The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Josefa Eliášová (* 1945)

• narozena 16. února 1945 v Dolních Nerestcích

• otec Josef Pavelec odmítl vstoupit do JZD

• v roce 1956 rodina vystěhovaná ze statku, otec uvězněn

• v roce 1960 otec opět odsouzen, propuštěn záhy na amnestii

• v letech 1959 – 1963 vystudovala SVVŠ v Příbrami

• v letech 1963 – 1967 vystudovala Pedagogickou fakultu UK

• v letech 1968 – 1978 soudy o rehabilitaci otce a navrácení statku

• učila na různých ZŠ v Příbrami

• do roku 1984 jezdili s mužem na Jadranu na plachetnici jako průvodci

• v době natáčení v roce 2022 žila v Příbrami

Josefa Eliášová nese jméno svého otce i zesnulého bratra, o kterém přes čtyřicet let nevěděla, že ho měla, a kterého nikdy nepoznala. Nese i tíhu sporů o statek, který patřil jejím rodičům a do kterého dodnes nemá přístup. Přestála vážnou nemoc i nelehké roky totality a se vztyčenou hlavou prochází životem jako manželka, matka a učitelka tělem i duší.

Nejlépe vybavený statek v obci

Narodila se 16. února 1945 v Dolních Nerestcích u Mirovic na Písecku jako nejmladší dítě manželů Pavelcových, kteří hospodařili na osmadvacetihektarovém rodovém statku čp. 1. Její rodokmen sahá až do roku 1600 a hospodářství bylo vždy chloubou jejich rodu. Otec Josef Pavelec se na statku narodil v roce 1901. Když jej o třiatřicet let později přebíral, musel vyplatit osm sourozenců a svým rodičům zřídit na statku výměnek. Maminka Emílie, rozená Strouhalová, pocházela z menšího hospodářství v Kosteleckých, nebo také Sobědražských Březích u Vltavy, které jsou dnes pod hladinou Orlické přehrady. Ke stavení patřily sady a veliká sušárna na ovoce, rodina si v létě přivydělávala ubytováním a prodejem občerstvení vodákům, kteří splouvali Vltavu.

Když se Emílie přestěhovala na statek i se svými rodiči, bylo to největší a nejlépe vybavené hospodářství ve vsi. Pavelcovi měli všechnu moderní techniku, kterou půjčovali sousedům, koně zapsané v plemenných knihách, krávy, ovce, prasata, drůbež. Na statku se odmala oháněla i Josefa. Kydala hnůj, krmila zvířata, pomáhala se sklizní nebo pásla krávy. Při pastvě byla jediná malá dívka mezi samými tetami, které ji ale naučily plést, háčkovat a rozumět zákulisním poměrům na vesnici. Když počátkem 50. let odešly z domova obě starší sestry a rodiče pracovali celý den na poli, stala se pro Josefu styčnou osobou její babička Kristýna, která s nimi na statku žila a se kterou trávila většinu dne.

Vystěhovaní kvůli nejbližšímu sousedovi

Po vítězném únoru se z váženého hospodáře Josefa Pavelce stal nepřítel socialistického zřízení, který odmítá vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD) a má tak na svědomí mizernou obživu dělnické třídy. Represe ze strany komunistické strany na sebe nenechaly dlouho čekat.  Zvyšování dodávek mléka, vajec, vlny nebo masa bylo jen špičkou ledovce. Od roku 1950 přicházeli Pavelcovi o zemědělské stroje, kterými komunisté potřebovali vybavit novou strojní stanici v Písku se sídlem v Cerhonicích. Uvedený důvod byl prostý: nejsou u hospodáře využity. Jako náhradu za ně Josef Pavelec dostal peníze, které představovaly zlomek pořizovací ceny a byly uložené na vázaném vkladu, se kterým nesměl disponovat.

Přestože bylo Josefě pouhých pět let, když represe začaly, některé věci si pamatuje do detailu. Třeba když StB při noční prohlídce statku vyhnala všechna zvířata na dvůr a jediné ovce nikdo nedonutil do tmy vyjít. Nebo když při jiné prohlídce maminka omdlela a ona se bála, že jí umře. Jak chodila kupovat máslo do obchodu, protože to vlastní nesměli jíst.

