Alžběta Eberlová
* 1924 †︎ 2019
-
„Náš tatínek nechtěl ty domy po Němcích. I když se to normálně muselo zaplatit, nechtěl to. Ale nic jiného nezbylo. Byl tam už jen jeden volný dům, jinak to bylo všechno zabrané. Na národním výboru ale tatínkovi dům nechtěli dát, protože jsme nebyli komunisti. Tak mu to nedali. Tak se tatínek sebral, odjel do Prahy na dopravní ředitelství, že se musíme stěhovat a je tam volný dům a tak dále, a dostal papír, který pak ukázal na národním výboru, a museli nám dům přidělit. (A to byla vila po Němcích?) Ne, byl to rodinný domek. Ale paní, která pocházela z toho domku, chodila k mamince popovídat si. A pak je odsunuli. Postupně je odsunovali. Měli určeno, kolik věcí si můžou vzít. Ačkoli náš domek, ten už byl prázdný. Než se tam domy po Němcích začaly hlídat, lidi je vykradli.“
-
„My jsme byli 24. ročník a říkalo se tehdy, že nás ministr školství Moravec daroval Hitlerovi na práci na jedenáct měsíců. My jsme tomu nevěřili. Říkali jsme si, když už tam pojedeme, tak to už tam zůstaneme. Odjížděla jsem do Německa v lednu 1944 a dostali jsme se do městečka Eilenburg a bylo to městečko třicet kilometrů od Lipska. Ale nemohli jsme dostat dovolenou, protože jsme byli darovaní a neměli jsme na dovolenou nárok. Ale protože se nám stýskalo a nebylo to tak daleko od Čech, tak se začalo jezdit domů načerno.“
-
„Stalo se, že na Fučíkovy někdo zazvonil. Bydleli v hořejším patře a viděli na branku. Viděli tam stát českého četníka. Domluvili se s Gustou, že půjde do pokoje a budou předstírat, že není doma. Paní četníka pustila, přišel dovnitř a ptal se, jestli je tam Julius Fučík. Ona řekla, že ne, vtom Fučík otevřel dveře a přišel tam. Řekl četníkovi, jestli mu není trapné, aby Čech zatýkal Čecha. Domluvili se tak, že četník bude hlásit, že Fučíka doma nenašel, a Fučík mu musel slíbit, že do čtyř hodin do rána zmizí z Chotiměře. Takhle se domluvili.“
-
Full recordings
-
Plzeň, 10.10.2017
(audio)
duration: 01:56:42
Full recordings are available only for logged users.
Totálně nasazení jezdili z německé říše domů do Čech načerno docela běžně
Alžběta Eberlová se narodila 18. listopadu 1924 v Košicích, měla dva bratry. Otec pocházel z Čech, matka ze Slovenska. Tatínek se na Slovensko dostal jako voják v době konfliktů s Maďary při utváření nových hranic po první světové válce a po odchodu do civilu se tam oženil. Pracoval na dráze jako posunovač. V roce 1929 matka pamětnice zemřela na následky nemoci. Její otec se znovu oženil, tentokrát si vzal ženu z Domažlicka. Po záboru Košic Maďarskem se rodina musela přestěhovat do Liptovského Mikuláše. Otec se rozhodl pro návrat do Čech. Rodina se v roce 1939 usadila u sudetských hranic, v Chotiměři na Domažlicku, kde si pronajala byt ve vile, jejímž majitelem byl pan Fučík a kam se do bezpečí na začátku války uchýlil také jeho syn, komunistický novinář Julius Fučík, s manželkou Gustou. Pamětnice například popisuje, jak přišel hledaného Julia Fučíka zatknout četník, ovšem domluvili se, že ho nenahlásí, když do rána opustí Chotiměř. Alžběta Eberlová za války zažila dvě tragédie, když jí zemřeli oba bratři. Josef se utopil a František zemřel, když byl totálně nasazený v německé říši. Pamětnice odjela na nucené práce do Německa na jedenáct měsíců bez nároku na dovolenou v lednu 1944 do továrny na opravu leteckých motorů. Popisuje každodenní život v nuceném nasazení i svou riskantní cestu načerno do Čech, kde strávila celý týden. Po válce se rodina přestěhovala do Blížejova do domku po vystěhovaných sudetských Němcích. Nikdy nevstoupila do KSČ. V roce 1974 se Alžběta Eberlová s manželem a se synem přestěhovala do Plzně. Byla vyučená švadlena, vystudovala ekonomickou školu a dlouhé roky pracovala na národním výboru. Alžběta Eberlová zemřela 12. prosince roku 2019.