Irena Eliášová

„Manžel si ušetřil penízky a koupil mi můj první psací stroj Continental. Přinesl mi ho, bylo to k narozeninám, a: ‚Tady to máš a už můžeš psát!‘ Protože jsem chtěla psát tu knihu o naší osadě. Jenže, dozvěděla se to rodina, hlavně jeho brácha a [lidé] v práci: ‚No, já bych potřeboval tohle a tohle a nevím, jak to napsat.‘ A on říká: ‚No hele, víš, moje švagrová má psací stroj. Ona ti to napíše.‘ No a tak to začalo. Takže ke mně chodili i známí i příbuzní a manžel se na to strašně zlobil. No, taky jsem psala žádosti k soudu anebo třeba dělali nějaké trestné činy, kradli a tohleto, támhleto, tak chtěli, abych jim napsala žádost. Dokonce jsem i jednou vyřizovala milost a povedlo se to.“

„Rok šedesát osm. V té době mi bylo patnáct a nerozuměla jsem politice. Nevěděla jsem, co se děje, ale slyšela jsem v rádiu, jak říkají, že nás obsadili: ‚Obsazený Československý rozhlas.‘ Tak naši: ‚Irenko, co se děje?‘ Já jsem byla nejstarší. Říkám: ‚No, to nevím, co se děje. Já tomu nerozumím.‘ A hned starší lidi říkali: ‚To bude válka.‘ To jsme prožívali strach. No prožívali, já ne. Mně bylo patnáct a absolutně jsem tomu nevěnovala pozornost. Něco úplně jiného mě zajímalo. A popravdě, ani jsem nevěděla, co to bylo nebo co to znamená. Vůbec. Vím o tom, že nám hned ze Slovenska psali. Sestřenice, tety, psaly otci, že tam projížděly tanky, ale nestalo se nic.“