Alžběta Ešnerová

„Měli jsme učitele, jehož vyučovací prostředek byla rákoska. Když něco vyvedli kluci, většinou je položil na lavici a řezal je a řezal. Dříve se ráno ve škole začínalo samozřejmě tím, že se muselo pomodlit. Tak jsme se museli pomodlit, a když měl učitel dobrou náladu, tak jsme si mohli i zazpívat. To se stávalo málokdy. Většinou pan řídící přišel, a už když se podíval přes stoje brýle, bylo poznat, jestli je naladěný, anebo ne. Měla jsem tu smůlu, že jsem byla jediná ze třídy levačka. Když jsem v první třídě vzala tužku do levé ruky, začal očistec. Panebože! Ruce před sebe a jak řezal, tak řezal. Odpoledne byly ruce nateklé, protože to bylo strašných ran. A když jsem něco neuměla, nejenom já, ale všichni, a výprask byl málo, anebo učitel neměl náladu použít rákoskou, tak jsme si museli kleknout do kouta do bedničky s hrachem. Na tom se klečelo. V zimě to bylo horší. To už měl vybraná polínka s ostrými hranami, a muselo se klečet na tom. Dneska to může někomu připadat, že si člověk vymýšlí, ale skutečně to tak bylo.“

„Bratr šel na konci roku 1945 na Svitavsko a v obci Grándorf (Hradec nad Svitavou) zabral statek. Jenomže ten statek byl totálně vyrabovaný. Majitelka byla sama se čtyřmi děti. Na samém konci války přišli Rusové a chtěli jim vzít koně z maštale. Muž je bránil, protože tenkrát byly koně velký majetek, a Rusové ho zastřelili. Z baráku udělali lazaret. Bratr tam na podzim, nevím už, který to byl měsíc, začal dělat správce. Občas přijel na kole, protože to bylo asi třicet kilometrů. Říkal, že ta Němka a její děti mají hlad. Tak přijel s koňmi a naložil brambory, krmení pro dobytek, mouku, aby ta žena mohla něco upéct a měli co jíst. Byli to Němci, kteří tam normálně žili. Překulil se rok a v červnu nebo v červenci 1946 jsme se do Grándorfu odstěhovali. To jsem viděla poprvé vlak, byla jsem v novém světě. V chlévě stály dvě hubené krávy, které byly jako žebřiny. Byly tam dvě perličky, které jsem viděla poprvé v životě, slepice žádné a nic jiného. Němka odjela. Odváželi je po etapách do Německa. Ráno odjela a odpoledne jsme přijeli my.“

„Dokud jsme bydleli v Trpíně a v Kněževsi, tak se pekl chleba doma. Byla to hrozná práce. Peklo se jednou za týden nebo čtrnáct dnů, podle toho, jaké bylo počasí a taky jak byl čas. To se přivezla obrovská díže, do toho se dal kvásek, pak se nasypala mouka a teplá voda. Maminka to zamíchala, a byla taková lopata, kopist se to jmenovalo, a my jako děcka jsme s tím musely běhat okolo a míchat to těsto. Až bylo těsto vymíchané, tak to maminka dodělala. Přinesly se slaměné ošatky, a maminka pracovala. Musela to vyválet, udělat bochníky a dát je do ošatek. Vedle měla kmotřička pekárnu, kde už táta topil. Zatopilo se tam, pak se tam naházela velká polena. Když to bylo rozpálené, tak se uhlíky zastrčily bokem. Na to bylo chvojí. A táta vlezl na takové schůdky, nevzpomenu si, jak se tomu říkalo, vzal lopatu a maminka mu na ni vždycky vyklopila bochník. Pomocí peroutky ho umyla vodou, aby nebyl od mouky a táta to tam sázel. A to se upeklo najednou třeba dvanáct bochníků. A abychom na to nechodili, tak v chodbě nahoře pod stropem byla velká deska a na to se ty bochníky dávaly, abychom tam nelezli a neokusovali. Zuby jsme měli a hladoví jsme byli věčně.“

„V těch Pavlovicích ty budovatelské písničky: ‚Teď už máme, co jsme chtěli, do rachoty zvesela.‘ A pochodovat, a pochodovat, a učit se, a rozkazy. Ráno rozcvička, večer byl ještě před večeří rozkaz. To se rozdávala pošta a řešilo se, co kdo vyvádí. Jenomže to bych nebyla já! Objevily se tam vši ve vlasech a paní vychovatelka mě měla ráda jako osinu někde. A pořád se přetřásaly moje vlasy. Stály jsme s děvčaty v řadě a ona mě během toho rozkazu vždycky vyvolala dopředu. Muselo se po vojensku salutovat. Zavolala: ‚Burešová, sem!‘ Rozpletla mi vlasy a prohlížela, jestli tam nemám veš. Pak jsem mohla jít. To bylo pořád. Nebylo snad týdne, abych s ní neměla nějaký konflikt. Jednou jsem se vynervovala a říkám: ‚Holky, ustřihněte mi ty vlasy.‘ Tak mi je ustřihly. Bylo to jako o pohřbu, protože všechny brečely. My jsme nebyly normální učňák. Bylo to tam jako na vojně. všechno na povel. To bylo hodin, kdy jsme pochodovaly na hřišti s kládou, kterou jsme držely zprava zleva, z gramofonu hrály budovatelské písničky a podle toho se muselo pochodovat. To byl náš tělocvik.“