„Terezínská hymna je od Švenka, který byl známý na kabarety. Byly kabarety v Terezíně, že, Ghettomädel a tak dále. Takže: ‚Jarní bouře ozvěnu kdo přehluší, komu smích byl do kolébky dán, komu plakat bez příčiny nesluší, kdo zná lásku a je milován? Ať už je to taký, nebo onaký, zkrátka, kdo je na tom světě rád, ten si vždycky najde důvod nějaký vesele se smát a zazpívat. Všechno jde, když se chce, za ruce se vezmeme, navzdor kruté bídě humor v srdci máme. Celý den stále jen sem a tam se stěhujem a jen ve třiceti slovech smíme psát. Hola, zítra život začíná a s ním se blíží čas, kdy si sbalíme svůj raneček a půjdem domů zas. Všechno jde, když se chce, za ruce se vezmeme a na troskách ghetta budeme se smát.‘“
„Hagana, mladí kluci, kteří šli proti Angličanům a proti Arabům, ti válčili. To byly sedmnáctileté děti. Oni vždycky říkali nám, že jsme šli jako ovce na jatka. Takže já, když jsem šla z kibucu, tak jsem chodila s dlouhým rukávem. Až do Eichmannova procesu, který byl v šedesátých letech, jsme nemluvili. Jen jsme se scházeli po večerech v nějakém domečku a tam jsme o tom mluvili, každý vyprávěl to svoje, kde byl, co a jak bylo. Poněvadž se nikdo neptal. Oni nechtěli vědět, co se stalo v Evropě. Až do Eichmannova procesu, kdy přišli svědkové a mluvili v rádiu, tak se nás potom ptali: ‚Proč jste nemluvili?‘ Tak jsem říkala: ‚A vy jste se ptali?‘ Rozumíš? Pak jim to došlo, co jsme prodělali.“
„Takže ta šestka, to bylo šest měsíců, a zase naplánováno, že jako ten transport před námi ten zářijový, 8. března... Napřed je vzali do karantény do jiného tábora, všechny, pět tisíc lidí. Ještě tam hráli fotbal, byli tam jeden den, nevědělo se. Řekli jim, že půjdou do jiného tábora pracovat. Věřili tomu? 8. března přijela auta, naložili všechny do aut. Tak jsme koukali přes to, co bylo nahoře, jestli jedou doprava, nebo doleva. Nalevo byly brány a napravo byly, víte co... Tak oni napřed jeli nalevo, najednou se zabrzdilo a pádem se hnalo doprava. Tak jsme věděli už. Tak šlo skorem pět tisíc lidí do plynu za jednu noc. My jsme byli svědci a věděli jsme, že za tři měsíce potom půjdeme my.“
„A pak, od osmi let, jsem chodila do hnutí židovského. To byl skauting, vlastně to byl skauting. My jsme dělali přesně to, co dělali skauti: bydleli jsme ve stanech, chodili jsme na procházky v lese, sbírali jsme houby, učili jsme se uzly, praporkama jsme se domlouvali z dálky a já nevím, co všechno. Takže jsem byla v Tchelet lavan, to bylo v Ostravě velmi známé, a bylo nás hodně. Já jsem potom měla dokonce Solelátka, (mladší družinu), malinké, které jsem vychovávala. Ale to bylo před válkou ještě všechno.“
Michal Efrat, rozená Evelina Schlachetová, se narodila 27. dubna 1926 v Moravské Ostravě v židovské rodině. Rodiče pracovali v rodinné firmě s čokoládou a kromě dcery vychovávali syna Arnošta (1922). Evelina Schlachetová byla členkou sionistické skupiny Tchelet lavan a v roce 1938 se připravovala k emigraci do Palestiny, ke které nedošlo. Otec byl v říjnu 1939 deportován do tábora v Nisku nad Sanem, po necelém roce byl tábor rozpuštěn a otec se vrátil domů. 30. září 1942 odjela rodina Schlachetových do ghetta v Terezíně. V ghettu pamětnice pracovala nejdříve v zemědělství a později v prádelně. Otec v Terezíně zemřel na srdeční selhání. 18. prosince 1943 byla s matkou a bratrem deportována s tzv. druhým transportem do rodinného tábora v Osvětimi. Byla svědkem hromadné vraždy vězňů rodinného tábora 8.-9. března 1944. V červnu 1944 spolu s matkou prošla selekcí a z Osvětimi odjela na práci do Hamburku, bratr Arnošt zůstal v osvětimském rodinném táboře, kde v létě 1944 zahynul. Pamětnice s matkou ve čtyřech různých pracovních táborech v Hamburku odklízela trosky a prováděla výkopové práce. Po osmi měsících, na přelomu března a dubna, odjely do tábora v Bergen-Belsenu, kde se 15. dubna 1945 dočkaly osvobození. Matka podlehla 27. dubna 1945 tyfové epidemii. Evelina Schlachetová se vrátila v létě 1945 do Prahy, krátce žila u příbuzných v Praze a v Kopřivnici a později se jí ujal mladý manželský pár. Na podzim 1945 začala studovat na střední škole grafické, krátce před dokončením školy odjela s posledním legálním transportem do Palestiny, kam dorazila v květnu 1949. Usadila se v kibucu Givat Chajim, změnila si jméno na Michal a po sňatku v roce 1950 přijala manželovo příjmení Efrat. Po několika letech práce pro kibuc se vrátila k výtvarnému umění - vedla výtvarné kurzy a pracovala v nakladatelství. Paní Michal Efrat byla autorkou ilustrací několika desítek dětských knih, první vyšla v roce 1952. Žila v kibucu Givat Chajim. Zemřela 20. srpna roku 2017.
Alia na lodi, odjezd do Izraele. Zleva: Eva Grossová, Hana Franklová, Eva Lukešová, Otta B. Kraus s dvouletým synem Šimonem, Eva Schlachetová. Květen 1949
Alia na lodi, odjezd do Izraele. Zleva: Eva Grossová, Hana Franklová, Eva Lukešová, Otta B. Kraus s dvouletým synem Šimonem, Eva Schlachetová. Květen 1949