Pak jednoho dne přijela komise z Písku, která zorganizovala ve vsi lidové hlasování, zda má být Pavelec vystěhován či nikoliv. Vypadalo to slibně, podle předběžných propočtů nekomunisté v Nerestcích převyšovali komunisty o jeden hlas. Když se ale skutečně hlasovalo, jejich nejbližší soused zvedl ruku pro vystěhování a tím jazýček vah převážil na stranu komunistů. Josefa Pavelce odsoudili v březnu 1956 k devíti měsícům vězení, propadnutí majetku a vystěhování ze statku. „Pamatuji si, že byla středa, tatínek byl na soudu v Písku a já jsem mu přišla naproti na zastávku vlaku. Přijel dvojkou a nic neříkal, držel mě za ruku a jenom plakal. Celou cestu z té zastávky až domů plakal. Doma nám řekl, že je odsouzený, musí do basy a do pátečního poledne se musíme vystěhovat. To byla středa, dvě hodiny a v pátek v poledne jsme se museli vystěhovat. To bylo šílené. Pomohli všichni možní z rodiny. Táta u toho soudu dostal adresu, kam se máme vystěhovat. A protože strýček, stavební inženýr, měl auto, tak na tu adresu dojel a tam byl po Němcích v pohraničí dům, který neměl dveře, okna ani komín. A to byla adresa, kam my jsme se měli vystěhovat.“

Josefu s rodiči a babičkou u sebe v Příbrami ubytovala tatínkova sestra, která byla vdova a sama živila tři děti. Poskytnout jim mohla jen jednu místnost s kamny, bez vody, se záchodem na chodbě a možností se umýt ve sklepní prádelně. Doufali, že to bude jen na čas, ale nakonec v této jedné místnosti žili téměř dvanáct let. Začátky byly složité, protože byli bez peněz, které propadly státu, i bez živitele, který seděl ve vězení. Trest si Josef Pavelec odpykal v Podbořanech u Žatce v zemědělském družstvu, pár kilometrů od místa, kde bydlela maminčina sestra. Josefa u ní trávila prázdniny a s bratrancem ho jezdili na kole tajně navštěvovat na pole, kde pracoval. Krátce poté, co vyšel z vězení, jej čekal další soud. „Náš soused z Nerestců, pan Řanda, byl velmi zručný a hodný člověk, který tatínkovi pomáhal, pokud potřeboval na statku něco vyrobit nebo opravit. Jeho syna si vzala moje sestra za muže. Tatínek měl náhradní gumová kola na vlek za traktor, což byla tehdy vzácnost. Když nás vystěhovali, dal je panu Řandovi jako poděkování za jeho pomoc. Někdo je musel vidět, asi když to tam kutáleli, a udal je. Pan Řanda navíc pracoval na stavbě přehrady Lipno i Orlík a měl doma zbytky plechů, kousky kabelů a podobný odpad, který našla kontrola, která přišla. Soud probíhal v letech 1957 až 1959 a oba byli odsouzeni, že rozkrádají náš stát. Do vězení nastoupili v květnu 1960 a druhý den vyhlásil prezident Novotný amnestii, a tak šli zase domů.“ Tatínek pak sehnal v Příbrami zaměstnání jako topič a maminka chodila třicet let na noční směny do pekárny. Od podniku získali po mnoha letech malou garsonku a projeli téměř celou republiku se zájezdy ROH.

Dobře ukryté tanky

Ze základní školy v Mirovicích přešla Josefa po páté třídě na 4. základní školu do Příbrami, kterou absolvovala se samými jedničkami. I přes špatný kádrový profil se jí podařilo dostat na gymnázium, tehdy střední všeobecně vzdělávací školu. Závodně tancovala se svým budoucím manželem, spolupracovala s Červeným křížem, jezdila na vodu. Vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, obor matematika a tělocvik. Už na praxi začala učit na Dobříši, kde zůstala až do roku 1968.

V době pražského jara Josefa doufala, že režim padne a budou se moci vrátit na statek. Spolu s tatínkem zažádala o rehabilitace a navrácení majetku. To se ale podařilo jen na papíře. Josefu Pavelcovi přiznali odškodné za dobu strávenou ve vězení i za zábor statku, ale v něm stále mělo kanceláře jednotné zemědělské družstvo i místní národní výbor. Po deseti letech soudních sporů napsalo vedení obce soudu, že návrat rodiny Pavelcovy do Dolních Nerestců je nežádoucí.

Když vpadla do Československa v srpnu 1968 vojska Varšavské smlouvy, byla Josefa na léčení ve Františkových Lázních. Při rozhovoru s jedním doktorem zjistila, že je také z Dobříše a že učila jeho mladší sourozence. „Řekl mi, heleďte, já odpoledne jedu do Německa, pojeďte se mnou. Tak jsme jeli do Německa a samozřejmě jsme se do osmi hodin do baráku nevrátili, tak tam musel se mnou. Doktor mladý, já jsem byla taky mladá, tak se na mě všichni koukali, kde jsem byla, ale nějak to na vrátnici zařídil. To bylo deset hodin, já jsem přišla na pokoj a než jsem se osprchovala, vybalila, něco jsme popovídaly s tou mojí spolubydlící, tak tanky byly pod okny. Nepochopím dodnes, kde byly schované. Do Německa jsme jeli autem, nikde jsme je neviděli a během hodiny byly Františkovy Lázně plné tanků.“ Starší lidé to chápali jako začátek války a houfně opouštěli město. Její muž, kterého si v prosinci téhož roku vzala, trávil napjaté srpnové dny v Praze, kde mu jeden ze sovětských vojáků prostřelil kyčel.

