The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alžběta Eberlová (* 1924  †︎ 2019)

• narodila se 18. listopadu 1924 v Košicích, otec byl Čech, matka Slovenka

• otec se na Slovensko dostal jako voják v době konfliktů s Maďary při utváření nových hranic po první světové válce

• pracoval na dráze jako posunovač

• v roce 1929 matka zemřela na následky nemoci

• otec pamětnice se znovu oženil, tentokrát si vzal ženu z Domažlicka

• po záboru Košic Maďarskem se otec rozhodl pro návrat do Čech

• v roce 1939 se usadili u sudetských hranic, v Chotiměři na Domažlicku

• bydleli ve vile, kde žil také Julius Fučík a jeho žena Gusta v době, kdy Julia Fučíka hledalo gestapo

• v roce 1944 byla jedenáct měsíců nuceně nasazená v německé říši

• její bratr zemřel, když byl totálně nasazený v Německu

• po válce se rodina přestěhovala do Blížejova do domku po vystěhovaných sudetských Němcích

• nikdy nevstoupila do KSČ

• zemřela 12. prosince roku 2019

Alžběta Eberlová se narodila 18. listopadu 1924 v Košicích. Otec pocházel z Čech, matka ze Slovenska. Tatínek se na Slovensko dostal jako voják v době konfliktů s Maďary při utváření nových hranic po první světové válce a po odchodu do civilu se seznámil s maminkou a zůstal tam. Pracoval na dráze jako posunovač. Když pamětnici bylo pět let, maminka onemocněla a zemřela.

„Otec chtěl zachovat rodinu, a tak se oženil. Moje druhá maminka byla z Domažlicka, odkud pocházel i tatínek, a byla moc hodná,“ vzpomíná Alžběta Eberlová.

Někteří Slováci Čechy neměli rádi

V Košicích prožila krásné dětství. Navštěvovala slovenskou školu, do třídy chodila s pěti Češkami a také se Slovenkami, Maďarkami či Židovkami. Nejraději měla psaní a sloh. „Učili jsme se číst také česky a učitel vyvolával Češky, aby četly úryvky z čítanky. Mě ale bohužel nevyvolal a mně to bylo líto, nevěděla jsem proč. Až když jsme se stěhovali do Čech, pochopil, že nejsem Slovenka, ale Češka a mluvím perfektně česky, protože doma jsme česky mluvili. Mrzelo mě, že se ke mně začal chovat pohrdlivě. Byl to hlinkovec, národovec a neměl Čechy rád. Někteří Slováci, zvláště s příchodem války, neměli Čechy rádi a uměli jim to dát najevo,“ říká pamětnice.

Mobilizace na podzim roku 1938 a následný zábor slovenského pohraničí Maďary zasáhly také Košice, kde rodina žila. Otce přeložili do Liptovského Mikuláše, ovšem v této nejisté době mu přátelé poradili, aby se raději vrátil do Čech, což učinil. Do bezpečí přestěhoval v říjnu 1938 nejdříve manželku s dětmi, na Domažlicko k prarodičům své ženy, a po Novém roce roku 1939, ještě než se Slovensko osamostatnilo, se za nimi přistěhoval i on.

Žili jsme v domě s Juliem Fučíkem

Rodiče pamětnice hledali byt, kterých bylo v té době málo, protože po záboru Sudet se Češi stěhovali do vnitrozemí a volné byty obsadili. Kvůli nedostatku možností se rozhodli zůstat ve vesnici Chotiměř, která ležela na trati Plzeň – Domažlice.

Vedlejší vesnici Blížejov už zabrali Němci. Pamětnici bylo v roce 1939 čtrnáct let a těžko si zvykala na nové prostředí. Milovala velké město, jako byly Košice, zatímco v Čechách žili na vesnici, odkud museli dojíždět do školy i do práce.

„V Chotiměři měl vilu otec Julia Fučíka. Jeho bratr, který se živil jako hudebník, zemřel a on po něm zdědil tantiémy, takže si mohl koupit vilu. Nabídl nám, že v ní můžeme bydlet,“ vzpomíná Alžběta Eberlová, která si vybavuje Julia Fučíka, českého komunistického novináře a spisovatele. Od počátku nacistické okupace se z obav ze zatčení stáhl do ústraní a pobýval právě v domě svého otce v Chotiměři.

