Mgr. Josefa Eliášová

„21. srpna jsem byla zrovna v těch Františkových Lázních, a to jsem učila v té Dobříši. To byly ty dva roky po škole, to jsem učila na Dobříši. A takhle se tam chodí k těm doktorům, a on říká, vy učíte v Dobříši? Takový doktor mladý… Já jsem taky z Dobříše. A říká, jak se jmenujete? Jo vy jste učila moje, moji ségru a bráchu mladšího. Říkám, no učila… Heleďte, já odpoledne jedu do Německa, pojeďte se mnou. Tak jsem s ním jela do Německa a samozřejmě jsme se do osmi hodin do baráku nevrátili, tak on tam musel se mnou. Pan doktor mladý, já jsem byla taky mladá, tak se na mě všichni koukali, kde jsem byla, ale on to tam na vrátnici zařídil. To bylo deset hodin, deset hodin v těch Františkovo Lázních, já jsem přišla na pokoj a než jsem se osprchovala, vybalila, něco jsme popovídaly s tou mojí spolubydlící a tanky byly pod okny. Kde byly schované, autem jsme tam jeli, nikde jsme je neviděli, nepochopím dodnes a Frantovy byly během hodiny plné tanků.“

„My jsme potom odjížděli v poledne, v noci ještě tatínek porodil koně, ještě krásné hříbě, protože měli jsme čtyři koně, Mrazka, Kraska, Lucka, Cikánka a ošklivého zlého valacha, toho jsem nesnášela, nesměla jsem tam ani k němu chodit, protože ten kousal, kopal, ale dával dobrá zvířata, dobrá hříbata. Tak to ještě v noci porodil a bylo poledne, jsme odjížděli ze statku, hodně lidí se přes ty dny přišlo rozloučit, soused ne. A odjížděli jsme, ta vesnice byla úplně, já to úplně cítím, teď úplně to cítím, vidím a vnímám, vesnice byla úplně mrtvá. Nikde nebylo ani člověka, bylo poledne, ani člověka, ve dvanáct hodin jsme museli odjet. Ani člověka nikde nebylo, všechny vrata zavřená, ani pes, ani jeden pes na té vsi neštěkal, tam bylo normálně ponuro, mrtvo, hrozně těžko, když jsme odjížděli z té návsi. A když jsme jakoby, že budeme vyjíždět a z posledního domu vyšel pán, byl to ten pan Řanda, který říkal, prosím vás pojďte alespoň na kafe. Tak jsme tam zašli na kafe a tenhle pán s tím měl šílené problémy potom, protože někdo viděl, že tam to naše auto zastavilo a udal ho.“

„Pamatuju si, že byla středa a to už bylo jasné, že to s tím vystěhováním je takové špatné. To byla středa, tatínek byl na soudu v Písku, já jsem mu přišla naproti na zastávku vlaku, přijel dvojkou a nic neříkal, držel mě za ruku a jenom plakal. Celou cestu z té zastávky až domů plakal. Přišel domů a bylo tam, jsem odsouzený, musím do basy a musíme se do pátku v poledne odstěhovat. To byla středa, dvě hodiny a v pátek v poledne jsme se museli vystěhovat. To bylo šílené. Pomohli všichni možní z rodiny, protože dostal táta, u toho soudu dostal můj tatínek adresu, kam se máme vystěhovat. A protože strýček, ten stavební inženýr, měl auto, tak tam na tu adresu dojel a tam byl po Němcích v pohraničí dům, který neměl dveře, okna ani komín. A to byla adresa, kam my jsme se měli vystěhovat.“