Johann Eppinger

"Roku 1945 jsem jako devítiletý byl u prvního svatého přijímání v kostele Sv. Jakuba v Prachaticích. A tenkrát to bylo tak, že kostel byl už zavřený, ale my ještě směli dovnitř zadním vchodem. Byl tu ještě německý farář a my dostali svaté přijímání. Museli jsme do kostela v bačkorách, abychom nezpůsobili žádný hluk a žádnou nevoli úřadů. Tak jsem dostal svaté přijímání. Byl tam zadní vchod a tím musely německé děti k přijímání, bylo to přeci v květnu. Tehdejší farář to ještě svolal a měl podle všeho povolení, to já nevím. Museli jsme jít zadním vchodem a být úplně zticha. Pro nás jako děti to bylo těžké, když jsme nesměli u přijímání nic říct. Odbylo se to rychle a za půl hodiny jsme byli zase venku. To je moje vzpomínka na poslední dny, v roce 1945. Protože potom už se žádná mše svatá nekonala."

"V roce 1946, 3. března, jsme dostali příkaz být ve 14 hodin na nádraží v Prachaticích s padesáti kily zavazadel a 1000 říšských marek jsme si směli vzít s sebou. Potom jsme se na prachatickém nádraží - tam byl sběrný tábor pro všechny z Prachatic a okolí - přemístili do dobytčáků. Uvnitř byla sláma, všichni lidé šli do dobytčáků a v noci jsme se rozjeli. Ve vagónech bylo hodně starých lidí, všichni mladí byli přece ve válce, byli tam prostě děti a staří lidé. A z žalu a zoufalství mnozí plakali celou noc. Krmili nás, to musím říct, dostávali jsme teplou polévku. Jelo se v noci, přes den jsme stáli. Ale z vagónů jsme nesměli ven. Byli tam policisté se psy a hlídali, aby nikdo neutekl. A tak jsme jeli přes Prahu do Furth im Wald. Ti, co byli starší, koukali skrz díru ve vagónu ven a jásali: 'Do Prahy!' a 'Díky bohu, že nejedeme na Sibiř, nýbrž směr Plzeň do západního Německa!' A vlakem se nesl jásot, ve všem tom neštěstí a bídě bylo pozitivní, že se dostaneme do Německa. Na to se ještě dobře pamatuju. V tom vlaku také někteří zemřeli. Na příštím nádraží vždycky vlak zastavil a ti lidé se dostali ven, to jsme ale jako děti neviděli."