„Vzpomínám, že v horním bytě bydlel Julius Fučík s manželkou Gustou a psal tam knihu o Boženě Němcové. Slyšeli jsme vždycky klepání do psacího stroje až do noci a někdy jsme spolu prohodili i pár slov na zahradě. Byl milý,“ říká pamětnice.

Jednoho dne však Julius Fučík zmizel a až po válce se Alžběta Eberlová dozvěděla od souseda, co se událo.

„Stalo se, že na Fučíkovy někdo zazvonil. Bydleli v hořejším patře a viděli na branku, kde stál český četník. Julius se s Gustou domluvili, že půjde do pokoje a budou předstírat, že pan Fučík není doma. Paní Gusta četníka pustila, vešel dovnitř a ptal se, jestli je tam Julius Fučík. Ona řekla, že ne, vtom ale Fučík otevřel dveře. Ten ho chtěl zatknout. Fučík ale řekl četníkovi, jestli mu není trapné, aby Čech zatýkal Čecha. Domluvili se tak, že četník bude hlásit, že Fučíka doma nenašel, a Fučík mu musel slíbit, že do čtyř hodin do rána zmizí z Chotiměře. Takhle se domluvili a tak to také udělali. Že skutečně odejde, to si vzal na starost soused, který nám to později vyprávěl,“ říká pamětnice.

Jak známo, Julia Fučíka nacisté nakonec zatkli, věznili a v Berlíně v září 1943 popravili.

„Gusta Fučíková odjela také do Prahy, šla jsem zrovna na vlak a ona taky, šly jsme spolu. Od té doby jsem o ní neslyšela. Až potom po válce jsem ji viděla, že se jednou opalovala v soukromí zahrady nahá. Měla všechny zuby venku. Přišla tam přímo z koncentráku. Pak už jsem ji tam nikdy neviděla,“ uzavírá Alžběta Eberlová.

Smrt obou bratrů

Pamětnice dokončila měšťanku ve Staňkově a poté se vyučila dámskou krejčovou. Její bratr František, který musel na nucené práce do říše, chodil do reálky a nejmladší bratr Josef se učil zámečníkem.

Za války stihly rodinu dvě osobní tragédie, kdy Alžběta Eberlová přišla o oba bratry. „Bratr Josef se utopil v řece při koupání a František zemřel v Německu, když tam byl totálně nasazený.“ Sama šla pracovat do německé říše brzy po jejím bratrovi...

Nucené práce v německé říši

„My jsme byli 24. ročník a říkalo se tehdy, že nás ministr školství Moravec daroval Hitlerovi na práci na jedenáct měsíců. My jsme tomu nevěřili. Říkali jsme si, že když už tam pojedeme, tak už tam zůstaneme. Odjížděla jsem do Německa v lednu 1944 a dostala jsem se do městečka Eilenburg. Bylo to třicet kilometrů od Lipska,“ vzpomíná Alžběta Eberlová.

Zatímco někteří totálně nasazení Češi v německé říši trpěli špatnými podmínkami a zacházením, pamětnice měla štěstí. „Vím, že někteří bydleli jen v dřevěných barácích, my jsme ale měly ubytovnu v továrně za městem. Byla to podlouhlá jednopatrová budova, nahoře byly dílny a dole byli dozorci a dvě místnosti, kde jsme bydlely my. Většinou dívky od nás z Domažlicka. V každé místnosti nás bylo asi dvacet, spaly jsme na palandách. Bylo tam ústřední topení a světlo, takže zimou jsme netrpěly. Za našimi místnostmi byla kantýna a umývárny.“

Hlady dívky také netrpěly, i když jídla nebylo mnoho a ne vždy se dalo jíst. Pro představu – Alžběta Eberlová vzpomíná, že dostávala zhruba dvakrát týdně chleba s tukem a jediné, co jí chutnalo, byla jakási rybí omáčka. Jídelníček zachraňovaly pokrmy, které si dívky vařily samy. „Na pokojích byly zásuvky, takže jsme si z domova nechaly poslat vařiče a kastrůlky. Uvařily jsme si tam i zelí a knedlíky. Z domova nám posílali i chleba.“

Někteří, kdo pracovali ve stejné továrně, na tom ale byli mnohem hůře. Kromě českých dívek tam byli také Poláci a italští vojenští zajatci.

