"Kluk mladej, držel jsem se létání jako lejno košile. Takže jsem jim tajil, že nevidím pořádně na přistání a jinak taky ne, bylo to celkem nezodpovědné, takto lítat jako stíhač. Až jsem jednoho dne převrátil spitfira při přistání. Na to mě poslali k očaři a ten řekl, že operační létání v tomto stavu je sebevražda. Kalily se mi oči, a potom člověk nemá potřebný odhad. Zabral jsem asi o okraj dráhy nebo něco, spitfire skončil vedle dráhy s čumákem v hlíně. Potom řekli, že potřebuji další operace, poslali mě na další dvě tři, ani nevím kolik. Pak mě poslali jako instruktora taktiky do australské školy pro bombardéry, kde jsem od rána do večera lítal hurikány. Nalétal jsem se tam dost, ale pořád jsem otravoval, že chci zpátky ke skvadroně. Tak potom měla v pětačtyřicátém roce skvadrona tu čest mě znovu přijmout. A nebyla to přímo má zásluha, že krátce nato válka skončila. Já jsem se dostal hlavně na Orknejské ostrovy, potom na Shetland, kde jsme patrolovali proti vetřelcům. Byla to taková pasivní aktivita. V pětačtyřicátém jsem dělal hlavně doprovody bombardérů, které útočily na pozemní cíle. Do přímého boje s nějakým Němcem jsem se naštěstí nikdy nedostal."
"Židovství v naší rodině bylo velice povrchní. Ty hlavní svátky, jako Jom Kippur, se drželo. Jinak naprosto nic, jestli jsem byl za celý život desetkrát v synagoze, tak je to moc."
"Jaké to bylo, když jsem se vrátil po válce. Otec přežil, matku Němci zabili. Rodinu, jenom sedmnáct lidí, mi zabili taky. Postoj lidí byl – buď přemrštěná hysterická láska k nám, nebo copak vy, vy jste se měli, ale my, na barikádách… To byl můj první dojem."
"Němci byli prasata, jak jim rovno nebylo, ale jednali podle svých principů a doktrin. Češi byli prasata, jak jim rovno nebylo. Poněvadž neměli žádné doktriny, vymysleli si je sami a pronásledovali lidi, kteří si to opravdu nezasloužili..."
"Otec pomohl, abych se zapletl do dětského transportu organizovaného Sirem Nicholasem Wintonem. Byl jsem přes věkovou hranici, ale otec mi obstaral rodný list, který situaci vyhovoval. Bylo mi řečeno, že jedu s nimi na vlastní pěst a pokud mě Němci chytí, nic o mně nevědí. Transport probíhal celkem jednoduše. Jelo se vlakem z Hlavního nádraží v Praze, na německo-holandských hranicích jsme velice dlouho čekali, myslím, že skoro celý den. Nebylo to nic příjemného, už ten fakt, že člověk čeká, bylo tam i mnoho malých dětí, a pro mě každá minuta znamenala, že mě Němci mohou chytnout."
"Otec měl vízum, matka vízum neměla. Angličani se párali s vízem pro matku až do vypuknutí války, pak už ale bylo pozdě. Otec pak měl dvě možnosti. Jedna byla povolání na univerzitu v Oslu, jedna povolání na univerzitu ve Stockholmu. V Oslu se dělal zajímavý výzkum na tuberkulózu, proto si otec vybral Norsko, ne neutrální Švédsko. Tři neděle poté, co tam s maminkou přijeli, tam Němci vpadli. V dvaačtyřicátém je sebrali, poslali do Osvětimi. Matku hned zabili, otce si vybral známý Mengele přímo k sobě. Otec pak říkal, že k němu se Mengele choval dobře, nazýval ho pane profesore. Pak prodělal skvrnitý tyfus a tak dále, v roce 1945 Rusové osvobodili Osvětim, otec okamžitě šel do Svobodovy armády, prodělal slovenské tažení, přišel do Prahy a ještě delší dobu sloužil jako epidemiolog pro Prahu."
