Milan Enc

„V osmašedesátém roce, 21. srpna, když sem vtrhli Rusové, ten den si pamatuju, že jsem ležel u otevřeného okna, spal, slyšel jsem pořád letadla. Protože do Kbel, když sedala letadla, tak létala přes Zeleneč, to byla trasa. Celou noc byla slyšet letadla, tak říkám: 'To je nějaké cvičení, to není možné!' A ráno, když jsem vstal, tak jsem se dozvěděl, že nás napadli. Okamžitě do práce a tam byla první věc, že jsme dali dohromady radiovůz, který jsme dali k dispozici rozhlasu. Protože Rusové šli po rozhlasu, tak jsme jim to dali k dispozici. Vím, že to auto, radiovůz, byl potom někde u Českého Brodu, blízko vysílačky, co jsou tam ty dvě, mucholapky jsme tomu říkali. A jinak jsme se okamžitě vrhli na letadla, která byla provozuschopná, a vymontovali jsme z nich takové součástky, bez kterých nemohl odstartovat, neexistovalo, aby se odlepil ze země.“

„V tom pětačtyřicátém roce, to bylo začátkem ledna, byl sníh, svítilo sluníčko a já jsem vezl od pana Materny, klempíře, kotlík na piliny. To byl takovýhle průměr, takovýhle válec, a do toho se pěchovaly dřevěné piliny, v prostředku byla tyč, která se pak vytáhla, zespodu se to zapalovalo v kamnech a to hořelo celou noc. Nebylo uhlí po válce, nic, a tohle byla výborná věc. Takže ten kotlík jsem vezl domů a viděl jsem, jak najednou štěká kulomet a jak létají letadla a viděl jsem, jak se honí a najednou od toho jednoho ulétlo křídlo. A to křídlo se takhle točilo, spadlo až u Čelákovic. A ten pilot letěl, já myslel, že spadne do Zelenče. Letěl dolů, takhle se točil, měl povytaženou kabinu asi takhle, měl ruku venku a takhle dělal. A já to viděl, viděl jsem i tu kuklu jeho, takhle jak dělá, jak mává a pak to bouchlo. A on spadl mezi Dehtáry a Zelenčem, asi tak v polovičce. Nedávno jsem tam z Historického ústavu vedl nějaké lidi, kteří to místo hledali a našli ho. Já jsem tam utekl hned, nechal jsem kotlík před barákem a utekl jsem tam. A když jsem tam přiběhl, tak už to hořelo a viděl jsem, jak lidé vytahovali akorát padák rozcuchaný, jak ho tahají ven. A najednou tam přijeli Němci na motorkách a jeden ten Němec, takový tlustý, hnal k nám a hnal nás pryč. My jsme tam byli asi čtyři nebo pět kluků. A on nás hnal kousek do té škarpy u cesty, tam jsme si museli lehnout, a on nad námi stál a držel nás, nesměli jsme koukat ven. A jen jsme si lehli, tak to začalo bouchat, protože tam byly i ostré patrony, do kulometu, do kanonu, pak to začalo bouchat. Tak on nám vlastně zachraňoval život.“