„Italové měli strašnou bídu. Když se Itálie vzdala spolupráce s Německem, nacisté italské vojáky zajali a udělali z nich svou pracovní sílu. Trpěli hlady a my jsme jim schovávaly chleba.“

Alžběta Eberlová pracovala v továrně na opravu leteckých motorů. V lednu 1944 už byl ale nedostatek materiálu, což pamětnice přičítá tomu, že se blížil konec války. „Už se čekal konec, protože už měli málo materiálu. Pokud jejich letadlo bylo sestřeleno na německém či okupačním území, sbíraly se trosky, motory se pak v továrně rozebíraly a praly se v benzinu a znovu se dávaly do letadel. Češky trosky letadel rozebíraly a Poláci je čistili v benzinu. Poláci měli větší příděly, protože dělali s těkavými látkami, a dostávali mléko, které my jsme tam za celou dobu neviděly,“ říká pamětnice. Ona sama trosky letadel rozebírat nemusela. Protože uměla trochu německy, její prací bylo sepisovat požadavky na materiál. Ale vzhledem k tomu, že letadel k opravě přicházelo málo, nebyla pro totálně nasazené práce. „Měla jsem obavy, jestli si po návratu někdy zvyknu pracovat, jak málo té práce bylo.“ 

Do Čech se z říše cestovalo načerno běžně

České dívky trpěly steskem po domově, ale za celých jedenáct měsíců neměly nárok na dovolenou. Alžběta Eberlová říká, že bylo poměrně běžné jezdit domů načerno, bez povolení. Strach z toho, že je cestou ve vlaku vyhmátne kontrola, byl však tak velký, že takovou cestu absolvovala jen jednou. „Stýskalo se mi, ale nechtěla jsem jet. Byl už červenec, když mě dívky nabádaly, abych jela taky. V listopadu nás měli pustit, a tak jsem nechtěla riskovat nějaký velký malér. Ale přesvědčila mě kamarádka, která už načerno doma byla. Jelo nás pět děvčat. Nejdříve jsme vyrazily do Lipska, kam jsme se dostaly večer a kde jsme čekaly na rychlík. Lipské nádraží bylo tehdy největší v Evropě a teď bylo úplně roztřískané po bombardování. Budovy byly rozbité a ve vzduchu plno prachu. Bylo tam hrozně moc lidí, kteří se nemohli dostat do vlaků. Z nervozity se mi udělalo zle a chytily mě střevní potíže. Tak nedobře ta cesta začala,“ vypráví pamětnice.

Do rychlíku se dívky nakonec dostaly, a aby ušly kontrolám, nejely přímo z Lipska přes Drážďany do Prahy, ale cestovaly po úsecích více vlaky. „Šlo o to, abychom byly co nejméně času v jednom vlaku, to by bylo větší riziko, že nás chytnou,“ vysvětluje pamětnice. Děvčata takto dorazila přes noc až do Chebu a dále pokračovala nikoli na Prahu, ale po příhraniční trase, až se v šest ráno dostala do Klenčí, které tehdy stále patřilo do zabraného území. Potřebovala se dostat přes hranice na české území, což byl nejrizikovější krok, neboť zde byla kontrola jistá. Jedna dívka měla v Klenčí tetu, kterou však nezastihly doma. Dívky se tedy pěšky dostaly do Trhanova, kde měla jedna z nich strýce. Ten jim pomohl tím, že zjistil, kdy budou mít na hranicích v Domažlicích službu Češi, aby se z Domažlic dostaly přes hranice bez kontroly.

Vyvázly jsme s pokutou a víkendem v cele

Alžběta Eberlová zůstala stejně jako ostatní dívky doma celý týden. „Bylo to riskantní, ale už se čekal konec války a všechno bylo takové rozvolněné. Zpátky už jsme se dostaly normálně z Prahy přes Drážďany, na propustku, kterou jsme v Čechách jako totálně nasazené dostaly.“

Po návratu musely dívky zaplatit pokutu a hlásit se na policii, kde je zavřeli na víkend do cely. „To víte, jaký to je pocit, když se jdete nechat sama zavřít na policejní ředitelství. Oni tam měli každý týden někoho. Byli na to zvyklí. Vyšetřovali, proč jsme odjely domů, každá měla nějakou výmluvu. Bylo nás pět, já byla poslední a všechny výmluvy typu ‚mně se vdávala sestra, mně umřela babička...‘ už dívky přede mnou vyčerpaly, tak jsem řekla, že se mi stýskalo. Šéf továrny začal řvát, že jestli to ještě jednou uděláme, zavřou nás do pracovního tábora.“

Vícekrát pamětnice načerno domů nejela. Když se dívky v listopadu roku 1944 vrátily do Čech, nucené práce tím neskončily. Jen pro změnu pracovaly v Čechách.

