v tom určité elitářství, což říkám nerada, protože si chartistů vážím. Máma říkala: ‚Karle, neblbni, já to chci podepsat, přines mi ten text.‘ Nepřinesli. Přestože byla u výslechu v Bartolomějské a já jsem přepisovala na stroji různé materiály, k podpisu Charty nebylo jednoduché se dostat. Máma Chartu opravdu chtěla podepsat, ale nebylo jí to umožněno.“

„Táta odcházel buď 18. listopadu v sobotu, nebo 19. listopadu v neděli na schůzi Kruhu nezávislé inteligence. A v momentě, kdy zavřel dveře bytu, se mi podařilo chytit Svobodnou Evropu. V rádiu hlásili, ať varujeme členy Kruhu nezávislé inteligence, že místo schůzky je obšancované, že na příchozí čeká Státní a Veřejná bezpečnost. Pamatuji si, že jsem propadla šílené panice – tátovi bylo přes šedesát a já jsem dostala strašný strach, že ho zavřou nebo zmlátí. Představa, že mi někdo sáhne na tátu, který přežil Osvětim, byla hrozná, ale nezbývalo než čekat. A on nešel a nešel. Účastníky setkání opravdu zavřeli, a pak je pustili. Otec to strávil na Veřejné bezpečnosti, ráno přišel domů, smál se a říkal: ‚Asi budu slavnej, protože ti poslední, co jsou zavření, když padají režimy, pak vstupují do dějin.‘“