Věra Dvořáková

„Moje máma chtěla podepsat Chartu 77. Kamarádila se v té době s historikem Karlem Bartoškem a oni s tím dělali trochu tajnosti, přestože chodila do stejné hospody, k Medvídkům. Bylo v tom určité elitářství, což říkám nerada, protože si chartistů vážím. Máma říkala: ‚Karle, neblbni, já to chci podepsat, přines mi ten text.‘ Nepřinesli. Přestože byla u výslechu v Bartolomějské a já jsem přepisovala na stroji různé materiály, k podpisu Charty nebylo jednoduché se dostat. Máma Chartu opravdu chtěla podepsat, ale nebylo jí to umožněno.“

„Táta odcházel buď 18. listopadu v sobotu, nebo 19. listopadu v neděli na schůzi Kruhu nezávislé inteligence. A v momentě, kdy zavřel dveře bytu, se mi podařilo chytit Svobodnou Evropu. V rádiu hlásili, ať varujeme členy Kruhu nezávislé inteligence, že místo schůzky je obšancované, že na příchozí čeká Státní a Veřejná bezpečnost. Pamatuji si, že jsem propadla šílené panice – tátovi bylo přes šedesát a já jsem dostala strašný strach, že ho zavřou nebo zmlátí. Představa, že mi někdo sáhne na tátu, který přežil Osvětim, byla hrozná, ale nezbývalo než čekat. A on nešel a nešel. Účastníky setkání opravdu zavřeli, a pak je pustili. Otec to strávil na Veřejné bezpečnosti, ráno přišel domů, smál se a říkal: ‚Asi budu slavnej, protože ti poslední, co jsou zavření, když padají režimy, pak vstupují do dějin.‘“

„Když jsem za [otcem] přišla na nádraží poprvé, zvedal telefon. Stouply mi slzy do očí, protože jsem zažila naprosto nabité přednáškové síně na univerzitě v Bochumi a viděla jsem ho, jak křižoval Německem, aby pomohl studentům, a teď zvedal šraňky a hlásil se jako stavidlo dvě. A táta mi říká: ‚Co je? Co se děje?‘ A já jsem odpověděla: ‚Tati, to je hrozný, tebe poslouchalo takových studentů napjatým dechem a ty teď zvedáš šraňky!‘ On se tak na mě podíval a povídá: ‚Víš, když nejde o život, tak jde fakt o hovno.‘ A zvedl šraňky a šel dál. Já jsem tam zůstala jako opařená a ještě dnes se mi skoro derou slzy do očí, když si na to vzpomenu.“