Smrt mladšího bratra na nucených pracích v Německu

V roce 1944 zažila rodina tragédii. Bratr pamětnice František odjel na nucené práce o něco dříve, do města Göttingen, šest set kilometrů na západ od Eilenburgu, kde byla totálně nasazená jeho sestra. Pracoval tam na dráze a měl lehký úraz, při němž se mu však dostal do těla tetanus a zemřel na otravu krve. Bylo mu dvaadvacet let. Rodina se ocitla v těžké situaci, kdy Františka nemohla pohřbít doma, a Alžběta Eberlová musela sama zajistit pohřeb v Göttingenu, kam se nakonec rodiče ani včas nedostali. „Rodiče už připravili pohřeb doma, objednali hudbu, květiny, zajistili hrob, ale den před pohřbem měli telefonát, že tělo jejich syna převezeno nebude. Přišel prý zákaz převážet mrtvé, neboť Němci už měli málo krytých vozů a jiným způsobem se těla převážet nesměla. Maminka zůstala doma, aby všechno odřekla, a tatínek se narychlo rozjel do Göttingenu, ale pohřeb už stejně nestihl, bratr už byl v zemi,“ vzpomíná na jedno z nejsmutnějších období války.

Stěhování do domku po odsunuté Němce

Po válce v létě 1945 se rodina přestěhovala do vedlejšího Blížejova, který už byl součástí Sudet. „Tatínek nechtěl dům po Němcích, ale nic jiného mu nakonec nezbylo. Neměli jsme kde bydlet a v Blížejově byl jeden domek volný. Na národním výboru nám ho ale nechtěli dát, protože rodiče nebyli komunisté.“ Otec se odvolal až do Prahy na dopravní ředitelství, neboť byl zaměstnancem drah. Potvrdili, že má na domek nárok, a rodina se tedy mohla stěhovat. Shodou okolností německou majitelku domku znali. Přátelila se s maminkou pamětnice a chodila si k ní popovídat. „Její dcera zůstala v Blížejově, protože se tam provdala za Čecha. Ještě než jsme se tam nastěhovali a než tu paní odsunuli, řekli jsme jí, aby si z domku vzala, co potřebuje. Ale už tam nic moc nebylo. Domek byl prázdný, protože ho mezitím někdo vyraboval. Jen z půdy si vzala nějaký obraz. Měli jsme tedy svůj nábytek a všechno,“ vysvětluje pamětnice.

Majitelka domu nebyla nacistka, i když většina sudetských Němců prý Hitlera uznávala. „Paní majitelka přijela s dalšími odsunutými sudetskými Němci do Blížejova v šedesátých letech na návštěvu. Nakonec se měli lépe než my, protože unikli komunismu, který nás hodně zabrzdil,“ říká Alžběta Eberlová.

Do KSČ jsme nikdy nevstoupili

V roce 1948, když komunisté převzali moc a strana sociálně demokratická se sloučila s komunistickou, pamětnice i otec coby sociální demokraté stranu opustili. Nikdo z rodiny do KSČ poté nevstoupil, a jak Alžběta Eberlová říká, žádné problémy z politických důvodů neměli.

Po válce si doplnila vzdělání a vystudovala ekonomickou školu. Dlouhé roky byla zaměstnána na Národním výboru v Blížejově, kde ji zvolili i do zastupitelstva města. Byla aktivní, sečtělá a dělala programovou vedoucí kina. Po smrti rodičů v roce 1974 se s rodinou odstěhovala do Plzně a splnila si tak svůj dětský sen – opět žít ve městě. „V Blížejově už jsem nemohla vydržet, život tam byl jednotvárný. Já jsem dětství prožila v Košicích, ve městě, a to mi stále chybělo,“ říká Alžběta Eberlová.