Po návratu z lázní nastoupila jako učitelka na 8. základní školu v Příbrami, po mateřské dovolené přešla na 3. základní školu v Příbrami. Aby nemusela studovat Vysoké učení marxismu-leninismu, studovala všechno možné jiné, zdravotní tělesnou výchovu, ruštinu, metodika prevence nebo výchovné poradenství. Jako úlitbu režimu vedla chvíli Svaz československo-sovětského přátelství, na jehož schůzích zásadně nic neříkala a promítala filmy o pamětihodnostech a uměleckých sbírkách Sovětského svazu. Mělo to takový úspěch, že se do galerií nakonec vypravili na zájezd.

Mořská nemoc jako součást života

Josefa Eliášová i přes svůj kádrový profil a těžké začátky nežila vůbec nudný život. S manželem oba propadli lodím. Sjížděli vodu na kajacích, na Orlíku koupili loď a jezdili tam. Další loď už si postavili vlastníma rukama, oba si udělali kapitánské zkoušky na námořní plavbu a manžel se nechával najímat na lodě jako kapitán. V 70. a 80. letech jezdili pro Čedok i Sportturist hlavně na Jadran jako průvodci. Z bezpečnostních důvodů nikdy nedostali výjezdní doložku a cestovat museli bez peněz. „Vezli jsme s sebou jídlo na celý měsíc, které jsme měli sepsané v seznamu a ten jsme ukazovali celníkům. Dětem jsme nemohli koupit ani zmrzlinu. Pašovat se nic nedalo, protože všechno podrobně kontrolovali. Dostali jsme jen zálohově dvacet dolarů, které jsme mohli použít pouze v ohrožení života a po návratu domů jsme byli povinni je zase vrátit.“

Roky prodchnuté mořskou nemocí skončily v létě 1984, kdy Eliášovi po návratu domů zjistili, že jim ze zájezdu uteklo deset lidí do Ameriky a Austrálie. „Na Jadran jsme jeli všichni společně autobusem, ale zpět se vracely jednotlivé rodiny v různých časech a z různých míst. Neměli jsme ponětí, že utekli, řekl nám to kamarád, který na nás po cestě čekal.“ Měli z toho potom veliké potíže. Manžela vyhodili z práce a zajímala se o něj státní bezpečnost, za ni se ve škole postavili rodiče i vedení, takže to ustála. Přesto museli Eliášovi až do revoluce zapomenout na jakýkoliv výjezd za hranice.

V listopadu 1989 se s mužem dvakrát zúčastnili demonstrace na Václavském náměstí, aktivní byl i jejich syn, který studoval prvním rokem na vysoké škole v Plzni. Spolu s dalšími studenty se jim podařilo sesadit vedoucí katedry, kovanou komunistku. Na fakultě ale zůstala jako řadová pedagožka a nikoho z toho ročníku vysokou školu nenechala dokončit. Josefa tehdy na 3. ZŠ, kde pracovala, nastoupila na pozici zástupkyně ředitele, k tomu ještě na plný úvazek učila a na nic jiného už jí nezbýval čas. V prosinci 1990 ale vážně onemocněla a nezúčastnila se tak konkurzu na post ředitelky školy. Přesto učila až do sedmdesáti let.

Když se uzdravila, vrhla se s novou nadějí do získání statku po rodičích, ale bezvýsledně. Ještě v 70. letech totiž maminka žádala o navrácení své poloviny, protože ona za nic odsouzená nebyla a přesto se musela vystěhovat. Rodina byla domluvená, že by na statek šla bydlet Josefy sestra Míla s dětmi. Než se ale stačilo vše vyřídit, maminka zemřela. Teprve krátce před její smrtí se dozvěděla, že měla ještě bratra. „Když jsme šli s maminkou na hřbitov, řekla mi, kde chce být pochovaná, protože tam leží její malý chlapeček. Nikdy mi o něm neřekli, ale asi jsem jim ho měla nahradit. Malý Josef zemřel, když mu byl pouhý rok.“

Josefa Eliášová ale ani přes všechny snahy svoji část statku nezískala zpět. Nemovitost užívá její neteř a ostatním do ní zamezuje přístup. „Tatínek si moc přál zemřít doma na statku, kde se narodil, a mě mrzí, že jsem mu to přání nemohla splnit. Ani po tolika letech soudů a sporů do svého rodného domu nemůžu. Je to osud? Kdo ví.“