"Porušil jsem základní pravidlo vojáka, a to že jsem se dobrovolně přihlásil na přezkoušení mašin. Zkoušel jsem jednoho mastera a začal mi hořet od levé nohy. Byl jsem v takovejch 2000 metrech, řekl jsem si, tak už padla – a já myslím, abych opustil tu kancelář, a chtěl jsem otevřít kapotu. Ta kapota se mi však zasekla v půli cesty, a tím okamžikem mi šly plameny přes hlavu. Neměl jsem jinou možnost než pustit řízení, naštěstí jsem měl rukavice. Zatímco mně ty plameny šlehaly kolem obličeje, já jsem se snažil z toho dostat. Letadlo zatím už letělo hezky střemhlav.
Nakonec se mi podařilo tu kabinu vyrazit levým ramenem a taky vyrazit rameno, následně jsem vyskočil ve výšce 300 metrů. Dva letečtí důstojníci to náhodou viděli ze země a odhadli to na 300 metrů. Dostal jsem se z aeroplánu, ale ještě než jsem mohl zatáhnout za šnůru, tak ta potvora vybouchla, moc času jaksi nebylo. Tady se vystupuje pomalejc z aeroplánu, na Ruzyni.
Musel jsem šetřit levé rameno, protože jsem ho měl vykloubené a samozřejmě, když člověk nemá kloub, tak to bolí. Popálenej jsem byl taky. Nohy jsem měl samozřejmě popálený, obličej byl popálenej a kalhoty taky, ale ty se daly nahradit.
Než se ten padák pořádně votevřel, jsem vletěl do drátů vysokého napětí. No, pánbíček si pravděpodobně udělal nějakou přestávku a koukal se dolu a viděl to a říká si: Tomu klukovi pomůžu. Poněvadž jsem zůstal viset asi takovej metr nad zemí. A tam na poli dělal takovej chlápek a ten, když mě viděl, tak tam přišel. Já jsem mu ukázal těma popálenejma pyskama, aby mně pomoh z toho padáku, tak von mi zmáčknul ten knoflík, spadnul jsem na zem a už mě začal kopat a kopal a kopal, neboť chlapeček myslel, že jsem Němec. Von je neměl rád, já taky ne..."
"Přijel jsem do Anglie, kde se mě ujala rodina Smithů, měli dceru a syna a moc hezky se ke mně chovali. S jejich pomocí jsem dostal příležitost přihlásit se na anglickou maturitu na technické koleji. Krátce po mém příjezdu do Anglie začala válka, a já jsem se hned hlásil na českém velvyslanectví, ale bylo mi řečeno, abych se jim znovu přihlásil po složení maturity. Což bylo současně s mými osmnáctými narozeninami. Pak jsem byl povolán na interview na velvyslanectví, tam mi slíbili, že budu létat, a létal jsem jako instruktor po zemi."
Po návratu k nám lidé buď vyjadřovali přemrštěnou, hysterickou lásku, nebo říkali: ‚Copak vy, vy jste se v Anglii měli dobře, ale co my, na barikádách?‘
Narodil se 27.5. 1922 v Praze-Podskalí v asimilované židovské rodině. Před válkou studoval reálné gymnázium a anglickou kolej (před odjezdem složil univerzitní zkoušku z angličtiny). V roce 1939 odjel do Anglie transportem židovských dětí organizovaným Nicholasem Wintonem. Během války sloužil v RAF u 313. perutě. Doprovázel americké bombardéry, které shazovaly bomby na Německo. V letech 1945 až 1948 žil opět krátce v Čechách a začal studovat stomatologii. Po komunistickém puči se vystěhoval zpět do Anglie, v roce 1989 se opět vrátil do Československa. Zemřel v Ústřední vojenské nemocnici v Praze 6. července 2005.